Za kanál – kapitola 3

Tentokrát o mumiích, bláznech a diamantech

Probuzení do nedělního rána probíhalo stejně jako do toho sobotního. Jen zážitků mělo být ještě víc. Nakonec jich bylo tolik, že únava zapracovala a po návratu do hotelu jsem padla a spala. Z toho vyplývá, že další zážitky už se neocitly v bloku s portálí rodinkou na deskách a budu je dolovat z hlavy zapomnětlivé.

Ale vraťme se k ránu. Snídani už popisovat nebudu, probíhala téměř totožně. Odjíždělo se o něco dříve, protože do Londýna je to kus cesty a chcete-li být někde včas, musíte se i včas vypravit. Naštěstí potížisté se z předchozího dne poučili a tentokrát jsme nečekali. V Londýně se výprava rozdělila. Část autobusu zůstala v muzeu Madame Tussauds a zbytek pokračoval do Britského muzea. Než jsme do Londýna odjížděli, radila mi kamarádka: „Tam jdi a nezapomeň na mumie“. Takže jakmile se otevřely výstavní sály (samozřejmě na sekundu přesně, jak je dobrým britským zvykem), vyrazili jsme hledat mumie. Dlouhé hledání se nekonalo a mumie i další poklady starověku byly nalezeny. Při průchodu jednotlivými sály jsem přemýšlela nad tím, zda v Egyptě, Řecku a v Itálii a v dalších oblastech prvních starověkých států vůbec ještě něco zůstalo. Vzpomínala jsem na dobu, kdy jsem před lety učila dějepis a poznávala exponáty, jejichž fotografie byly v učebnicích. Litovala jsem, že nebydlím v Londýně a neučím dějepis. Oč jednodušší by bylo vypustit děti mezi vitríny, sochy a amfory, mumie a sarkofágy, a pak si společně povídat o tom, co na své pouti potkaly a co je zaujalo. Stejně jako před lety v Louvru ani v Britském muzeu jsem nenašla sílu zkoumat každý exponát. Daly by se tam strávit hodiny a hodiny. Gratuluji Britům k bohatství, které muzeum ve svých sbírkách má. A gratuluji jim rovněž k rozhodnutí, že je otevřeli veřejnosti zdarma (takže pro opakované školní návštěvy opravdu ideální stav).

Po Britském muzeu nás čekalo malé zklamání v podobě katedrály St. Paul’s. Asi za to až tak nemohla sama katedrála. Je jak jinak ohromná a skvostná. Za zklamání mohla neděle a bohuslužby, kvůli kterým byla katedrála veřejnosti téměř uzavřena.  Otevřena byla jen vstupní část, takže do té hlavní pod kopuli jsme se nedostali. Nepomohl ani návrat po skončení bohoslužby. Špagát nás dál nepustil. Samotnou katedrálu v podstatě nemáte možnost nějak rozumně vyfotit, jak je utopená v okolní zástavbě. Takže vám nezbývá asi nic jiného, než popojít k mostu Millenia. Jdeme vyzkoušet, jestli se nám pod nohami bude houpat. „Hele, to je Svobodova Popelka,“ zbystřím sluch. „To je zvláštní ji slyšet, tady, uprostřed Londýna.“ Zvláštní to bylo až do doby, kdy se paní od piána zvedla a zeptala se česky svých přátel, jestli má zahrát ještě něco. Volně rozestavěných pián jsme potkali v ulicích  ještě několik a bylo fajn se na chvíli zastavit a poslouchat.

Přes houpací most jsme se dostali k Tate Modern – galerii moderního umění vybudované z bývalé elektrárny (jak říkám, jestli nějakou vlastníte a nevíte, co s ní .. ) a taky ke Globe. Ano, vzpomněla jsem si tam na Zamilovaného Shakespeara. 🙂

Nohy začínaly trochu bolet a taky bylo o něco tepleji než by byl ideální stav. To nás ale ještě čekala procházka po City. Podotýkám, že po City liduprázdném. Byla neděle. A tak jdete ulicemi, kde se za normálních podmínek pohybují stovky lidí, občas zvednete hlavu k rozestavěným mrakodrapům, občas hlavu skloníte, abyste si prohlédli staré bankovní budovy. Přemýšlíte, jak by Londýn vypadal, kdyby nebyl za II. světové války bombardován a kdyby tu stály budovy jako před válkou. Takhle vám občas zůstává rozum stát, přemýšlíte o duševním zdraví architektů, kteří vedle gotického kostelíku postaví skleněnou věž. Angličané jsou blázni. To jsem si řekla při cestě skrz City mockrát. Třeba právě v okamžiku, kdy jsme stáli pod Sexy okurkou. A nebo kousek vedle  u Lloyd’s. A taky jsem si řekla, že tohle by se u nás díky památkářům stát nemohlo. Z tohodle omylu mě ale vyvedly fotky nových kašen na plzeňském náměstí Republiky.

Došli jsme k Toweru. Než Zuzka koupila lístky, relaxovali jsme. Pak už nás čekalo zase jen průvodcovské inkognito. Vyprávění o historii Toweru, o klíčích, o korunovačních klenotech, o diamantech, o tradicích ..  Hned po vstupu nás převálcuje pochodující garda.  Na nádvoří nás sprdnul beefeater, že nedodržujeme pravé úhly ve frontě. Dostáváme pokyny od Zuzky, co nám promítnou v kterém sále před tím, než se dostaneme ke klenotům. Doporučuje nám jet po předním pásu. A pak jsou tam. Krásné, třpytivé a blýskavé. Jedeme po předním pásu. Pak se vracíme a jedeme po zadním pásu. Smutné, že britské klenoty vidím dřív než ty české. A ani ta fronta a čekání nebyly tak dlouhé.

Procházíme jednotlivé části Toweru už sami. A havrani skřehotají, že nejsou havrani, ale krkavci. Což nám Zuzka prostřednictvím pana Karla Kyncla prozradila až další den, když nám při jednom z přejezdů pustila jeho fejetony. Krkavci z Toweru to totiž vůbec nemají jednoduché. Závisí na nich osud Království. Jsou to VIP a jejich spory a lásky jsou ostře sledovány a regulovány. Štěstí, že nejsem towerským krkavcem.
3
Zcela upřímně .. expozici zbraní v Bílé věži jsem už nezvládala. Prošla jsem ji, to ano. Ale že bych z ní měla víc, než unavené nohy, to ne. Celkem ráda jsem po dvou hodinách Tower opustila, sedla si na lavičku a dala si fish and chips. To jsem ještě nevěděla, že bus ještě cestou k hotelu jednou zastaví, abychom měli šanci projít si SOHO a Čínskou čtvrť. U Kanadské ambasády jsme tedy vyskákali a vydali se pěšmo do uliček. Připomínám, že byla neděle. Konstatuji, že byla neděle večer. Jak jsme v City nepotkali človíčka, tady jsme o lidi zakopávali. No zakopli jsme třeba taky o Libora Boučka s doprovodem. Srovnám-li tuhle část opět s Paříží, pak jedině s Montmartrem. Porovnali jsme vlastní ruce s rukama slavných na Leicester Square a já zjistila, že mám doma dvojče ruky Clinta Eastwooda. Myslíte, že z toho můžu něco vytěžit?? 🙂

Doufám, že uznáte, že po takhle náročném dni už prostě síly na provedení záznamu nebyly. Možná kdybych si ve Wimbledonu pinkla s Nadalem místo Berdycha, byla bych víc při síle. 🙂

Příště tedy poslední den a cesta domů.

foto:
Britské muzeum
St. Paul’s
City
Tower