Pozor! Jste na staveništi. Více informací zde.
logo RVP.CZ
Přihlásit se

Bětka nekooperuje!

Stalo se to asi před dvěma lety. Zadala jsem práci a čekala. Žáci práci odevzdali, já ji opravila a vyslala zpět k jejím autorům, o některých věcech jsme si ještě v hodině promluvili.  

Druhý den na mě čekala maminka jedné ze slečny. Něžně řečeno – nesouhlasila se známkou a mým komentářem k práci skupiny. 

Asi jsme se v něčem nepochopily… ale v čem?

Začalo to tak jako většina věcí naprosto nevinně. Třída se rozdělila do skupin po 3 – 4 žácích, každý z nich měl v týmu svoji pevně danou roli, za níž zodpovídal. Každý z členů měl být hodnocen právě za svoji určitou práci. Ve skupině tvořili časopis dle zadaných kritérií. Já přesně věděla, jaká role náleží ke kterému žákovi, a ve třídě bylo sděleno, že práci hodnotím na základě role v týmu, kterou má splnit. Žáci měli spolupracovat – kooperovat. 

Jedna skupina se skládala ze tří chlapců a jedné dívky – Bětky. Chlapci přistupovali k zadané práci spíše lehkovážněji, dívka se snažila o maximální naplnění zadaných kritérií. Jako vedoucí skupiny cítila osobní zodpovědnost za odvedenou práci. Bětka skupinu jako pravý vůdce vedla směrem, který si vytyčila a společně šli k cíli – vytvořit časopis kvalitní po všech stránkách. Při pohledu na členy skupiny, jejich zájmy, přístup k úkolu i schopnosti se tento úkol jevil jako ne zcela splnitelný. 

V neděli, den před odevzdáním nebyla Bětka spokojena s texty, které ji klučičí osazenstvo týmu poslalo. Trošku je poopravila – přesně řečeno celé přepsala. Pod články pak napsala jména chlapců. 

V pondělí jsem původně dala za 1 všem členům skupiny. Když jsem ale o jednotlivých článcích začala s členy skupiny diskutovat, jeden z kluků se neudržel a vyhrkl: „Takhle jsem to já ale vůbec nenapsal.“ Ostatní se na něj skoro výhružně podívali. Slovo dalo slovo a já zjistila, že texty psala Bětka, ale ostatní se rozhodli držet basu, protože předpokládali, že tak snadněji dospějí ke svému osobnímu cíli – získat dobrou známku. 

Teprve teď mi zpětně dochází, že jsme se každý pochopil po svém – tak jak uznal za vhodné. Já jsem sice jednoznačně uvedla, že  hodnotím práci každého z nich – na základě rozdaných rolí vím, kdo měl co na starost. Žáci zvyklí z jiných hodin a od jiných kolegů se ale i přesto domnívali, že nejdůležitější je vytvořit bezchybný celek – časopis, za který dostanou všichni jedničku.  A jednička – to je bohužel pro mnohé z nich stále dostatečná motivace k činnosti. 

Mamince Bětky jsem se pak snažila složitě vysvětlit, proč jsem jedničku Bětce ani jejím kolegům ze skupiny neuznala –  že mi šlo ne o bezchybný výsledek, ale o možnost nést svoji vlastní odpovědnost, uvědomit si vlastní možnosti, tříbit názory, polemizovat mezi sebou, debatovat o podobě časopisu i s dalšími skupinami atd.

Bětce jsem se snažila taktéž složitě vysvětlit, že jsou chvíle, kdy je dobré dělat svoji práci a ostatní nechat nést jejich vlastní díl odpovědnosti, i když výsledek nemusí být stoprocentní. Trošku se bojím, že neúspěšně…