Jen tak dál, paní učitelko

.. napsala mi Eliška v závěru hodnocení mé práce, které jsem si od osmáků vyžádala. Pravidelně na konci měsíce hodnotíme společně práci za uplynulé období. Nejdřív si projdou osmáci sami, co se jim povedlo a co ne, na čem musí pracovat a v čem se chtějí zlepšit. Pak putují jejich hodnotící archy ke mně a já na ně dopisuji své postřehy a návody na zlepšení.

Minulý týden jsem ale poprosila o to, aby se zamysleli nade mnou. „Máme se podepsat?“ zeptala se právě Eliška. „No, podepisovat se nemusíte, nechám to na vás, ale budu ráda, když budu vědět, od koho hodnocení je.“ „Tak stejně nás poznáte podle písma,“ konstatovali. „To vážně nepoznám, po třech měsících, co vás učím a když od vás vidím většinou jen čísla. Ale pokud někdo napíše, že by potřeboval něco zopakovat a znovu vysvětlit, bylo by dobré, abych věděla, o koho jde. Anonymovi se těžko pomáhá. A doufám, že si nemyslíte, že když mi Standa napíše, jak jsem hrozná a že všechno dělám špatně, že mu začnu místo jedniček, které si poslední dobou zaslouží, dávat pětky.“

Dneska se mi sešla malá hromádka hodnocení. Část podepsaná, část nepodepsaná. Většinou pozitivní. Čtu a hledám, čeho si všímají. Hrajeme hry, srozumitelně vysvětluju, všímám si těch, kteří nepochopí hned, používáme interaktivní tabuli a kouzlíme na ní, připravuji se, spravedlivě známkuji a hodnotím, jsem prý milá a šikovná, v hodinách jim je fajn i díky humoru a vtipu, matika je baví.  A v čem je potíž? Zapisuju si, co dělají a co ne. A když mám špatnou náladu, tak to se mnou fakt nejde.

Klady potěší. Zápory nutí k přemýšlení.

S tím zapisováním jsem to na sebe práskla sama. Ale mám tam mezery. Flákám to. Začínala jsem školní rok s určitým předsevzetím a nějak mi to nevychází. Podkladů pro pravidelné měsíční hodnocení bych chtěla mít víc. 🙂

A ta nálada? Zrovna dneska nebyla nic moc. Než jsem šla do osmičky, strávila jsem hodinu v devítce. Po dlouhé době byli všichni. Všech jedenáct. Zahájili jsme tím, že se zvedal les rukou. Postupně se omlouvali, že nemají domácí úkol. Z těch jedenácti byly úkoly nakonec tři. A z toho jen jeden úplně v pořádku. To vážně na náladě nepřidá. Když v podobném duchu začala i hodina v osmičce, už jsem bublala. Jo, když nemám náladu, fakt to se mnou nejde. Přiznávám, do devítky chodím nerada a s čím dál větším odporem. Osmáci mi ale většinou dokazují, že ta práce má smysl. Nezaslouží si nálady, způsobené jinými. Snažím se vzpomenout, kolikrát za ten čtvrt rok jsem v osmičce bouchla. Nevím, nevzpomínám si. Ale nejspíš se to stalo, když si toho všimli.

Stejně tak si ale ani moji prckové nezaslouží schytávat dávky nashromážděného školního stresu. Blížící se konec roku, nedokončené inventury, nesplněné úkoly.

Takže mám první novoroční předsevzetí. Doma být mámou, ve škole učitelkou. Nechávat školní starosti tam venku. Bude to dřina.