Jaká je kapacita maminčiny paměti?

Listopad přinesl nejen chladné počasí a na okno ťukající sýkorky. Do prvňákovy písanky přifoukl první trojku. Napučený kráčel na sedmiletou prohlídku. „To mi jako necháš dávat takovýhle známky?“ bublal. Dobře věděl, že jsem se na něj za danou stránku taky zlobila. „I ne, měl jsem to hezký!“ vztekal se dál. „Teď jsem měl trojku a co jako dostanu příště? Čtyřku? Pětku?“ Čekal, že s tím „nespravedlivým“ hodnocením něco udělám. Zklamala jsem. „Dobře víš, že to bylo celé kostrbaté.“ „Ale ne ne, paní učitelka je děsně přísná! Prababička to taky říkala!“ „Paní učitelka je hodná, kdybych ti to známkovala já, dostal bys pětku.“ Zamračil se ještě víc, ale přestal se hádat. Prošel prohlídkou, uklidnil se, že injekce se tentokrát nekoná a putovali jsme zase domů.

Od té doby, mi ale každý úkol ukazuje s otázkou: „Jak bys mi to oznámkovala ty?“ No jak? Určitě hůře než paní učitelka.  A tak se začal snažit. Přestal tlačit na tužku. Přestal chvátat. Radostně mi sděloval, že už má malou písanku a taky že už dostal Slabikář. Písankové úkoly radši píše beze mě, abych mu do toho nekecala a je pravda, že mu to jde mnohem líp. „Mamiiiii, víš, co mi paní učitelka dala do písanky? Jedničku! A s hvězdičkou!“ Zářil jako sluníčko a vážně dělá pokroky. Díky za tu nakopávací trojku, paní učitelko.

I úkoly z matematiky dělá radostně. Jak by ne. Má je raz dva. Zatížení rodiny na matematiku se naštěstí týká i jeho. 🙂

Pokroky se dostavují i na sportovním poli. Cvičí s nadšením, metá kotrmelce, hlásí pochody po kladině i cvičení na kruzích. Během posledního týdne došlo i k náhlé změně vzhledem k plánovanému Mikulášskému trojskoku. „Fuj! Na závody nejdu!“ tvrdil. A teď? „Mami, víš, co je nového? Půjdu na skákat na závody. My teď trénujeme ve škole.“ A doma taky.

„Mami, dneska nemám žádný úkol! Budu mít volno.“ Bylo mi to divné. „A ostatní úkol mají, chi chi.“ Bylo mi to ještě víc divné. A tak mi vysvětlil, že úkol z matematiky si udělal hned po hodině o přestávce. A úkol ze psaní o velké přestávce. A fakt se mu to povedlo!  A protože se pochlubil paní učitelce, že má všechno hotové, dostal tedy alespoň speciální úkol čmárat na papír, aby si dál uvolňoval ruku. Chi chi.

A proč zkoumám kapacitu vlastní paměti? Protože jak školák, tak školkačka pilují básničky na vánoční besídky. A maminka nechce pobíhat po domě s papírem, takže vše ukládá do vlastní paměti. Umím nejen Palečka a Malíčka (kvůli alternaci), ale také vím, „Jak vypadá Ježíšek“. Ono, obě děti znají i básničku toho druhého. Dokonale. 🙂

Jsem Paleček. Prý jsem malý.
Často se mi za to smáli.
Já však chytrou hlavu mám,
rád své rady rozdávám.
Já vím milí kamarádi,
že nápady nepostačí.
Bez pomoci druhých nikdo
v životě si nevystačí.
Sám bych mnoho nedokázal,
mám tu čtyři prsty k ruce.
Když se dáme dohromady,
uděláme plno práce.
Zaberem-li všichni spolu,
zasadíme stromeček.
A když budem pilní, možná
postavíme domeček.

Pojďte ke mně kamarádi,
jeden, dva, tři, čtyři, pět.
Když se dáme dohromady,
zasadíme stromek hned.
Postavte se vedle sebe,
já si stoupnu proti vám,
Že to bude pro nás hračka,
to vám chlapci povídám.

 

 

 

Jak vypadá Ježíšek?
Vážně nosí kožíšek?
Kolik je mu vlastně let?
Jedna, dva, tři, čtyři, pět?
V čem rozdává dárečky?
Zdobí také stromečky?
Chodí nebo přiletí,
Čím se liší od dětí?
Třeba podle svatozáře?
Proč se nikdy neukáže?