Technologie versus Školství

Tento článek (I. díl) jsem napsal jako reakci na 2. lekci kurzu RVP_VT21, jež se zabývá tématem Vliv technologií na vývoj školství. Zde je II. díl.

Technologie ve vzdělávání

Doc.  Zounek ve své přednášce na téma Technologie ve vzdělávání uvádí, že „prakticky všichni mladí lidé v Evropě (16-24 let) používají počítače (98 % 15-letých žáků používá mobil, 40 % notebook).“ A také, že „se zvětšuje rozdíl mezi příležitostmi používat ICT doma a ve škole.“

Je zjevné, že počítače a obzvlášť mobilní technologie jsou prakticky všude. Nelze se jim vyhnout. Nízká integrace ICT nebo dokonce zákaz používání technologií během vyučování není cesta, kterou by se měl (český) učitel vydávat.

„ICT jsou využívány jako prostředek/pomoc znevýhodněným studentům (v nemocnicích, učební poruchy apod.)“. Pěkným příkladem může být příběh Briana Crosby, učitele 4. třídy Agnes Rislez School z předměstí Rena v Nevadě.

„Zatím nejsou příliš používána e-portfolia k hodnocení žáků.“ Souhlasím s názorem článku „ePortfolia – máme na ně?“ zveřejněném na PEPOUŠově nápadníku. O žákovských portfoliích obecněji pojednává například 13. díl cyklu Škola snů.

Nejčastěji používanými technologiemi v českých školách jsou televize, tiskárna, výukové programy, internet, CD přehrávač, videopřehrávač a PC. Naopak nejméně videokamera, diktafón a MP3 přehrávač.

Zde je praktická ukázka, jak pomocí CD přehrávače naučit žáky americké prezidenty 🙂 MP3 přehrávače lze využívat například k poslechu přednášek na nejrůznější témata (pronikající do předmětů jako je zeměpis, fyzika, chemie, dějepis atd.). A na základní škole Laštůvkova v Brně pro změnu využívají televizní kameru a v rámci mediální výchovy provozují školní LTV. Kurz M-learning – využití mobilních technologií ve výuce na RVP.cz nabízí ukázky využití mobilních technologií (mobilní telefony, mp3 přehrávače, tablety apod.) v hodinách.

„91 % počítačů je soustředěno v počítačových učebnách.“ Z čehož vyplývá, že „počítačové učebny slouží spíše k učení o ICT než prostřednictvím ICT.“ Osobně jsem podobné situace viděl na několika školách. Počítačová učebna je automaticky považována za odbornou učebnu informatiky. Podobně jako odborná učebna fyziky většinou slouží k výuce fyziky.

Neobvyklé situace si žádají neobvyklá řešení. Proto jsem například před lety absolvoval zápočtovou písemnou zkoušku na lavičce v parku. Vyučující zapomněl na termín zápočtové písemky a nezarezervoval včas učebnu. V podobném duchu by mohl být zajímavý experiment cíleně si domluvit s kolegy dočasnou výměnu odborných učeben. A najít kreativní využití učebny chemie pro výuku dějepisu, učebny výtvarné výchovy pro výuku ICT (nebo naopak) či technických dílen pro výuku hudební výchovy 🙂

Z přednášky Doc. Zounka vyplývá, že 80,1 % učitelů ICT ve výuce nevyužívá, pouze 11,1 % si připravuje jednoduché prezentace bez interakce žáků a jen 0,3 % využívá speciální SW s interakcí všech žáků. Za stávající situace můžeme jen těžko zaujmout v hodinách žáky jako je 18-letý student gymnázia prezentující videopříspěvky na svém blogu Digitální student.

Je tedy třeba, aby se učitelé nadále vzdělávali v oblasti IT technologií. Mají však tato IT školení smysl, pokud učitelům nepomohou vytvářet pomocí ICT zajímavé, praktické hodiny? Potěšilo mne, že na gymnáziu Matyáše Lercha v Brně nabízí kurzy i s praktickými ukázkami v konkrétních předmětem s využitím videokamer, fotoaparátů, výukových programů, 3D softwaru atd.

Zaujalo mne rozdělení učitelů na čtyři typy:

• Vědoucí – autorita disponující věděním, ICT jako nástroj v přípravě na výuku
• Kreativní – „na stejné vlně“ společně se žáky, technologie ve vlastní práci i ve výuce
• Odměňující – aby se děti cítili ve škole dobře, ICT jako odměna za disciplínu a vyšší pracovní výkon
• Charismatický – nepoužívá technologie, ICT jako pozadí pro zdůraznění vlastního charismatu

V minulých letech byly vyvíjeny nejrůznější aktivity na nákup a instalaci počítačů na co nejvíce školách. A přesto se podle Doc. Zounka právě netechnologický charismatický učitel „v největší míře blíží konstruktivistickým představám o učení“. 

Rád bych viděl takového učitele „v akci“. Předpokládám, že natolik rozumí ICT technologiím, že dokáže připravit zajímavou výuku pro žáky, aniž by je sám používal. Přesto pro dnešní dobu platí, že ICT je hlavně „pracovní nástroj (úkoly, projekty)“.

Na závěr své přednášky uvádí, že „dovednost ovládat ICT je něco jiného než dovednost využívat je v pedagogickém procesu.“ S tím naprosto souhlasím. Když už se učitel rozhodne počítače k výuce používat, neznamená to automaticky, že ví, jak na to. Pro další vzdělávání v této oblasti nemá sice moc možností, přesto o některých zajímavých píše tento článek. Zaujal mne  jeden efektivní nástroj vzdělávání a to MOOC (masivní otevřené online kurzy). Jedním z takových kurzů je i právě kurz Vzdělávací technologie pro 21. století nabízený na RVP.cz.

 

Digitální domorodci, digitální imigranti a digitální moudrost

Marc Pernsky ve svém článku popisuje dva typy lidí – digitální domorodce, děti, které s novými technologiemi vyrůstají, a digitální imigranty, generaci, která si se zpožděním na ICT technologie zvyká.

„Naši studenti se radikálně změnili. Dnešní studenti již nejsou těmi lidmi, které dokázal náš vzdělávací systém učit.“ Můžeme to vidět při každodenní konfrontaci s realitou. Postupy a metody, které jsme se při přípravě na učitelskou profesi učili, v praxi mnohdy selhávají. A chyba není pouze v učitelských oborech. Málokdo, jestli vůbec někdo, si dokázal představit, jakým zásadním způsobem několik IT technologií ovlivní vývoj našich dětí. „Počítačové hry, e-maily, Internet, mobilní telefony a instant messeging jsou nedílnou součástí jejich života.“ „Rozdílné zkušenosti vedou k rozdílné struktuře mozku.“ Dnešní děti jsou doslova fyzicky jiné (jejich mozky se fyzicky změnily, struktura mozku).

„Přemýšlí skutečné jinak?“, ptá se Marc Prensky v dalším svém článku. Předpokládá, že učící hry musí být dostatečně působivé, aby žáky zaujaly. Po kritice svého článku o digitální domorodcích a digitálních imigrantech přidal ke své práci novou myšlenku – digitální moudrost. „Učitelé jsou digitálně moudří, když nechají své žáky studovat pomocí nových technologiích, a sami sebe staví do rolí průvodců, kteří poskytují a kontrolují obsah. A rodiče jsou digitálně moudří, když poznají hranice, kde je jejich budoucnost zprostředkována technologiemi a povzbuzují svoje děti k používání technologií moudře.“

 

Vliv technologií na děti prudce roste

V článku Vliv technologií na děti prudce roste cituje Dr. Brdička slova doktora Michaela Riche: „Využití technologií je dnes již natolik všudypřítomné, že bychom se měli přestat dohadovat o tom, zda je dobré či špatné. Musíme je prostě přijmout jako běžnou součást života dětí. Je pro ně stejně samozřejmé jako dýchání.“

Což má také za následek snižování zájmu o čtení knih. „Každý by měl proto myslet na to, že je dobré od malička dětem číst.” (viz článek Děti tráví denně 6 hodin před obrazovkou). „V této souvislosti možná stojí za zmínku fakt, že i mezi britskými teenagery je teď jednoznačně nejoblíbenějším místem, kde začínají pátrat po libovolných informacích, Youtube, a ne Google, jak tomu bylo do nedávna. Tento trend je celosvětový. Znamená bohužel snahu vyhnout se nutnosti informace číst v textové podobě a získat je raději v podobě hýbajících se obrázků.” Jednou z reakcí na tuto skutečnost je iniciativa Celé Česko čte dětem.

Dan Franc ve svém článku o síťové generaci píše, že „Jedná se o boj s hodnotovým systémem, s přesvědčeními, s normami, přímo s identitou našich žáků.” Na jiném místě dodává, že je dobré „Nechat probíhat normální generační střet, ale nenechat ho vyhrotit do polohy ‚síťové války‘ – aniž bychom žákům brali jejich svět nebo se vzdávali světa svého.” Pro učitele je „dostatečná alespoň pasivní znalost nových technologií a médií. „

Dr. Brdička reaguje v diskuzi k tomuto článku slovy: „musíme zvládnout nejprve technologie samotné a pak jít dál směrem k jejich aplikování pro nás i pro žáky přínosným způsobem.”  Stejnou myšlenku vyjadřuji v tomto příspěvku v kapitole Technologie ve vzdělávání.

Jak sám píše Dr. Brdička ve svém článku, „není v naší moci přicházejícím změnám zabránit.” Jelikož nechci být podle slov Dana France tím, kdo ignoruje či popírá nástup „síťové generace“, či s ní dokonce bojuje, budu se dál vzdělávat v oblasti ICT i didaktiky ICT. A to i přesto, že jsem původně vystudoval informatiku.

Zde si můžete přečíst II. díl.