Přepínejte kódy!

         Vedle občanského průkazu, kreditní karty a karty pojištěnce nosím u sebe kartičku s textem: Tímto průkazem jste se stala členem zdejší laboratoře, a tudíž do ní máte povolený vstup. Průkazku jsem obdržela od svého vnuka po úspěšně absolvovaném testu, opravňuje mě k návštěvě místnosti s jeho křečky a jinou havětí. Do té doby jsem netušila, že Kubova slovní zásoba zahrnuje i spojku tudíž. V rozhovoru, v řeči by ji jako osmiletý kluk nikdy neužil, ale ví, cítí, kde je takový slovní obrat „comme il faut“. Můj nadějný vnuk prostě plní žádost pana profesora Sticha – přepíná kódy! Tuto žádost směřoval náš přední bohemista, moudrý a spontánní pan profesor Alexandr Stich na jedné ze Šrámkových Sobotek do řad učitelstva. Nejen pana profesora mrzí, že škola týrá žáčky třeba požadavkem utvoření 7.pádu plurálu slovního spojení „tatáž růžová prasečí ouška“, ale neučí děti mluvit, komunikovat, diskutovat.

            Ono to jde ještě dál. Chuť do řeči lze ve škole tlumit důsledně vyžadovaným hlášením, spontánnost komunikace zmrazujeme kupříkladu školometským – Odpovídej celou větou! – a nezpochybnitelně výrokem – Mluvíme spisovně! Tím se vracím k požadavku pana profesora Sticha a současně se pouštím na velmi tenký led. Vidím varovně vztyčené ukazováčky pedagogů: k čemu že to nabádám? V sebeobraně se zaštítím klasiky a znalci. Z klasiků cituji obdivuhodného milovníka češtiny Pavla Eisnera. Před desítkami let poznamenal: „Člověk, který by mluvil spisovně, působil by dojmem člověka abnormálního, připadal by nám bláznem. Kondicionál je v této větě proto, že takový člověk vůbec nežije, bohudík“. Nechápu, proč Eisnerem zpochybňovanou sortu lidí vyžadujeme a pěstujeme právě ve školách. Ve školách, kde výchova je druhem komunikace a komunikace druhem výchovy, která by měla být založena na pocitu vzájemné důvěry, až důvěrnosti. Zde sáhnu po znalci Ondřeji Hausenblasovi. V Literárních novinách z června 1991 v článku Řeč cizí a důvěrná napsal: „…pro vyjádření srdečného, milého vztahu k posluchačům nemá spisovná čeština bohužel dost vypracované prostředky…Je to jazyk ušlechtilý, prestižní a naučený a jako takový se příliš nehodí k vyjádření prosté lásky a důvěry“. Nejsou snad žáci našimi posluchači? O co nám ve škole jde? O sumu našprtaných poznatků, nebo o kultivaci vztahu k lidem, ke světu, k přírodě, k učení…

            Dost alibismu, ohánění se míněním klasiků a znalců. Jsem – nejen ve školách – pro jazyk kultivovaný a čistý, ale ne studený a neosobní. Ctím pravidla komunikace, jazykové prostředky přizpůsobuji s vyloučením vulgarismů a zkratek typu „nashle“ tomu kde, s kým a jak. Kdyby asertivní koktavý osmák na pohrdlivou větu spolužáka – Jé, ty koktáš! – reagoval – Dej pozor, je to n a k a ž l i- v é ! – zesměšnil by se. Ten hoch musí odpovědět – Dej pozor, je to n a k a ž l i v ý ! – musí přepnout kód, přizpůsobit ho okolnostem a hlavně spolumluvčímu.

            Možná, že diskutovaná prestiž učitelského povolání souvisí i se způsobem komunikace ve školách. Proč by jinak laskavý Miroslav Horníček se skrývaným despektem přiznával: „Byla to…jakási přebujelá potřeba čistoty, potřeba omluvitelná u učitelek, ale dost směšná jinde“. Kacířsky poznamenám, že nejsem zrovna přesvědčena o niterné potřebě takové čistoty u většiny učitelek. Spíše svědčí o trochu křečovité snaze udržet jakýsi obraz něčeho poplatného obrozeneckému 19.století. Tady dovolte určitou pochybnost opět prostřednictvím Pavla Eisnera:“ Je to kormutlivá představa i skutečnost, že vlastně nevíme, jak promlouvali předkové. Víme spolehlivě, jaký byl jejich usus spisovný, jak psali“. Co vy na to, paní učitelky?

          Tento text vznikl někdy v polovině 90.let minulého století a vyšel – tuším – v časopise Rodina a škola. Myslím, že kýžené přepínání kódů se nejen ve školách od té doby hodně proměnilo, s vychýlením spíše na tu nežádoucí stranu.Dost jsem se touto stránkou komunikace ve škole zabývala. Uvyklá z působení na základní škole vyložit vše co nejjednodušeji a na příkladech jsem svým studentkám obvykle napsala na tabuli dvě věty, s dotazem, která z nich je spisovná (a pro školu tedy doporučeníhodná). Tu jsou:

Mohu ti pomoci?

Můžu ti pomoct?

Progresivní bohemista Petr Sgall píše o existenci hovorové češtiny, jednom z útvarů našeho národního jazyka, jako o chiméře a nesouhlasí s pojetím hovorové (ne obecné!!! – to je rozdíl) češtiny jako kompletní vrstvy uvnitř jazyka spisovného (in Petr Sgall, Jiří Hronek: Čeština bez příkras, H and H, 1992, s.96). Přesto si myslím, že komunikace učitelky s žáky ve škole by měla probíhat v intencích druhé věty. Zeptám-li se žáka – Mohu ti pomoci? – spouštím mezi námi komunikačně dusivou oponu,  smysluplného dialogu se naději jen stěží (nemluvě o tom, že žáci dobře vědí, jak mluvím za dveřmi třídy nebo s kolegyní o přestávce).

       Proč jsem se k výše uvedenému textu po tolika letech vrátila? Hlavním popudem bylo rozhlasové vysílání v týdnu před volbami do krajských zastupitelstev a do senátu. Na „dvojce“ Českého rozhlasu se po ránu dostávalo posluchačům krátkého poučení, jak a co u voleb. Jistě bohulibý úmysl. Informace měly pochopitelně přísně úřední ráz. Je nasnadě, že v tomto případě bylo zcela na místě užití spisovné češtiny v nejvážnějším slova smyslu. Proto mě až zatahalo za uši, když jsem maně zaslechla, že za plentou „…upravený volební lístek strčíte do obálky…“. Tady to přepínání kódů skutečně zaskřípalo! Raněný jazykový cit přímo volal po formulaci , že „…volební lístek vložíte (eventuálně dáte) do obálky“. Takovou češtinu ať si Český rozhlas strčí za klobouk!