Pozor! Jste na staveništi. Více informací zde.
logo RVP.CZ
Přihlásit se

Když smích bolí

         Existují vady na první pohled znatelné a vady skryté, které se projeví v určité situaci. Mezi takové patří i vada řeči – koktavost. Lidé asi běžně žijí v mylné představě, že je to vada dětí a časem přejde. O to víc je každý překvapen a zaskočen, setká-li se s ní u dospělého člověka.A právě proto považuji tuto vadu řeči za velice deprimující, schopnou převrátit člověku život naruby. Záleží samozřejmě na každém takto postiženém, jak se dokáže vyrovnat se svou potíží. Sama za sebe mohu říci, že koktavost můj život velice poznamenala.  Začalo to ve škole, kdy jsem třeba stála před tabulí, znala jsem odpovědi na učitelovy otázky, ale neodpovídala jsem, protože jsem nemohla vyslovit určité slovo. Učitelé to pak řešili tak, že mě nezkoušeli nebo jsem odpovídala jenom písemně. I když jsem se učila dobře, cítila jsem se jako méněcenná, hodně to snižovalo moje sebevědomí.

          

        Někdy v osmé třídě se mě rodiče zeptali, co bych chtěla dělat po ukončení základní školy, jestli budu pokračovat na střední.Vzpomínám si ještě dnes, jak mi v té chvíli začaly probíhat hlavou všechny ty situace, kdy jsem se cítila ponížená, protože jsem nedokázala vyslovit nějaké slovo.Představovala jsem si, jak by mi asi bylo, až bych v nové třídě musela poprvé něco říct a nešlo by to. Ta představa, že bych se znemožnila a byla pak ostatními přehlížena, stačila, abych rodičům zarputile tvrdila, že na žádnou školu jít nechci.  To, že koktám, také zásadně ovlivňuje moje chování. Snažím se mluvit co nejméně. Několikrát se mi ve společnosti stalo, že jsem měla na nějakou věc jiný názor než ostatní, ale nic jsem neřekla ze strachu, že se zadrhnu a budu ostatní jen zdržovat. Takže já vlastně nekoktám, jak si to většina lidí představuje, ale mlčím, protože ve skutečnosti ani nezačínám mluvit. To mě velice trápí ve chvílích, kdy musím okamžitě promluvit. Když například nemůžu začít v obchodě, prodavačka si myslí, že jsem neslyšela její „prosím“ a zeptá se ještě jednou hlasitěji. V takových chvílích se cítím velice trapně. Zoufale hledám slovo, které bych dokázala vyslovit, cítím na sobě pohledy lidí a přímo čtu jejich myšlenky, jak si říkají „co tady ta ženská zdržuje“.  Několikrát se mi stalo, že se mě někdo zeptal, kolik je hodin. Podívala jsem se na hodinky a najednou jsem nemohla nic říct. Když se mi to opravdu nedařilo, ukázala jsem tomu člověku hodinky, ať se sám podívá. Nejhorší je to v pultových obchodech. Jak se blížím k prodavačce, jsem stále nervóznější a plna obav, jestli se mi povede říct, co chci. Stává se mi, že si nakonec koupím něco jiného, než jsem chtěla, protože jsem nedokázala vyslovit určité slovo. Pokud jsem v takové situaci v prodejně sama a prodavačka se mě zeptá, co si přeji, místo svého požadavku řeknu „děkuji, jenom se dívám“ a vyjdu z prodejny bez nákupu. Kdo to neprožil, nepochopí, jak jsou takové situace pro koktavého nepříjemné a deprimující. To, co je pro normálního člověka úplně běžné, je pro koktavého často nedostupné.

 

            Nabízím tady v nezbytně modifikované (za účelem ochrany osobnosti dotyčné) a zkrácené podobě autentický příběh jedné ženy s narušením plynulosti řeči. Její výpověď by mohla sloužit jako námět k celé sérii odborných logopedických seminářů. Za pozornost stojí vysoká stylistická a jazyková úroveň textu, do níž jsem – s úmyslem upozornit na tento fakt – zasahovala jen minimálně.

            U příležitosti  Mezinárodního dne porozumění koktavosti, který podle celosvětového kalendáře připadá na 22.říjen, bych ráda zprostředkovala širší veřejnosti, zejména pak učitelům a vychovatelům, několik postřehů těch, kteří se potýkají „s tou zamotanou řečí“, jak se mi je podařilo zaznamenat v knížce  Logopedické poradenství (příklady a analýzy).

 

            Je zbytečné si zastírat, že se jedná o postižení, které trýzní nejen naše sebevědomí, ale degraduje nás jak společensky, tak ekonomicky. O čtyřprocentní menšině jinak sexuálně orientovaných se rozpoutala čilá mediální kampaň, postupně humanizující jejich život a zlepšující jejich postavení v majoritní společnosti. Jinak je tomu u nás balbutiků (koktavých), žijeme v anonymitě, obklopeni směsicí výsměchu, lítosti a strachu. Nejsme příjemní řečníci ani mediální typy pro diskusi v televizi. Je třeba poděkovat za každý pokus o osvětu, kterou tak nutné potřebujeme.

 

 

            I když jsem měla vyznamenání, bála jsem se jít studovat. Mluvila jsem s potížemi. V 9.třídě přišel do třídy učitel – výchovný poradce a řekl: „Kdo kokce nebo kulhá, půjde na zahradníka“. Spolužáci řekli, že já, plakala jsem pak až do konce hodiny. Ze strachu z koktání jsem nešla na gymnázium, ale na průmyslovku, kde podle dalšího vyjádření výchovného poradce „budu jen rýsovat a mlčet“.

 

          Podle mého názoru je mezi zadrhávajícími a dospělými (rodiči a přáteli) určitá bariéra, kterou často prostě neumí překonat, i když o to většinou tolik stojí! Někdy dochází k odcizení, přestože pochopení a pocit opory od nejbližších je pro nás tak důležitý. Já sama jsem o své řeči začala s maminkou mluvit až v dospělosti, až když jsem jí řekla, že povedu na svém pracovišti vzdělávací semináře. Ona se mě opatrně zeptala, jestli nebudu mít problémy s řečí. Tehdy mezi námi padlo jedno velké tabu. Měla jsem neuvěřitelnou radost! Chápete? Všichni doma jsme věděli, že moje řeč je pro mě obrovský problém, a nikdy, nikdy jsme nebyli schopni o tom mluvit. Kdyby se už před lety – když jsem byla ještě malá – maminka dostala k článkům, které se nyní čas od času tímto problémem zabývají, možná by mi lépe porozuměla, možná by sama neměla takový pocit marnosti, který z ní cítím ještě dnes. Tuším, že si dodnes myslí, že moje zadrhávání byla její vina a že nese odpovědnost za to, že mi nedokázala pomoci. A já se i jako dítě cítila provinilá, protože jsem jí přidělávala starosti.

 

           V současné době navštěvujeme jedenkrát za čtrnáct dní logopedku (během uplynulých šesti let už asi čtvrtou v pořadí), která si se synem dvacet minut povídá, a foniatra jedenkrát za dva měsíce, který nám pět let zdůrazňuje dodržování klidného a přesného režimu…mám nepříjemné pocity, že pro syna moc neděláme. Kladu si otázku, zda je pro něj vůbec vhodné vysedávat hodiny v čekárnách a pak v ordinaci vyslechnout stále tytéž pokyny…čím je starší, tím se doporučovaný denní režim hůře dodržuje…asi jsem nespokojená matka, ale ráda bych se svým synem podnikala něco víc než čtení se správnými nádechy za čárkami a tečkami ve větě.

  

         Mrzne. Sedím doma a přemýšlím o svém osudu. O tom, co mě ještě čeká a co ještě zažiju. Včera jsem mluvil s dívkou (kolikátou už?) a opět jsem slyšel ta slova. Ujistila mě, že jí kamarádství (tedy nezávazný vztah) nevadí, ale co se týče vážného vztahu, tak to tedy ani náhodou. Rád bych věřil tomu, že v tom nehraje roli moje špatná řeč, ale moc mi to nejde. Dá se s tím ale něco udělat? U nemoci jako je chřipka stačí nějaký prášek, vypotit se a během maximálně čtrnácti dnů je chřipka pryč. Co ale se špatnou řečí? Tam žádný prášek neexistuje a operace už vůbec ne. Co ale s tím?

 

            Zakončeme náš vhled do problémů koktavých (balbutiků) přece jen trochu veseleji. Třeba velmi konkrétním e-mailem mladého muže. Psal krátce, k věci a v jistém směru i nečekaně:

Dobrý den,

nejdříve vám řeknu svůj příběh. Začal jsem koktat někdy v šesti letech. Příčinu neznám, možná jsem se polekal čerta. V pubertě jsem koktat přestal, na střední škole se mi to vrátilo. Na té škole se mi nelíbilo. Ještě studuju. Mám několik otázek:

–          Má cenu se ještě snažit to léčit, nejsem na to už moc starý?

–          Mohla(a) byste mi poslat odkaz na nějaké kvalitní stránky o koktání?

–          Pomohla by mi třeba návštěva psychologa (psychiatra) nebo třeba i hypnotizéra, kterým bych vyprávěl něco o svých zážitcích na střední škole, třeba bych na to zapomněl a pomohlo by mi to?

–          Znáte nějakého kvalitního odborníka, ke kterému bych mohl zajet a popovídat si s ním o koktání?

–          Mohl bych nějak pomoct s výzkumem koktání?

          I po několika letech můžu z knížky Logopedické poradenství opsat doslova, jak jsem tehdy mladému muži odpověděla:

      Zajímavý text! Můj první dojem byl úsměvný, pobavila jsem se. Chlapec vůbec neví, komu píše – a také se tím očividně nezabývá. Vypadá to, že tentýž text rozeslal na více adres a ani se nenamáhal upřesnit gramatický rod slovesa: mohl, nebo mohla? Nic proti podobné aktivitě, má na ni právo. Nejvíce mě zpočátku zaujala závěrečná otázka – zájem o výzkum koktavosti. Vzhledem ke svým aktivitám v této oblasti jsem mohla hocha adresně odkázat na velmi povolaná pracoviště ve světě. Možná se o něm ještě něco dozvím, ačkoliv…pochybuji. Dotazy jsou sice mimořádně konkrétní, ale celý text je nesen základním pocitem pasivity – „Udělejte se mnou něco! Ale už dopředu vám říkám, že jsem na to stejně už asi příliš starý!“ Ve své odpovědi jsem tento postoj a jeho škodlivost patřičně rozebrala. Asi jsem tazateli příliš „nekápla do noty“(což můj dojem o sklonu k pasivitě ještě upevnilo). Mohu se mýlit. Pečlivě jsem vypsala adresy internetových stránek zabývajících se koktavostí, včetně zahraničních. Všechny si je bez problémů mohl najít sám (další doklad osobní pasivity). Jako příslušník mladé generace se v internetovém světě jistě pohybuje bez problémů. Napsal – odepsala jsem.

      Jako každoročně i letos jsem se ve spojitosti s 22.říjnem – Mezinárodním dnem porozumění koktavosti  snažila přispět svou troškou do mlýna k všeobecné osvětě týkající se problémů spojených s koktavostí. Loni bylo pro osvětu na zdravotnictví věnovaných stránkách celorepublikového deníku důležitější téma laserových vrtaček v zubařských ordinacích. Letos jsem nevyužila nabídky diskutovat o koktavosti na rozhlasových vlnách, v hodině před půlnocí. Co zkusím napřesrok?

PEUTELSCHMIEDOVÁ, A.  Logopedické poradenství (příklady a analýzy).

                                               Praha: Grada Publishing, a.s., 2009. ISBN 978-80-247-2666-3.