Technologie versus Školství II

Tento článek (II. díl) jsem napsal jako reakci na 2. lekci kurzu RVP_VT21, jež se zabývá tématem Vliv technologií na vývoj školství. Zde je I. díl.

Encyclopaedia Britannica

Tento projekt započal „ve skotském Edinburghu roku 1768“ (viz článek). „Během 19. a 20. století se počet hesel neustále rozrůstal a docházelo k opakovanému vydávání jak v Británii, tak později ve Spojených státech. Mezi jejími autory se objevovaly nejznámější osobnosti své doby. Před rozšířením internetu patřila Britannica k nejobsáhlejším zdrojům lidského poznání vůbec. Přirovnat ji lze k našemu o 100 let mladšímu a skromnějšímu Ottovu slovníku naučnému.“

„Od 90. let vychází Encyclopædia Britannica na CD.“ (viz článek). Kromě tištěné verze také vychází na CD, DVD a také již online. Online verze má placený přístup. Obsahuje obrázky, multimédia, časopisy, atlasy, časové osy, klasická díla a citáty (viz odkaz zde).

Přestože byla encyklopedie z počátku proti myšlence Webu 2.0, sama dnes „přitom poskytuje své služby online různým kategoriím uživatelů – existuje encyklopedie akademická i žákovská, vlastní elektronický obchod a hojně navštěvovaný portál s fóry a blogy, kde se pod vedením známých osobností a na slovo vzatých odborníků diskutuje nad aktuálními tématy mnoha různých oborů.“ 

 

Wikipedia

Wikipedia je otevřená encyklopedie. Na jedné straně je de facto konkurentem Britannicy, na straně druhé nabízí jiný přístup k informacím. Za prvé přístup je zdarma, za druhé každý může přidávat a měnit informace. Celý projekt je postaven na myšlence Webu 2.0. Bez ostatních uživatelů by její obsah nebyl takový, jakým dnes je. Vlastně by nemohla existovat.

To má svoji světlou i stinnou stránku. Světla je zjevná. Denně přibývají hesla a výklady v různých jazycích. Uživatelé se mohou navzájem opravovat. Stinná stránka se projeví např. tam, kde jsou zásadně rozdílné názory uživatelů a navzájem si mohou příspěvek přepisovat. Další nevýhodou může být nepřesnost informací. Před lety však výzkum ukázal, že přesnost obou encyklopedií je zhruba stejná (Britannica tento výsledek zpochybnila).

Ať už je výsledek srovnání jakýkoliv, jedno je jisté, myšlenka Webu 2.0 má zásadní vliv na obsah internetu a vlastně i na chování uživatelů internetu.

 

Web 2.0

Toto video názorně ukazuje hlavní myšlenku Webu 2.0. Více se lze dočíst v práci Web 2.0 a jeho vliv na oblast vzdělávání Jaroslava Maška. Uživatelé sami vytvářejí obsah internetu (obsah webových stránek). Stejně jako Wikipedia, ani Facebook by němohl existovat bez svých uživatelů. Zakladatele webových stránek založených na myšlence Webu 2.0 téměř neovlivňují její obsah. Články na Wikipedii vkládají uživatelé, fotky a komentáře na Facebooku vkládají uživatelé. Články, názory a DUMy na RVP.cz vkládají její uživatelé. Obsah youtube taktéž ovlivňují její uživatelé. 

Steve Hargadon říká, že jsou technologie stále využívány jen příležitostně a nevhodným způsobem. Neustále dostupný Web 2.0 má podle něj pozitivní vliv.“

  • Zájem – často uváděný prokazatelný důsledek integrace technologií.
  • Opravdovost – výukové výsledky jsou skutečně publikovány a je možná reakce odkudkoli.
  • Zapojení – sice malý, ale osobní podíl na budování lidského poznání.
  • Otevřenost – Web 2.0 odstraňuje zábrany v přístupu k informacím.
  • Spolupráce – dříve obtížně realizovatelná nyní hlavně v neformální podobě zcela samozřejmá.
  • Tvořivost – každý se stává tvůrcem.
  • Osobní nasazení – možnost projevit, zaznamenat a prezentovat vlastní zájmy.
  • Diskuse – nástroje Webu 2.0 podporují výměnu názorů, což má velký výukový efekt.
  • Asynchronní komunikace – rozšiřuje možnosti zapojení žáků do výměny názorů mimo výuku.
  • Aktivizace – Web 2.0 podporuje samostatnost a hledání vlastního řešení.
  • Kritické myšlení – vyvolává nutnost najít správnou informaci a hledat vlastní řešení problému.

Typickým příkladem může být již zmiňovaný Facebook či Youtube. I tento video příspěvek od Michaela Wesche splňuje všechny výše popsané body. Na druhou stranu on sám se snaží svoje studenty zapojovat do hodin zcela jiným přístupem. Založil projekt Simulace světa.

Steve Hargadon je přesvědčený, že „Web 2.0 bude významnou součástí vzdělávání zítřka, a proto by se měl stát též nedílnou součástí našich vzdělávacích institucí.“ (viz jeho článek na www.stevehargadon.com).

Sociální sítě si za dobu své existence vydobyly nedobrou reputaci, která snižuje možnost jejich výukového využití. Vycházejíce vstříc potřebám lidí na kontakty a sebevyjádření, vykazují některé z nich velkou míru nevkusu a vulgarity. To není vina technologií, je to způsobeno hlavně tím, že se od počátku těchto aktivit zúčastnilo málo takových lidí, kteří by mohli být ostatním příkladem. „ (Steve Hargadon)

Tento formulovaný problém jednoznačně konfrontuje můj postoj k Facebooku (postoj výstižně popsán v 5. bodě článku Dana France o síťové válce). Po přečten názoru Steve Hargadona znovu přehodnocuji svůj postoj. Možná přece jen budu muset najít kompromis mezi žádným a nepraktickým užíváním Facebooku.

 

Integrace Webu 2.0 do výuky

„Web 2.0 nemůže být do výuky integrován bez soustavné dostupnosti technologií všemi učiteli i žáky.” (viz článek Steve Hargadona). Například projekt Školní sešit.cz by těžko nalézal svoje využití bez potřebné integrace v hodinách.

1) Chybí potřebná technika ve školách:

Jak jsem již citoval Doc. Zounka v prvním díle článku: „91 % počítačů je soustředěno v počítačových učebnách.“ V běžných třídách či kabinetech ICT technika často chybí. Samostatným tématem článku by mohl být fakt, že často učitelům chybí i samotné prostory v kabinetech (ti méně šťastní nemají kabinet vůbec a sídlí ve sborovně, kam chodí každý).

2) Chybí vyškolení, zkušení učitelé:

Bez ohledu na aprobaci, zkušeným ICT uživatelem může být každý. A ICT technologie se dají efektivně využívat třeba i v dramatické výchově.

„Schopnost ovládat počítač je vlastně pouze prvním krokem učitele na cestě k takové integraci technologií do výuky, kterou lze považovat za úspěšnou” (Bořivoj Brdička, Standardy ICT kompetencí učitelů UNESCO).

Nestačí si mechanicky pamatovat, kde zapínám počítač, jak si přečtu poštu a zapnu výukový program. Je třeba též pochopit, co vlastně dělám, když klikám na ikonu internetového prohlížeče. Umět použít (aplikovat) například vyhledávač Seznam.cz v hodině dějepisu. Umět porovnat (analyzovat) rozdíly mezi instalovanými a on-line aplikacemi. Taktéž být schopen vyhodnotit například běžně používané sociální sítě. A samozřejmě tyto technologie (HW i SW) využívat pro přípravu hodin či v samotných hodinách (vytvářet).

To znamená, že i učitel musí při integraci technologií do výuky procházet Bloomovou taxonomií vzdělávacích cílů (Dr. Brdička, viz článek Bloomova taxonomie v digitálním světě).

Projekt Next Generation Learning je příkladem dobré integrace technologií (viz video).

3) Chybí definice vyškoleného, dobrého učitele

Jistou snahou jsou tímto směrem Nové technologické standardy ISTE pro učitele (Dr. Brdička).

4) Chybí vyškolená, zkušená vláda

„Reforma školství v duchu potřeb 21. století je založena primárně na zájmu vlády” (Dr. Brdička, viz článek).

To můžeme již mnoho let vidět i v naši zemi. Stav českého školství je také odrazem zájmu české vlády něco se školstvím dělat.

5) Chybí definice úspěšně vyškoleného (vzdělaného) žáka

O to se pokouší ve velké Británii vládní agentura Becta. Zjednodušené definovala standardy pro žáky:

  • Fáze 1 – Žák chápe výukovou roli technologií. Je schopen je využívat k vytváření vlastních nápadů a zaznamenávat výsledky své kreativní tvorby.
  • Fáze 2 – Žák rozvíjí své schopnosti využití technologií k vyhledávání informací a rozhodování, které z nich jsou potřebné pro jeho práci. Učí se rozlišovat mezi různými druhy výstupů podle účelu jejich určení.
  • Fáze 3 – Žák je schopen vyhodnotit nalezené informace a použít je k prezentaci vlastních myšlenek. Začíná chápat význam technologií pro svůj vlastní rozvoj.
  • Fáze 4 – Žák je schopen používat široký repertoár technologických nástrojů na podporu své práce v různých předmětech. Má přístup ke znalostem a zkušenostem mnoha lidí z různých komunit a kultur. Je schopen se zamýšlet nad kvalitou a smysluplností získaných informací.

 

V ČR vznikl například Vzdělávací a hodnotící systém INGOT pro výuku ICT (domovské stránky na www.ingots.cz). „Filozofií INGOTu je poskytnout studentům ocenění za jejich pokrok mezi jednotlivými úrovněmi dovedností.”

Dobrým příkladem může být již v prvním díle zmíněný 18-letý student gymnázia provozující blog Digitální student.

6) Chybí vyškolení, zkušení rodiče

K integraci Webu 2.0 do škol je potřebná nejen spolupráce učitelů a žáků. „K úspěchu je třeba podpora veřejnosti, tj. hlavně rodičů.” (Dr. Brdička, viz článek). Proto nezbývá, než s nimi pravidelně komunikovat, a nabízet jim potřebnou osvětu. Tedy v případě, že chceme cíleně integrovat ICT technologie ve škole.

 

Akční plán Škola21

Zajímavým počinem je Akční plán „Škola pro 21. století„. Nazývá se Profil Škola21: Difuzní model pro integraci moderních technologií. Na jaře roku 2009 byl sestaven odbornou skupinou MŠMT a následně i schválen. Bohužel nakonec nebyl realizován.

Přesto se však někteří z tvůrců nevzdaly a vytvořili stránky Škola21 s cílem podpořit aktivity, které přijmou Akční plán Školy21.

„Nemají-li deklarované vize a cíle zapadnout, pak je nezbytné vytvořit podmínky k tomu, aby vznikaly aktivity, které přijmou Akční plán Školy21 za základ svých strategií nasměrovaných k využívání digitálních technologií ve vzdělávacím procesu.”

Základní pilíře konceptu „Škola pro 21. století” (viz projekt, str. 9):

  • Tvorba, sdílení a zpřístupnění digitálního obsahu
  • Rozšíření výukového prostředí o využití online služeb a sociálních sítí
  • Podpora všem školám prostřednictvím regionálních Školních center
  • Zpětná vazba pomáhající růstu školy

Některé myšlenky též zazněly v první přednášce Dr. Brdičky na téma „Teoretická východiska reformy školství”.

„Zde předložená vize…by se měla stát ideovým základem pomáhajícím nasměrovatpříští vývojcelého našeho školství.”„Realizace…je navíc spojena s potřebou prosadit určité doprovodné kroky na úrovni metodické ve vazbě na platné a tvořící se pedagogické dokumenty, jako je zákon o pedagogických pracovnících, kariérní řád a předpisy související.” (str. 12)

Také mne v Akčním plánu zaujal Rozvoj kreativity pedagogických pracovníků – Cílem je podpořit aktivity zaměřené na: vytváření výukových objektů bez ohledu na operační systém, aplikaci a způsob prezentace; a zapojování moderních technologií denní potřeby do výuky.” (str. 24)

Jak píše Dr. Brdička v článku „Vzdělání pro příští generaci v Británii”, tento plán „je založen na modelu irském, který původně vznikl modifikací rané verze britského řešení z roku 2007.“ Tedy plán to není nový, ale zatím se jen pomalu prosazuje v praxi. Jsem rád, že alespoň vznikl samotný dokument. Kéž by se ještě MŠMT kromě schválení odhodlala k dalšímu kroku – k realizaci v ČR. 

Dan Willingham říká, že výuka s Webem 2.0 je vlastně totéž, co projektová výuka, která existuje již od 20. let minulého století. Přesto k jejímu rozšíření nedošlo. Důvodem je pravděpodobně to, že realizovat projektovou výuku je velmi obtížné.” „ne všichni budou ochotni či schopni tuto metodiku zvládnout. Každý si musí najít svou vlastní cestu.”

O její realizaci se snaží například Koncepce 1:1, která se snaží prosadit osobní přenosný počítač pro každého žáka. Na Floridě se snaží integrovat Web 2.0 pomocí zákona. Zdejší školy musí „nabízet kromě stávajících prezenčních typů studia na všech úrovních též studium online.”.

Jinou snahou je projekt OLPC. Jejím cílem je vybavit každé dítě z nejchudších zemí levným laptopem. A skrze něj jim poskytnou lepší vzdělání a budoucnost. Tedy laptop = vzdělání.

Marc Prensky ve svém článku „Od digitálních imigrantů a digitálních domorodců k digitální moudrosti” říká, že „Technologie samotné nikdy nemohou nahradit intuici, dobrý úsudek, schopnost řešit problémy či morální směrování. V nepředstavitelně komplexní budoucnosti však nebude mít sebeinteligentnější jedinec bez přístupu k nástrojům digitálního světa šanci vyrovnat se třeba i méně schopným účastníkům sítě.“

Čímž jistým způsobem podporuje myšlenku projektu OLPC „poskytnou lepší vzdělání a budoucnost”.

Zajímavou alternativou levných počítačů by mohl být USB počítač za 500 Kč.

Otázkou zůstává, nakolik samotná technologická inovace pomůže s inovací výuky. 

 

Motivace na závěr

„Lidé vzácně dosahují úspěchu, pokud je nebaví to, co dělají.” (Dale Carnegie)

„Opravdu si myslíš, že je možné mne, abys byl mým učitelem v informačním věku a přitom nerozuměl internetu a neuměl jej používat? Zkus dál předstírat, možná, že internet je pouze přechodný módní výstřelek.” (viz video)

Učení by měla být zábava (MIT, Walter Lewin). Když žáky, studenty výuka baví, umí to dát najevo.

I takto by se dala výuka zpestřit (samozřejmě v menším počtu). Chce to však čas, energii, nápad a chuť.

A zde je důkaz, že samotná ICT inovace nestačí 🙂

Zde si můžete přečíst I. díl.