Pozor! Jste na staveništi. Více informací zde.
logo RVP.CZ
Přihlásit se

Procházka jednou knížkou

Milan  Valenta:  Půďáci ze staré školy

Praha: Práh, 2011

 

Jsou knížky pro dospělé a jsou knížky pro děti. Ti dospělí –  nabádaní  svědomím a pobízení rozličnými bohulibými akcemi – vědí, že by dětem, aspoň těm předškolního a raně školního věku,  číst měli. Jenže – co číst? Psychologové a logopedky předkládají seznamy tradičních pohádek  Červenou Karkulkou počínaje a někde u  Šípkové Růženky konče. Nic proti nim, opomíjet bychom je jistě neměli.  Stejně jako klasiku rýmovaných Dvakrát sedmi pohádek Františka Hrubína. Krásu a jazykové bohatství  pohádek obou bratří Čapků vychutnáváme spíše až s přibývajícím věkem.

            Knížek určených  přesgeneračně dětem i jejich rodičům moc není a setkávají se s podobně vlažnou odezvou jako tzv. rodinné filmy, lákající k obrazovkám, případně do kin malé diváky spolu s jejich odrostlejším dozorem.  Objeví-li se knížka pohádek  s nehranou laskavostí a nepodbízivě  nahlížející současný životaběh,  přitom srozumitelná dětem a přinášející hlubší ponor i dospělým, neměla by zapadnout .

            Napsat knížku moderních (v nejlepším slova smyslu) pohádek o dvou strašidýlkách rozhodně není originální nápad.  Záleží však na tom,  za jakých podmínek a jakými úkoly  ta strašidýlka pověříte.  Starší,pomalejší Trámoš  a mladší Světlík se zvonečkově stříbrným hláskem  jsou  Půďáci ze staré školy  ze stejnojmenné knížky  Milana Valenty. Ta zaujme již napohled  nejen  ilustracemi Ivana Mračka, pro něž těžko hledáte neotřelé adjektivum: jsou mile dětské bez stop Kvěchové a současně  prosty chtěné modernosti. Nakladatelství Práh si zaslouží pochvalu za celkové výtvarné pojetí knížky,  u níž se již vazbou v tvrdých deskách a tiskem na kvalitním, barevně tónovaném papíře počítá s opakovaným setkáváním s dětskými prstíky.

            S oněmi dvěma strašidýlky – půďáky prožijeme jeden školní rok ve dvanácti pohádkách, začínajících tak pěkně staromilsky  slůvkem  Jak (…napravili školní hodiny…měli popletený čas švestek…cestovali duhou…číhali na stavovskou čest…putovali s dobrou vůlí…). To vše zarámováno  kapitolkami  Bylo, nebylo  a  životně smířlivým  Možná bylo, možná nebylo. A života – toho současného – je v nabízených  pohádkách požehnaně, v barvách povzbudivých i těch temnějších.Ty však jsou  do textu  zapouštěny neučitelsky, bez významně  mentorsky  pozdviženého  obočí. Půďáci se kupříkladu snaží seč jim síly stačí  pomoci myšce  Ámosce (nezapomeňme, že jsme na půdě staré školy) řešit její problémy s kocourem Medřichem.  Ámosku zachrání, ale dostane se jim „…kardinálního poučení, že to, co zaonačila příroda, se nedá jen tak odonačit, a jestliže  je jednou kocour šelma kočkovitá, tak tou šelmou kočkovitou už napořád zůstane. Že v přírodě je taková síla, která se jen tak mýrniks týrniks polepšovat nenechá“.

            Tou citací jsme se dotkli jedné z nejpůvabnějších stránek knížky  Půďáci ze staré školy – jazyka, kterým jsou pohádky  napsány. Vyprávění plyne bez zaškobrtnutí krásnou, neokoralou češtinou, která se – jak výše vidno –  ústrojně nevyhýbá hovorovým výrazům. V textu se vizitýruje , jindy zase  špekuluje,  pohrává  se slovy , když se objeví „zbedové tropící jen samou plechu“, v době, „kdy se den zkrátil akorát tak na jedno zívnutí…a   čas rychle pracoval k prázdninám“. A přitom nejsou děti vystaveny  slovnímu  polopatismu v obavě, že by z kontextu snad nepochopily  obraty , jak  „…si půďáci poshověli“ a že „…se budou dít věci“, když  „…  se kocour s krysákem nemají zrovna v lásce“ a vypadá to, že s myškou bude „…dočista amen“. Že jazyk, aktuálně   všemožně vzývaná komunikace , to nejsou jen slova, ukazuje pohádka točící se kolem Hromnic – Jak vyvolali počítačové strašidlo.  Půďáci pochopí, že „…Johanka,… holčička  s culíky a s něčím-čímsi za uchem, což je přístroj, kterému se říká sluchadlo…je moderní dítě moderní doby…a to chce moderní strašidlo a basta!“    Neviditelný souboj mezi vysedáváním u počítače a sáňkováním na Větrníku pomůže půďákům vyřešit fleška ruku v ruce s počítačovým virem Iksíkem. To vše na  pozadí do textu nenásilně  vkomponovaných patnácti (!) pořekadel a přísloví. Klobouk dolů!

    Johanka má však vážnější starosti,  trápí ji maminčina nemoc, smutní za tatínkem, který odešel,  a  ke všemu je  ve škole ještě ta namyšlená spolužačka Envyčková. Strašidýlka  Trámoš a Světlík  jsou Johance ku pomoci i tentokrát. Vymýšlejí pohádku , v dušičkovém čase cestují s duhou, setkávají se s hvězdopravci  a vyřeší i problém školy na levém břehu Kačáku, potoka jen tak na jedno přeskočení, kde žili samí kakabusové a morousové.

   Všechny ty příběhy jsou zapsány v knížce, kterou kdysi našla na půdě staré školy Natálka. Její tatínek, pan školník, jí pak z knížky o půďácích každý večer předčítal. A Natálka?  Té „…se ty pohádky tak líbily, že v půďáky hnedle uvěřila, a tím je zachránila před zapomenutím. Protože u nás lidí je to tak, že když v něco věříme, že to je, tak to je, i kdyby to třeba nastokrát nebylo!“

            Vyprávění o  Půďácích  ze staré školy  živě vystihuje dynamiku dětské řeči, místy frázováním až připomíná Karafiátovy Broučky. Pro tu netrojenou laskavost a opravdovost autorovi odpustíte místa, kdy šel možná „krapítek  přes hranu“: Johanka nemusela být zrovna z parku a těch jejích bolístek s nemocnou maminkou a nepřítomným tatínkem  může být pro některého dospělého  také poněkud přes míru. Stejně jako malinko křečovitý  pohled  na školy na březích potoka Kačáku. Reálně problematický je jen patlavý, „šišlající“ skřítek školníček. To ostatní jsou pouze poletavá smítka, která mohou padnout do oka dospělému. Ale děti budou stejně chtít, aby se jim o těch šikovných a věci znalých půďácích  četlo znova a znova. A rodiče, babičky a dědečkové i paní učitelky ve školkách tak mají vystaráno.

 

                                                                                                                                  Alžběta Peutelschmiedová