Listopad přinesl nejen chladné počasí a na okno ťukající sýkorky. Do prvňákovy písanky přifoukl první trojku. Napučený kráčel na sedmiletou prohlídku. „To mi jako necháš dávat takovýhle známky?“ bublal. Dobře věděl, že jsem se na něj za danou stránku taky zlobila. „I ne, měl jsem to hezký!“ vztekal se dál. „Teď jsem měl trojku a co jako dostanu příště? Čtyřku? Pětku?“ Čekal, že s tím „nespravedlivým“ hodnocením něco udělám. Zklamala jsem. „Dobře víš, že to bylo celé kostrbaté.“ „Ale ne ne, paní učitelka je děsně přísná! Prababička to taky říkala!“ „Paní učitelka je hodná, kdybych ti to známkovala já, dostal bys pětku.“ Zamračil se ještě víc, ale přestal se hádat. Prošel prohlídkou, uklidnil se, že injekce se tentokrát nekoná a putovali jsme zase domů.
Od té doby, mi ale každý úkol ukazuje s otázkou: „Jak bys mi to oznámkovala ty?“ No jak? Určitě hůře než paní učitelka. A tak se začal snažit. Přestal tlačit na tužku. Přestal chvátat. Radostně mi sděloval, že už má malou písanku a taky že už dostal Slabikář. Písankové úkoly radši píše beze mě, abych mu do toho nekecala a je pravda, že mu to jde mnohem líp. „Mamiiiii, víš, co mi paní učitelka dala do písanky? Jedničku! A s hvězdičkou!“ Zářil jako sluníčko a vážně dělá pokroky. Díky za tu nakopávací trojku, paní učitelko.
I úkoly z matematiky dělá radostně. Jak by ne. Má je raz dva. Zatížení rodiny na matematiku se naštěstí týká i jeho. 🙂
Pokroky se dostavují i na sportovním poli. Cvičí s nadšením, metá kotrmelce, hlásí pochody po kladině i cvičení na kruzích. Během posledního týdne došlo i k náhlé změně vzhledem k plánovanému Mikulášskému trojskoku. „Fuj! Na závody nejdu!“ tvrdil. A teď? „Mami, víš, co je nového? Půjdu na skákat na závody. My teď trénujeme ve škole.“ A doma taky.
„Mami, dneska nemám žádný úkol! Budu mít volno.“ Bylo mi to divné. „A ostatní úkol mají, chi chi.“ Bylo mi to ještě víc divné. A tak mi vysvětlil, že úkol z matematiky si udělal hned po hodině o přestávce. A úkol ze psaní o velké přestávce. A fakt se mu to povedlo! A protože se pochlubil paní učitelce, že má všechno hotové, dostal tedy alespoň speciální úkol čmárat na papír, aby si dál uvolňoval ruku. Chi chi.
A proč zkoumám kapacitu vlastní paměti? Protože jak školák, tak školkačka pilují básničky na vánoční besídky. A maminka nechce pobíhat po domě s papírem, takže vše ukládá do vlastní paměti. Umím nejen Palečka a Malíčka (kvůli alternaci), ale také vím, „Jak vypadá Ježíšek“. Ono, obě děti znají i básničku toho druhého. Dokonale. 🙂
Jsem Paleček. Prý jsem malý.
Často se mi za to smáli.
Já však chytrou hlavu mám,
rád své rady rozdávám.
Já vím milí kamarádi,
že nápady nepostačí.
Bez pomoci druhých nikdo
v životě si nevystačí.
Sám bych mnoho nedokázal,
mám tu čtyři prsty k ruce.
Když se dáme dohromady,
uděláme plno práce.
Zaberem-li všichni spolu,
zasadíme stromeček.
A když budem pilní, možná
postavíme domeček.
Pojďte ke mně kamarádi,
jeden, dva, tři, čtyři, pět.
Když se dáme dohromady,
zasadíme stromek hned.
Postavte se vedle sebe,
já si stoupnu proti vám,
Že to bude pro nás hračka,
to vám chlapci povídám.
Jak vypadá Ježíšek?
Vážně nosí kožíšek?
Kolik je mu vlastně let?
Jedna, dva, tři, čtyři, pět?
V čem rozdává dárečky?
Zdobí také stromečky?
Chodí nebo přiletí,
Čím se liší od dětí?
Třeba podle svatozáře?
Proč se nikdy neukáže?
Lenka Říhová
30. 11. 2012 at 20.45kapacita maminčiny paměti je vážně obsáhlá :). Díky za předvánoční naladění
Alžběta Peutelschmiedová
1. 12. 2012 at 9.07Nad otázkou svého synka – To mi jako necháš dávat takovýhle známky? – bych se jako matka/učitelka (na téže škole?) opravdu hluboce a vážně zamyslela. Nebují tady něco?
Pavlína Hublová
1. 12. 2012 at 10.17Paní Peutelschmiedová, vzhledem k odpovědi „maminky Pilařové“ si dovoluji odpovědět: „Nebují.“ Podobnou otázku jsme dostala většina z nás. Děti jsou prostě zvyklé, že je maminky ochraňují – a to za každých okolností a proti všem. A je úplně jedno, jestli je nebo není maminka učitelka. Pro Honzíka je to první poznání, že může být samostatný, že tady maminka „nemá moc“. A Honzík si s tím poradil bravurně (a maminka pochopitelně taky).
Moc díky za další nahlédnutí do „prvňáčkovského“ života.
Mgr. Hana Pilařová • Post Author •
1. 12. 2012 at 13.29Nebují tady nic. Tu trojku si samozřejmě zasloužil. Jsem moc ráda, že má Honzík takovou paní učitelku jakou má. Chodí do školy s nadšením a se stejným nadšením téměř vždy vypráví, co se dělo (řeč mu vázne, jen pokud něco provedl .. to se obvykle ve škole nic nedělo 🙂 ) Paní učitelka je vede k samostatnosti a zodpovědnosti za vlastní práci a Honzík v mnoha ohledech udělal ohromné pokroky. Od té doby, co jednou nedával pozor a doma nevěděl, co má za úkol, si zodpovědně buď pamatuje nebo pečlivě ve škole cvičení kroužkuje. A známka toho, že je v naprosté pohodě, je i to, že kolem otevřených dveří ředitelny vždycky jen prosviští a jen občas s úsměvem zamává „ahoj mami“ 🙂