Všichni to známe. Absolvovali jsme různé školy a po určité době (někdo dřív někdo později) začne domlouvat sraz. Po roce, dvou, deseti, dvaceti letech.
I naše matematická skupina se po hooodně letech od promoce rozhodla sejít. Pravda první termín nebyl zrovna optimální, konec srpna pro mě znamenal STOP, protože z porodnice se na jen tak malou chvilku či pár hodin odskočit nedá. Další kolo nastalo na začátku února. Pořádat sraz uprostřed chřipkové epidemie také nedoporučuji. Když není nemocný někdo z přátel, určitě jsou nemocné něčí děti. Sraz se ale konal, protože kolega nelétá domů z Ruska každý týden.
Sešlo se nás opravdu maličko. O to zajímavější je sledovat osudy. Je zvláštní kam všude se lze dostat s diplomem učitele matematiky. A asi nikoho nepřekvapí, že většina našla uplatnění jinde než za katedrou.
Pavel začal studovat jadernou fyziku. Po čtyřech letech odjel na rok do Austrálie. Po návratu po něm chtěli diplomku. OK, udělá ji v Rusku. A tak je v Moskvě už osm let. Diplomku neudělal, ale šéfuje centrále jakési zahraniční banky.
Z Pepy je inženýr, jeho žena Jana opustila školství kvůli personalistice, aby se do něj snad v září zase vrátila, Tonda pracuje v právní kanceláři, Eva ač na mateřské pokračuje v práci v cestovce.
Za katedrou jsme ze zúčastněných zůstali tři. Dívala jsem se přes stůl na Pavla a Ivu řešící plán školního preventisty, problémy s rodiči a se žáky, situaci ve sborovně. Nechápala jsem jejich závislost na učebnicích a odpor k technice. Po dvanácti letech od fakulty mi ti dva připomínali mé mnohem starší kolegy z vlastní školy. Semleté a vyhořelé. Unavené a rezignující.
Těm, kteří odešli, zůstal nadhled a elán. Posouvají se dál. Cestou domů jsem přemýšlela o tom, kde jsem já. A bude to ještě dlouhé přemýšlení.
Oldřich SUCHORADSKÝ
3. 3. 2009 at 8.07Právě chystáme sraz své maturitní třídy do 45 letech. Sama poznáte,
že s přibývajícími lety jsou taková setkání zajímavější a
smysluplnější. Bohužel i smutnější, protože přibýává těch, kteří
na sraz již nikdy nepřijedou. Vy popisujete zkušenost ze setkání
spolužáků z vysoké školy. i já mám osobní zkušnost z tohoto
„šuplíku“. Ve „skupině“ na Pedagogické fakultě (mimochodem také
matematiků) nás byl jenom 7 a kupodivu jsme až na jednoho, zůstali všichni
kantořině věrni až do penze. Po 60tce se už scházíme každoročně.
Účast je vždy téměř 100% (bohužel ani tady nás osud nešetřil a jednu
spolužačku jsem nedávno „oplakali“). Vás nemusím přesvědčovat
o tom, že taková setkání mají smysl a mohou člověka posílit. Ještě
týdny po takovém setkání si mailujeme, posíláme fotky, vtipy, zprávy a
organizujeme to příští setkání. A je s podivem, že i v době, kdy už
nikdo z nás aktivně neučí, naším hlavním tématem debaty na setkání
i mimo něj je škola a dění kolem ní. Inspirovala jste mě k dalšímu
článku, který na svůj blog brzy napíši. Vy pro své mládí asi ještě
nemáte pozvánky od svých bývalých žáků, na abiturientské srazy. To je
pro každého učitele velká a nesmírně zajímavá zkušenost. Píšete
o osudech spolužáků. Ale až budete poslouchat osudy svých bývalých
žáků, to teprve poznáte romány, to se budete divit…
Mgr. Jana Kneřová
8. 6. 2009 at 21.07Zdravím Hanu i Oldřicha, zrovna nedávno jsem také byla na srazu z Vš a
také na srazu ze Zš. Překvapilo mne, jak rozdílné jsou cesty obou skupin.
Mé zaměření je učitelství pro 1.stupeň a většina spolužaček tuto
práci dělá a většinu to i baví. Je to moc fajn. Vyměnili jsme si také
zajímavé odkazy, zkušenosti. Odcházela jsem celá natěšená na další
sraz. Bohužel někteří spolužáci ze základní školy nemají
práci,někteří mají problém se zákonem. A dost jich prostě nepřišlo.
Možná prožívají těžší období svého života, nebo nemají nač
vzpomínat. Já byla v každém případě ráda a povídání i s tou
hrstkou bylo hezké. Přeju všem hezké srážení se! Na srazy bývalých
žáků jsem hodně zvědavá!Jana