Hrát si či nehrát ve škole?

Tento článek jsem napsal jako reakci na 3. lekci kurzu RVP_VT21, jež se zabývá tématem Výukové hry.

Škola hrou. Těmito slovy bych rád začal příspěvek věnovaný počítačovým hrám.

Jako malé děti vše vnímáme jako jednu velkou hru. Všechno je hra. A vše nové se učíme skrze hraní. Jako malé děti také vše vnímáme skrze emoce. Buď je nám dobře, nebo špatně. Buď se nám něco líbí, nebo nelíbí. Buď nás něco baví, nebo nudí.

Čím jsme starší, tím je snazší nás něco naučit i méně zábavnou formou. Na druhou stranu, čím více převládá nezáživná forma vzdělávání, tím těžší je nás přesvědčit, abychom se něco naučili.

Sám jsem během svého života strávil drtivou většinu času vzděláváním v lavici – na základní, střední i vysoké škole. Tisíce a tisíce hodin jsem celá dopoledne proseděl na židli, nehybně a mlčky poslouchal, co vyučující říká. Kdykoliv jsme se na chvíli mohli hýbat, mluvit nahlas nebo dokonce hrát nějakou hru, byla to pro mě úleva. Na chvíli jsem měl pocit, že nejsem ve škole 🙂

Hry a hraní obecně mi vždycky zpříjemňovaly čas trávený ve škole. A podobně to vidím u svých žáků dnes. Snaží se během hodiny poslouchat, co říkám. Pokud ale vytáhnu (tématické) pexeso, přečtu (tématický) příběh, nebo si na papír kreslí (místo poznámek do sešitu) probírané učivo, zajiskří jim v očích, a hned mám zvýšenou jejich pozornost.

Podobně to vidím u her počítačových. Pokud budu hry (počítačové) využívat jako prostředek k získání pozornosti žáků, jako relaxaci po náročném výkladu, jako názornou ukázku probírané látky, či jako prostředek k předání učiva, jistě tím získám více pozornosti u více žáků. A třeba se časem začnou do mých hodin více těšit.

Proto nevidím počítačové hry jako ztrátu času, ani jako nevhodný nástroj do hodiny. Oheň je dobrý sluha, ale zlý pán. Počítačové hry mohou stejně dobře posloužit, jako uškodit. Záleží na způsobu použití (výklad, relaxace, ukázka, pozornost…), načasování (první hodina, poslední hodina, před písemkou, po písemce atd.) a na hráčích (věk, obor…).

Je však třeba rozlišovat mezi hrami komerčními a výukovými. První skupina nemá za cíl hráče při hraní naučit něco praktického do života. Druhá skupina je mnohdy natolik nezajímavá, že vedle her komerčních jen stěží obstojí. Mým přáním je, aby začaly vznikat výukové hry natolik zajímavé, že by mohly směle konkurovat hrám komerčním. A navíc aby jejich hraní respektovalo časové bloky ve školách.

Na závěr zmíním několik her, které mi daly víc, než jen příjemně strávený čas. I když jsem je nehrál ve škole, ale doma či u kamarádů.

Block out – zlepšil jsem si prostorovou představit.

Boulder Dash – zlepšil jsem si postřeh a logické myšlení.

International Karate – zvýšil se můj zájem o sport, později jsem se bojovým uměním několik let věnoval.

Warcraft 1 – naučil jsem se naráz věnovat více činnostem, přemýšlet v souvislostech

Need for speed Porsche Unleashed – získal jsem teoretické základy řízení auta

SimCity II – získal jsem jednoduchou představu, co vše obnáší řízení města