BLIK

„Dobrý den,“ zdravím osmáky už od dveří. Rychle se rovnají do lavic. „Jé míček,“ zahlédli  vrchol hromady mých pomůcek. „Gratuluji k narozeninám, Eliško,“ hlásám než dojdu ke stolu, kde leží bonbony. „Jé, jak to víte?“ diví se nejen Eliška. „Řvalo to na mě ráno ICQ.“ Třída si sedá a já objasňuju, kde se mi mezi kontakty vzal ten Eliščin.

Čas od času narazím na své žáky v různých částech internetu. Pravda poslední dobou hlavně na facebooku, ale vím o jejich profilech na Lide.cz, libimseti.cz a jinde. Potkáte profil jednoho a potkáte tak půl školy. I když v našem případě spíš půl vesnice. „Eliška byla kdysi tak neopatrná, že si do profilu dávala kontaktní údaje. Tak jsem si ji přidala, že ji budu strašit.“ Eliška je jinak holka inteligentní, takže na strašení tenkrát nedošlo, protože než jsem stihla promluvit s její mámou, telefonní číslo z profilu zmizelo. „Vy opravdu o sobě zveřejňujete spoustu věcí. Už jsem vám vyprávěla o kamarádovi, který se občas na dětských serverech vydává za dvanáctiletou Marušku? A to je jinak celkem normální. Ale vy nikdy nevíte, na jakého úchyla narazíte.“ Na další rozbor toho, co kdo kde používá a zveřejňuje nedošlo, protože mezi lavice vletěl malý míček.

Poté, kdy všichni měli možnost míč chytit a hodit a v čase mezitím vyřešit příklad a odpovědět, začalo stěhování do dvojic. Pracovní list, který jsem včera vyráběla mezi krmením Katky a jejím nočníkováním, putoval do lavic. Zbývající část hodiny seděli téměř všichni se sklopenými hlavami a střídavě jásali nad tím, že našli další výsledek, a brblali, že to nejde. Pět minut před zvoněním byla většina z nich hotova. „Jste na sebe hrdí, že jste to dokázali?“ „To teda bylo něco, ze začátku to vůbec nešlo. Ale jak jsme měli výsledků víc, tak už to šlo dobře.“ „To jste vymyslela vy?“ ptal se Míra (je to jeho pravidelná otázka .. občas ho asi zklamu, když čerpám z jiných než vlastních zdrojů). „To jsem vymyslela já. Tak a představte si, že jste vyřešili své první rovnice. Byla to dřina?“ „No strašná a kdybysme nevěděli, že máme hledat jen v číslech od nuly do devítky, tak jsme tu ještě zítra. Nebo spíš za rok.“ „Tak to vás asi potěší, že se naučíme rychlejší způsob.“ Potěšilo. „Uf, já si říkala, že jestli je to ono, tak to bude pěkná dřina,“ oddechla si oslavenkyně Eliška.

Zazvonilo. Odcházeli spokojení a já taky.

Někdy stačí BLIK a nápad. Jednoduchá myšlenka, snadná realizace. A zatímco jiná dneska vylítla do světa, ta včerejší se zařadila mezi DUMy čekatele. 🙂