Za(po)hlcen daty?

Modrý obal obávané „třídnice“ v nejednom třídním vzbuzuje obavy či přímo odpor. Kolik toho zase chybí? Kdo se mi nezapsal? Kde má omluvenku? Jezdí busem, nebo vlakem? Do které skupiny jazykářů chodí? 

Po jakém takém domalování zápisů v třídní knize a podepsání omluvných listů, přistupuje Petr k oblíbeným „Bakalářů“. Jedna z jeho oveček přerušila studium na čtyři měsíce a on se teď bude snažit vytisknout ji dodatečně vysvědčení. 

Češtinářka, ženská rozlítaná, zase zapomněla do třídního výkazu dopsat známku. Kde jen to mezi těmi papíry mám? Záznam o komisionálním přezkoušení – to je ono. 

Při listování katalogem mu vypadne několik na volno vložených listů – Kam to jen patří? Proč to není podepsané?

Tisk vysvědčení se nedaří. Než dorazí kolega – znalec –  vyřídí pár e-mailů: poreferuje jedné mamince o úspěších jejího syna. V srpnu se mu podařilo udělat reparát. Petr se následně dohodl s jeho matkou na pravidelné e-mailové komunikaci ohledně studia jejího syna. Tím pádem každý pátek odpoledne usedá k jednomu ze dvou počítačů ve sborovně a stručně shrnuje studentovo snažení a úspěchy v daném týdnu. Ještě že to nechce více rodičů, pomyslí si strhaně Péťa. 

Příští týden jej čeká on-line testování angličtiny. Učebnu s vybavením si musel zablokovat dlouho dopředu, snad bude dobré připojení. Ne jako minule, kdy trvalo až tři minuty, než se načetla další otázka. To bylo utrpení. Hlavně aby někdo nevyhodil celou síť, tak jako se to povedlo před čtrnácti dny, kdy jsme mohli všichni odpískat výuku on-line – na net jsme se ke svým odkazům, podkladům a práci dostali až druhý den v poledne. 

Zpátky k testování. Češtinu už žáci absolvovali, dopadli třetí v celé středočeském kraji v rámci své kategorie – to je radost. Mně se tenhle výsledek určitě nepoštěstí a budu muset vysvětlovat proč. Pár horských chvilek mám ještě před sebou.

Kdyby mi to aspoň k něčemu bylo, ale s výsledky stejně dál nepracujeme a v podstatě mi nic neřeknou. Proč vlastně testujeme? Abychom se tím pochlubili ve výroční zprávě?

V květnu moje třída maturuje –  raději na to nechci pomyslet. Zevrubně jsem studoval zadání z loňského roku a tak trochu se mi zdá, že spíše než dovednosti a schopnosti testujeme encyklopedický slovník v hlavách našich studentů. Alespoň že někde se blýská na lepší časy.  Maturanti prý více čtou, aby měli načteno k maturitě. To je šlechtí. 

Petr vypíná počítač. Kolega už dnes asi nedorazí a on už má hrátek s daty až nad hlavu. Do tašky ukládá čtvrtletní písemky, na něž je pyšný. Tak pěkné – promyšlené – otázky se mu už dlouho nepovedly. Snažil se zohlednit různé styly učení a připadá mu, že se mu tento oříšek podařilo rozlousknout. 

V poslední chvíli se podívá na hromádku studentských portfolíí – prohlédnu  si je v pondělí, to je taky den. 

Někdy si připadám jako Sisyfos – tlačím data před sebou, vyřizuji, zakládám, posílám, tvořím a ve chvíli, kdy už to vypadá, že mám hotovo, objeví se nová. 

Je má  práce zbytečná? Podle A. Camuse ne. Jen aby měl pravdu…