Srážení se

Všichni to známe. Absolvovali jsme různé školy a po určité době (někdo dřív někdo později) začne domlouvat sraz. Po roce, dvou, deseti, dvaceti letech.

I naše matematická skupina se po hooodně letech od promoce rozhodla sejít. Pravda první termín nebyl zrovna optimální, konec srpna pro mě znamenal STOP, protože z porodnice se na jen tak malou chvilku či pár hodin odskočit nedá. Další kolo nastalo na začátku února. Pořádat sraz uprostřed chřipkové epidemie také nedoporučuji. Když není nemocný někdo z přátel, určitě jsou nemocné něčí děti. Sraz se ale konal, protože kolega nelétá domů z Ruska každý týden.

Sešlo se nás opravdu maličko. O to zajímavější je sledovat osudy. Je zvláštní kam všude se lze dostat s diplomem učitele matematiky. A asi nikoho nepřekvapí, že většina našla uplatnění jinde než za katedrou.

Pavel začal studovat jadernou fyziku. Po čtyřech letech odjel na rok do Austrálie. Po návratu po něm chtěli diplomku. OK, udělá ji v Rusku. A tak je v Moskvě už osm let. Diplomku neudělal, ale šéfuje centrále jakési zahraniční banky.

Z Pepy je inženýr, jeho žena Jana opustila školství kvůli personalistice, aby se do něj snad v září zase vrátila, Tonda pracuje v právní kanceláři, Eva ač na mateřské pokračuje v práci v cestovce.

Za katedrou jsme ze zúčastněných zůstali tři. Dívala jsem se přes stůl na Pavla a Ivu řešící plán školního preventisty, problémy s rodiči a se žáky, situaci ve sborovně. Nechápala jsem jejich závislost na učebnicích a odpor k technice. Po dvanácti letech od fakulty mi ti dva připomínali mé mnohem starší kolegy z vlastní školy. Semleté a vyhořelé. Unavené a rezignující.

Těm, kteří odešli, zůstal nadhled a elán. Posouvají se dál. Cestou domů jsem přemýšlela o tom, kde jsem já. A bude to ještě dlouhé přemýšlení.