O parcích, instrukcích a návratech
Poslední den, poslední snídaně. Naložení zavazadel do busu, který nás urychleně odvezl do Londýna a jel se odstavit, aby Zdenda s Vendou i stroj dodrželi bezpečnostní přestávku před dlouhou cestou. Tentokrát nás vysypali u Hyde Parku a my měli absolvovat poslední londýnský den pěšmo.
Ranní procházka po parcích ke Svatojakubskému paláci, k Admiralitě a stráži na koních. Parky plné lidí, kteří se povalovali po trávnících, aniž se museli bát, že si na zádech odnesou nehezké překvapení. Parky plné veverek, které se čile předváděly a vůbec se nebály (taky lítaly dost rychle, takže jsem je nedokázala vyfotit). Parky plné ptactva, které si v klidu pochodovalo mezi lidmi. Parky plné oprsklých holubů, kteří vám přistávali téměř na hlavu. Parky vzorně opečovávané, přesto s trávou barvy žluté. Parky plné pohody a klidu.
Ve tři čtvrtě na jedenáct jsme přistáli před Buckinghamským palácem, kde už byla mračna lidí. „Ať vás ani nenapadne se snažit dojít tamhle k bráně. Jednak nic neuvidíte, jednak vás sevře dav a už se odtamtud nedostanete. Jediné, co z toho budete mít, je mříž vyrytá do obličeje.“ Než mohla pokračovat v podávání instrukcí, dav se zavlnil. „Jo jo, jen utíkejte všichni rychle fotit,“ komentovala okolní pohyb při průchodu nehrající kapely a bedlivě sledovala, aby se této její rady nechytil někdo z nás. „Tak poslouchejte, jestli chcete vidět nejlíp, držte se téhle rady. Vidíte tamhle tu lampu? Tak k té se pak postavte. Ale proboha nepřecházejte! Když budete stát tam, tak kolem vás nejprve projde stará garda a pak hned nová. Ale dřív než gardy půjdou, projede nová garda na koních. Abyste viděli tu, přejděte si tamhle k tomu semaforu. A až projede, zaujměte pozici u lampy. Až propochodují obě dvě gardy, vraťte se tamhle k mapě, budu tam na vás čekat. Budete to mít akorát tak na to, abyste stihli průjezd staré gardy na koních.“ Někteří z nás nechápavě koukali. Zuzka tedy provedla rekapitulaci. „Tak ještě jednou: přejděte k semaforu. Zprava pojede nová jízdní garda. Až projede, na nic nečekejte, přejděte zpátky na tuhle stranu a zaujměte pozici u lampy. NEPŘECHÁZEJTE. Nejprve projde zprava stará garda do paláce. Pak kolem vás projde zleva nová garda do paláce. Pak už neuvidíte nic, protože si tam budou 50 minut předávat rozkazy. Takže až projde nová garda, vy se seberete a přijdete tamhle k mapě a projede kolem vás stará jízdní garda.“ A vypustila nás. Drželi jsme se instrukcí přesně a tak jsme viděli všechno co Zuzka řekla, jako na dlani.
Nejprve: Jízdní garda.
A ještě: Pochodující garda.
Povedlo se, ne?
Po půl dvanácté jsme se tedy znovu shromáždili u mapy a vydali jsme se dál. Tentokrát jsme se prošli kolem Westminsterského opatství k Westminsterskému paláci a k Big Benu, nakoukli jsme do pečlivě střežené Downing street, před kterou demostroval malý hlouček za propuštění kohosi. Tady se naše cesty rozdělili. Nákupůchtiví vyrazili do Harold’s a na Oxford street a zvědaví se šli ještě povozit na London Eye. Jako správní patrioti jsme na noze kola našli logo plzeňské škodovky, propletli jsme se zase špagátovou frontou až ke kontrole a spořádaně jsme nastoupili do pomalu se otáčející kabinky. Výhled na Londýn byl úchvatný. I když v tu chvíli ke mně přilítly smskou starosti. Když jsme odjížděli, předávala jsem babičce naši princeznu spolu s lahvičkou antibiotik. Teď, po pár dnech, dorazilo hlášení, že i druhý raubíř zápasí s horečkou a ta mrcha nejde srazit. Díky tomu jsem zjistila, že pokud vlezete na London Eye, tak půl hodiny neodešlete smsku a budete mimo signál. (Co se horečky týče, zmizela ještě týž večer. 
Začínám si zvykat na divný průběh Honzíkových chorob.) Ani nás nenapadlo přilepit se na okno kabiny a uposlechnout příkaz „usmívejte se, prosím“ a nechat se vyfotit.
Slezli jsme z kola a rozhodli se, že si ještě Londýn procouráme. Došli jsme k závěru, že není nic snazšího než se zorinetovat v tomhle městě. Neustále jsme naráželi na místa, kde už jsme byli. Znovu Admirality Arch, Trafalgar Square, Piccadilly, Leicester Square. Pomalu jsme si v hlavě skládali mapu. Teď půjdeme tudy a dojdeme tam. A teď tudy a vylezeme tady. Před sedmou hodinou jsme se usadili na kašnu pod Nelsonovou sochou a čekali jsme na příjezd busu. Naskákali jsme a začal poslední průjezd centrem. Kleopatřina jehla na nábřeží, draci otevírající City, Tower a Tower Bridge, Docklands, Greenwich .. to není možné, že tady jsme byli jen před třemi dny. Dálnice. Dower. Přístav. Trajekt. Opouštíme Anglii za tmy a odvážíme si hromadu fotek a spoustu zážitků. Okna na přídi sedmé paluby jsou zatažena a tak děláme, že spíme. Opravdu spát se můžeme ale pokusit až když kolem půlnoci nastoupíme do autobusu a vjedeme na francouzskou půdu. Ručička hodinek putuje zpátky a ve tmě hledáme dva trosečníky, kteří místo Londýna objevovali Calais. Vracíme se nocí. Teď už se těšíme jen domů. „Máma,“ pronesla Kačka, když se probudila z poobědového spánku. A už se ode mě neodlepila. Další výlet už absolvovaly děti s námi, ale to je zase jiné vyprávění.
foto:
Buckingham Palace
London Eye
Palace of Westminster
Westminster Abbey
Trafalgar Square
