Stalo se to asi před dvěma lety. Zadala jsem práci a čekala. Žáci práci odevzdali, já ji opravila a vyslala zpět k jejím autorům, o některých věcech jsme si ještě v hodině promluvili.
Druhý den na mě čekala maminka jedné ze slečny. Něžně řečeno – nesouhlasila se známkou a mým komentářem k práci skupiny.
Asi jsme se v něčem nepochopily… ale v čem?
Začalo to tak jako většina věcí naprosto nevinně. Třída se rozdělila do skupin po 3 – 4 žácích, každý z nich měl v týmu svoji pevně danou roli, za níž zodpovídal. Každý z členů měl být hodnocen právě za svoji určitou práci. Ve skupině tvořili časopis dle zadaných kritérií. Já přesně věděla, jaká role náleží ke kterému žákovi, a ve třídě bylo sděleno, že práci hodnotím na základě role v týmu, kterou má splnit. Žáci měli spolupracovat – kooperovat.
Jedna skupina se skládala ze tří chlapců a jedné dívky – Bětky. Chlapci přistupovali k zadané práci spíše lehkovážněji, dívka se snažila o maximální naplnění zadaných kritérií. Jako vedoucí skupiny cítila osobní zodpovědnost za odvedenou práci. Bětka skupinu jako pravý vůdce vedla směrem, který si vytyčila a společně šli k cíli – vytvořit časopis kvalitní po všech stránkách. Při pohledu na členy skupiny, jejich zájmy, přístup k úkolu i schopnosti se tento úkol jevil jako ne zcela splnitelný.
V neděli, den před odevzdáním nebyla Bětka spokojena s texty, které ji klučičí osazenstvo týmu poslalo. Trošku je poopravila – přesně řečeno celé přepsala. Pod články pak napsala jména chlapců.
V pondělí jsem původně dala za 1 všem členům skupiny. Když jsem ale o jednotlivých článcích začala s členy skupiny diskutovat, jeden z kluků se neudržel a vyhrkl: „Takhle jsem to já ale vůbec nenapsal.“ Ostatní se na něj skoro výhružně podívali. Slovo dalo slovo a já zjistila, že texty psala Bětka, ale ostatní se rozhodli držet basu, protože předpokládali, že tak snadněji dospějí ke svému osobnímu cíli – získat dobrou známku.
Teprve teď mi zpětně dochází, že jsme se každý pochopil po svém – tak jak uznal za vhodné. Já jsem sice jednoznačně uvedla, že hodnotím práci každého z nich – na základě rozdaných rolí vím, kdo měl co na starost. Žáci zvyklí z jiných hodin a od jiných kolegů se ale i přesto domnívali, že nejdůležitější je vytvořit bezchybný celek – časopis, za který dostanou všichni jedničku. A jednička – to je bohužel pro mnohé z nich stále dostatečná motivace k činnosti.
Mamince Bětky jsem se pak snažila složitě vysvětlit, proč jsem jedničku Bětce ani jejím kolegům ze skupiny neuznala – že mi šlo ne o bezchybný výsledek, ale o možnost nést svoji vlastní odpovědnost, uvědomit si vlastní možnosti, tříbit názory, polemizovat mezi sebou, debatovat o podobě časopisu i s dalšími skupinami atd.
Bětce jsem se snažila taktéž složitě vysvětlit, že jsou chvíle, kdy je dobré dělat svoji práci a ostatní nechat nést jejich vlastní díl odpovědnosti, i když výsledek nemusí být stoprocentní. Trošku se bojím, že neúspěšně…
Bořivoj Brdička
6.11.2011 at 16.20Přemýšlím o tom, a nevím. V praxi by asi zaměstnavatel nezkoumal. kdo se jak podílel, byl-li by výsledek přijatelný. Asi bych i při znalosti způsobu vzniku dal všem 1. Bětku bych se snažil nějak dovést k poznání, že v reálu si bude muset hledat spolupracovníky sama.
Iva Dobiášová • Post Author •
6.11.2011 at 17.14Já Vám rozumím, mě se ale zdálo nesprávné, aby ta dívka, která vše chtěla mít perfektní na úkor ostatních, přepsala jejich práci. Chtěla jsem je vést k zodpovědnosti za vlastní část práce. Práce byla dokonolá, to ano, ale myslím, že ani pro Bětku není správná strategie pracovat za ostatní. Min. jednomu z kluků nelíbilo, že mu Bětka sebrala možnost prezentovat svoji vlastní práci. Cítil, že o něco přišel a nespokojil se s tím, že dostal 1.
Stanislav Cikalo
6.11.2011 at 20.09V komerční firmě by jako vedoucí projektu musela nakonec udělat to, co udělala. Běžný šéf by práci přijal. Zkušený, moudrý šéf by práci přijal, kladně ohodnotil Bětčin splněný úkol a navíc by měla možnost ohodnotit práci jednotlivých členů týmů. Ona by dostala svůj příplatek za vedoucí roli v projektu. Ostatní by nedostali svůj příplatek za dobře splněný úkol. Navíc by díky příplatku za vedení byla Bětka motivovaná si hledat jiné členy týmu do příště (jak uvádí Dr. Brdička).
Zároven mě napadá, že by po této zkušenosti měla celá třída velmi brzy dělat další projekt, aby si mohly tyto děti vyzkoušet nový přístup. Bětce bych věnoval větší péči v průběhu projektu, aby věděla, že má nejenom zodpovědnost za druhé, ale také podporu z moji strany.
Vedoucí roli často nechápou ani dospělí. A mají pak stejné, mnohdy frustrující pocity a myšlenky. Přesto zrovna tato zkušenost může být pro Bětku první impuls k tomu, aby se zní do v budoucnu stala schopná manažerka, pokud bude mít příležitosti tuto nelehkou dovednost rozvíjet.
\“Historie vzdělávání je bojem za překonání chyb. Není hříchem udělat chybu. Hříchem je neochota zkoumat svá přesvědčení a víra ve svou neomylnost.\“ (Neil Postman)