.. napsala mi Eliška v závěru hodnocení mé práce, které jsem si od osmáků vyžádala. Pravidelně na konci měsíce hodnotíme společně práci za uplynulé období. Nejdřív si projdou osmáci sami, co se jim povedlo a co ne, na čem musí pracovat a v čem se chtějí zlepšit. Pak putují jejich hodnotící archy ke mně a já na ně dopisuji své postřehy a návody na zlepšení.
Minulý týden jsem ale poprosila o to, aby se zamysleli nade mnou. „Máme se podepsat?“ zeptala se právě Eliška. „No, podepisovat se nemusíte, nechám to na vás, ale budu ráda, když budu vědět, od koho hodnocení je.“ „Tak stejně nás poznáte podle písma,“ konstatovali. „To vážně nepoznám, po třech měsících, co vás učím a když od vás vidím většinou jen čísla. Ale pokud někdo napíše, že by potřeboval něco zopakovat a znovu vysvětlit, bylo by dobré, abych věděla, o koho jde. Anonymovi se těžko pomáhá. A doufám, že si nemyslíte, že když mi Standa napíše, jak jsem hrozná a že všechno dělám špatně, že mu začnu místo jedniček, které si poslední dobou zaslouží, dávat pětky.“
Dneska se mi sešla malá hromádka hodnocení. Část podepsaná, část nepodepsaná. Většinou pozitivní. Čtu a hledám, čeho si všímají. Hrajeme hry, srozumitelně vysvětluju, všímám si těch, kteří nepochopí hned, používáme interaktivní tabuli a kouzlíme na ní, připravuji se, spravedlivě známkuji a hodnotím, jsem prý milá a šikovná, v hodinách jim je fajn i díky humoru a vtipu, matika je baví. A v čem je potíž? Zapisuju si, co dělají a co ne. A když mám špatnou náladu, tak to se mnou fakt nejde.
Klady potěší. Zápory nutí k přemýšlení.
S tím zapisováním jsem to na sebe práskla sama. Ale mám tam mezery. Flákám to. Začínala jsem školní rok s určitým předsevzetím a nějak mi to nevychází. Podkladů pro pravidelné měsíční hodnocení bych chtěla mít víc. 🙂
A ta nálada? Zrovna dneska nebyla nic moc. Než jsem šla do osmičky, strávila jsem hodinu v devítce. Po dlouhé době byli všichni. Všech jedenáct. Zahájili jsme tím, že se zvedal les rukou. Postupně se omlouvali, že nemají domácí úkol. Z těch jedenácti byly úkoly nakonec tři. A z toho jen jeden úplně v pořádku. To vážně na náladě nepřidá. Když v podobném duchu začala i hodina v osmičce, už jsem bublala. Jo, když nemám náladu, fakt to se mnou nejde. Přiznávám, do devítky chodím nerada a s čím dál větším odporem. Osmáci mi ale většinou dokazují, že ta práce má smysl. Nezaslouží si nálady, způsobené jinými. Snažím se vzpomenout, kolikrát za ten čtvrt rok jsem v osmičce bouchla. Nevím, nevzpomínám si. Ale nejspíš se to stalo, když si toho všimli.
Stejně tak si ale ani moji prckové nezaslouží schytávat dávky nashromážděného školního stresu. Blížící se konec roku, nedokončené inventury, nesplněné úkoly.
Takže mám první novoroční předsevzetí. Doma být mámou, ve škole učitelkou. Nechávat školní starosti tam venku. Bude to dřina.
Oldřich SUCHORADSKÝ
7. 12. 2009 at 22.41Také jsem kdysi v mládí miloval různé dotazníky a ankety, kterými jsem organizoval vyjádření žáků k tomu jak učím a jaký v jejich očích jsem (nikdy jsem se nesnížil k tomu, abych žáky vyzýval vyjadřovat se k mých kolegyních či kolegům, ale oni to stejně alespoň nepřímo dělali).
Později, dkyž jsem si mnohokrát ověřil, jak je taková snaha ošidná a škodí mojí pověsi (budila podezření i u ředitele, kterému jsem byl nucen podat opakovaně vysvětlení…), dělal jsem to už pouze u vycházejících „deváťáků“ (tehdy to byli „ssmáci“), protože tam už chyběla jakákoliv motivace ke snahám lakovat mou osobu do „růžova“.
Ale i od toho jsem v posledních letech před důchodem zcela odešel. Daleko víc jsem si vážil setkání s bývalými žáky po létech, kde šlo opravdu o hodnocení mé osoby s odstupem let a pohledem dospělých lidí, kteří se dokázali vyjadřovat objektivně a bez nějakých zábran. Před chvíli jsme na své stránce na facebooku našel vzkaz od jedné z bývalých žákyň (dokonce jiné národnosti, která se poslední roky docházky na naši ZŠ odstěhovala někam do Holandska a která si přála dostat se do družiny mých přátel. Svým krátkým a jednoduchým vyjádřením mně doslova pohladil: „Na vaše vyučovací hodiny jsme se vždy všichni moc těšili“. Milý vzkaz na dobou noc …
Takže stejně i Vám, dobrou noc a hodně takových vděčných žáků!
Petra Boháčková
8. 12. 2009 at 7.36Hanko, mě to nejde. Ať dělám, co dělám, stejně doooost času doma věnuju přemýšlení o tom, co jsem ve škole nestačila a co si musím zítra s sebou do školy vzít (třeba dneska máme vánoční dílny, slíbila jsem pedigovat košíčky a zvonečky a to bylo krámů, co jsem ráno nesla….), nemluvím o opravování a tak. A často se bezdůvodně (jen proto, že mi něco nesedlo ve škole) rozčiluju na své děti, pak mě to mrzí a říkám si, že už nikdy….
Přeju ti hodně sil, budeš je potřebovat.
Jaroslava Pachlová
8. 12. 2009 at 9.43… a teď si představte, když člověk (jako já) ve škole i bydlí. Má to jednu výhodu, že nemusím daleko přenášet hory a kupy materiálů…
Mgr. Hana Pilařová • Post Author •
8. 12. 2009 at 10.33A že ty tvoje materiály jsou vážně velehory a velekupy 🙂
Mgr. Hana Pilařová • Post Author •
8. 12. 2009 at 10.32To mi povídej, právě jsem si donesla tašku s inventárníma knihama a budu zařazovat nábytek, co přijede zítra, překopávat místní seznamy a to ještě nemám zkompletované odpisy. Doufám, že půjde Kačka dneska spát v rozumnou dobu.
Jaroslava Pachlová
8. 12. 2009 at 11.24Věřím, že bys tisíckrát raději vymýšlela a tvořila „něco“ do hodin a pro děti. Ale zase nový nábytek – to potěší!!!
Mgr. Hana Pilařová • Post Author •
8. 12. 2009 at 16.49Doufám, že potěší ty, do jejichž učeben je plánován a nakoupen (po židličkách do družiny koukám taky, ale pořád nemůžu objevit nic vhodného 🙁 ).
A úplně nejradši bych byla, kdybych chvilku nemusela tvořit nic a mohla likvidovat čtecí dluh a dluh, co mám ve sledování Vyprávěj 🙂