Co by řekl Komenský…?

Jan Amos Komenský se narodil 28. března 1592 V Nivnici (?), možná v Uherském Brodě, v úvahu přichází i nejen jeho jménu blízká Komňa. Letos si tedy v posledních březnových dnech připomeneme 420. výročí jeho narození.

Žactvo s učiteli by tak mohlo příhodně učinit třeba školním výletem do Brandýsa nad Orlicí. V tom městečku Komenský pobýval (a učil) na panství Karla staršího ze Žerotína po bitvě na Bílé hoře. Dokonce se tam – jako vdovec – podruhé oženil. Ale hlavně – za sedmiletého pobytu v „Brandejse“ v naději na pozitivní zvrat společenských poměrů před svým definitivním odchodem do ciziny napsal jedno ze svých pozoruhodných děl – Labyrint světa a ráj srdce. Místní zde před nějakým rokem přímo naproti pomníku (mimochodem prvnímu zbudovanému na území českých zemí) z habrů vysadili přírodní bludiště, prostě labyrint, v němž bezpochyby spolehlivě zabloudíte. A nemusí se tak stát jen v průběhu tradičního zářijového – letos již 11.ročníku – Brandýského mámení (www.brandys-ve-svete.cz).

            Janem Amosem Komenským se rádi zaštiťujeme při nejrůznějších příležitostech, ačkoliv běžný Čech či Moravan (právě  tím Komenský byl) z něj zná nejvýše něco „ o tom všelikém kvaltování, které toliko pro hovado dobré jest“ a samozřejmě ještě zprofanovanou „školu hrou“. K té ostatně přišel Komenský jako Dalibor k houslím. Původcem ideje o škole hrou byl Marcus Fabius Quintilianus, takto první veřejný učitel řečnictví, rétoriky, placený státem,  o té platbě rozhodl v 1.století našeho letopočtu římský císař Vespasianus.

            V současné společnosti už notně pozbyla na pravdivosti slova Marka Twaina, že klasiku by každý rád znal, ale nikomu se ji nechce číst. A přece nezaškodí! Už jen vzít do rukou skvostné vydání Komenského Labyrintu světa a lusthausu (původní název) srdce z roku 2005 (nakladatelství Waldpress) je potěchou pro oči. Takovou rozkoš vám žádná čtečka neposkytne! Přivykne-li čtenář po chvíli půvabné češtině, uvěří, co psáno v předmluvě : „Není báseň, čtenáři, což čísti budeš, ačkoli básně podobu má…“ (1, s.17) A je-li čtenář učitel, nalistuje stránky, kde se stav učených prohlédá (kapitola X). Tu v knihovně – bibliotéce Poutník s tlumočníkem takový rozhovor vede: „Milý brachu, pěkná věc jest pěknou míti bibliotéku“. „I když se jí neužívá?“ dím já. A on: „I ti, kdož bibliotéky milují, mezi učené se počítají.“ Já sobě na mysli: „Jako někdo kladiv a klíští hromady maje, a čemu jich užívati nevěda, mezi kováře.“ Říci však toho, abych sobě něco neutržil, nesměl jsem.“ (1, s.49)   

 To nakladatelství Academia bylo smělejší, když v edici XXI.století vydalo publikaci

s názvem  Teorie nevzdělanosti, s adresným podtitulem Omyly společnosti vědění.  Stalo se

tak  v roce 2008,  jen rok poté, co za ni byl autor Konrad Paul Liessmann  v Rakousku vyznamenán titulem Vědec roku 2006.  Na přebalu se dočteme, že „…v  knize Teorie nevzdělanosti, jejíž aktuálnost a brilantnost se setkala s velkou odezvou hned po jejím prvním vydání v roce 2006, autor systematicky dovozuje, že mnohé z toho, co se propaguje pod názvem „společnost vědění“, jsou jen rétorické fráze“.

            Českému učiteli, v posledních letech zmítaném a deptaném neustálými změnami, musí až svatokrádežně zatrnout, když přečte jen některé z nadpisů devíti kapitol celkem útlé

publikace, kupříkladu : Co ví společnost vědění , PISA – honba za pořadím, Boloňa – prázdnota evropského vysokoškolského prostoru… Závěrečná kapitola  přichází s návrhem – Skončeme s reformou vzdělání . Ten návrh je analyzován v celospolečenské šíři a naprosto  detailně, jeho odpůrci budou jen stěží hledat protiargumenty. Bylo by ostatně zajímavé rozšířit  v českém učitelstvu něco z diskusí, které  – snad! – proběhly po přednáškách Konráda Paula Liessmanna na českých univerzitách. Je dost signifikantní, že pobyt a aktivity renomovaného zahraničního vědce  v České republice v tomto případě nebyly téměř zaznamenány   v médiích, pedagogickou sféru   nevyjímaje. Povědomí o publikaci profesora Liessmanna se šířilo – dá se říci skoro obrozenecky  – ústním podáním, v tomto pádě velice úspěšně. Nakladatelství Academia na zájem pohotově reagovalo dotiskem knihy Teorie nevzdělanosti.  Ale jinak? Klid po pěšině. Mohlo by to odkazovat na  jednu z Liessmannových myšlenek, že „…dnes platí jako ctnost signalizovat ochotu k reformám, špatný je ten, kdo reformám vzdoruje.Reforma je dobro, je obranou před zlem…prokazovat v každém jednotlivém případě, jestli je vůbec nutné reformovat, a pokud ano, tak jak, by bylo příliš velkým požadavkem.“ (2, s. 110)

Profesor Liessmann se pohyboval sice  jen v aulách českých univerzit, ale poslání jeho knihy se týká školství, vzdělání, vzdělávání a vzdělanosti (kdo to ještě rozlišuje?) obecně. Znovu připomeňme Komenského: „Dobré knihy, jsou-li vskutku dobré a moudře napsány, jsou brusem duchů, pilníkem soudnosti, mastí pro oči, nálevkou moudrosti, zrcadlem cizích myšlenek a činů, našich vlastních pak vodítky“.        

Učitelé, ať už se označují jako pedagogové – nebo hrůzněji edukátoři, se řadí často k submisivnějším jedincům.  Nakonec to podobně vyznělo i  z výše uvedeného vyznání Jana Amose Komenského.  A ve své sbírce přísloví uvedl také překlad  latinského Veritas odium parit – Pravda plodí nenávist. Co asi by při znalosti dnešních poměrů řekl na následující úryvek z prezentované publikace ? Čteme v ní: „Jakmile člověk ví, co se od něj očekává, očekávání naplní. Má-li se víc publikovat, tak se víc publikuje, má-li se zvýšit science station index a journal impact factor, stane se tak, ať už jakýmkoliv způsobem, má-li se zvýšit počet projektových žádostí, tak se zvýší, mají-li se sehnat peníze z externích zdrojů a  dalších subjektů, tak se seženou, i kdyby jen na papíře…takže se může stát, že s prameny, autorstvím a seriózností se to už nebere tak vážně – a vede to k podvodu a falšování“.( 2, s.68) Že by nám to něco připomínalo?

 

V Olomouci dne 23. března 2012                       

 

Alžběta Peutelschmiedová

 

Literatura

1. KOMENSKÝ, J.A.  Labyrint světa a ráj srdce.  Praha: WALD Press, 2005.

ISBN 80-903232-3-5.

1.  LIESSMANN, K.P.  Teorie nevzdělanosti. Omyly společnosti vědění.

Praha: Academia, 2008.  ISBN  978-80-200-1677-5.