Po téměř šesti letech jsem se vrátila do školy naplno. Času ve škole je víc, ale stejně jako děti se letos nějak nemůžu dostat do toho správného tempa. Přendavám věci z hromady na jinou hromadu, odbíhám od nedokončeného, skáču z jedné věci na druhou. Náhle nevím, jak s tím množstvím času naložit.
Můj letošní rozvrh je také zvláštní. Když se mě sedmáci ptali, ve kterých třídách učím, začala jsem postupně jmenovat. A když jsem došla na konec, zjistila jsem, že rychlejší by bylo říct, že neučím jen prvňáčky. Opravdu letos projdu celým spektrem od druháků do devítky.
Ti mladší si mě nejspíš užijí i v dalších letech, ale když jsem tak přemítala nad deváťáky, došlo mi, že jsem se s touhle třídou celou dobu míjela. Mám dojem, že jsem tam snad ani nikdy nesuplovala. A tak jsme se prvně potkali na začátku jejich posledního roku ve škole.
Dnes jsme se viděli při čtvrté hodině matematiky. A já si mohla ve třičtvrtě na jedenáct oddechnout .. TAJÍ. Divně divné ticho jsem zažívala v těch hodinách předchozích. Hledala jsem, co jim v hlavách po prázninách zbylo. Uhýbavé pohledy do desek lavic naznačovaly, že dotyčný přece vůbec ve třídě není. Krčení ramen při mých otázkách. A ticho.
Opakujeme mocniny. Po první hodině všichni hlásí, že se dozvěděli něco nového. Hodinu od hodiny se jejich výsledky zlepšují. Souhlasně přikyvují. Hledám pohledy, které říkají, že něco není až tak úplně jasné. Ozve se někdo? Stále je ticho.
A tak jsem se dnes proběhla do kabinetu 1. stupně pro magnetky. Místo slíbených jablíček a hrušek jsem z bedny vylovila rohlíčky a mrkvičky. To abychom si mohli dělat hezké substituce a dokázali si, že sčítat obecné mocniny není nic těžkého. Vždyť to přece umí už od první třídy.
Smáli se, když jsem pokládala magnetky na stůl. Zabrali se do práce s matematickými tabulkami. Divili se, proč píšu na tabuli výsledky. Někdo začal škrtat. Pak se ozvalo první nesmělé „není tam náhodu chyba?“. V osmi příkladech jich bylo šest. Společně je našli. Zdůvodnili jsme si, jak k nim došlo a proč je také udělali. Dozvěděli se, že ne vždycky musí věřit tomu, co je na tabuli. Dozvěděli se, že mají také věřit sobě a že se mají ozvat.
.. nakonec i na ty rohlíčky došlo. Příště si je vezmu zase. Když má rohlík špičky vzhůru, tak se usmívá. 🙂
