Pozor! Jste na staveništi. Více informací zde.
logo RVP.CZ
Přihlásit se

Opisuju, opisuješ, opisujeme…?

            Georg Christoph Lichtenberg, profesor experimentální fyziky, matematiky a astronomie zemřel v roce 1799, pro lepší představu v roce, kdy se narodili tací velikáni ducha jako Balzac, Puškin a náš František Ladislav  Čelakovský. A onen Lichtenberg  jako pohotový polemik a glosátor napsal ve druhé polovině 18.století: „Teď se vyrábějí tak mladí doktoři, že hodnosti doktor a magistr mají cenu tak asi křestních jmen. Také je ti, jimž jsou udělovány, často dostávají, aniž vědí jak, jako křestní jméno“.

            Dnes jsme o hodně dál. Pokud jsme si před nějakými dvěma desítkami let naříkali, že vzdělání je nedoceňováno, karta se v posledních letech prudce obrátila. Obrátila se zády ke vzděláni, ale o to vstřícněji k jeho českou společností oceňované ikoně – k vysokoškolskému titulu (bohužel i středoškolské maturitě). A početná část čerstvých nositelů všemožných  titulů už po čertech dobře  ví, za co a jak jim byly kýžené atributy uděleny. Rozhodně se to netýká jen do šera zapomnění mizejících absolventů a studijních poměrů na Západočeské univerzitě v Plzni.

            V celospolečenské euforii  se brzy po listopadu 1989 objevily názory, že by z vysokých škol mělo zmizet něco tak zpozdilého jako  povinnost sepsání diplomové práce.   Měly být zrušeny, podobně jako „svočky“ (práce v rámci studentské vědecké odborné  činnosti), ke kterým se dnes na některých vysokých školách pod  rozličnými  názvy vracíme. Myslet si, že zachování diplomových prací bylo jistým výsledkem rozumu, je tváří v tvář dnešní realitě trapným omylem. Ony se našly jiné cestičky, dříve nepochybně také opatrněji prošlapávané. Dnes se však z nich stávají docela regulérní dálnice.

             Do boje s plagiátorstvím  nejprve vytáhly některé vysoké školy a univerzity (pomalu už nerozlišované) s určitými počítačovými programy.  Jejich smysluplnost však rychle pohasíná.  Ač to zní až neuvěřitelně, otázka prachobyčejného opisování přestává být v jistém směru aktuální .  Na programu dne – takříkajíc –  není, zda opisovat, či neopisovat. Objevují se úvahy, kolik opisovat? Bude přípustné – a normální – předložit k obhajobě závěrečnou, diplomovou, rigorózní práci opsanou ze 30 %, nebo už raději rovnou z poloviny, tedy z 50% ?

Zoufale se nabízí myšlenka, jestli  nejde v tomto případě o zkreslené nepochopení práce s citacemi, přímými a nepřímými, ale to už je věcí vedoucích prací a pověřených školitelů. U těch setrvejme, neboť velice jednoduché a přímé řešení problému plagiátorství, opisování je především v jejich rukou.

            Pokusme se celou situaci konkretizovat na příkladu pedagogických fakult, kde se závěrečné, diplomové i rigorózní práce píší, a to v prezenční i kombinované formě studia.

            Vše začíná volbou tématu práce. Pedagogové je v daném časovém termínu  vypíší a je rozumné, děje-li se tak po schválení témat vedoucím katedry, pracoviště. Neznamená to, že by nemohlo být akceptováno téma, s nímž za vyučujícím přijde sám student. Může to být téma, kterým se delší dobu zabývá, třeba v rámci svých vlastních pedagogických aktivit. Vzácnější jsou případy, kdy zárodkem studentovy práce jsou výsledky jeho předešlé činnosti v nějaké formě studentské odborné vědecké činnosti (dříve známé pod zkratkou SVOČ).  Zajímavé, inspirující téma jistě nebude osloveným pedagogem ani vedoucím katedry odmítnuto.

            Stává se, že přijde nadšenec s tématem, které je mu dobré rozmluvit. Jsou to taková ta všeobjímající témata typu „Výchova mentálně postiženého jedince“ (zvykově se do textu nutil mentálně retardovaný, kterého však politická korektnost již nepřipouští). V tom případě je na místě se studenta zeptat, zda má v úmyslu  sepsat sebrané spisy. V menším rozsahu toto téma pojednat nelze. Stačí  položit studentovi několik otázek. Věk inkriminovaného jedince: předškolní, mladší/starší školní, adolescent, dospělý? Stupeň, forma a typ mentálního postižení? Výchova v rodině, nebo ve škole? Možno pokračovat – to vše zahrnuje navrhovaný titul práce – Výchova mentálně postiženého jedince. Je reálné podobná témata vtěsnat do jedné, jediné diplomové (rigorózní) práce? Není to přímá nahrávka na výtky oponentů ? 

            Vše vyřešeno, začíná etapa vzájemné spolupráce (což je tak trochu pleonasmus).  První konzultace může proběhnout v podobě jakéhosi brainstormingu. Vyloží se karty na stůl. Studentovi bude dáno na vědomí, že časový harmonogram dalších schůzek je víceméně v jeho rukou. Vedoucí práce, školitel ho v žádném případě nebude k dalším schůzkám vybízet. Proběhnou vždy po vzájemné domluvě (nejlépe mailem).  Samozřejmým předpokladem je studentova adekvátní iniciativa.  A dále se již skutečně brainstormingovým způsobem probírají představy obou zúčastněných stran  týkající se průběhu zpracování, směřování a pojetí  zadané písemnosti. Bývá to časově náročná diskuse, pro vše následující však  podstatná a zásadní.

Nezaškodí  do cesty studentových představ (někdy i ideálů) již při prvním setkání „házet balvany“ připomínek a podnětů k zamyšlení. Bylo by škoda a zbytečné, kdyby  na ně měl narazit posléze, „zakopnout“ (moravsky „opacknout“) o ně později, už po jistém, marně vynaloženém úsilí. A dále:  bude ta diplomová práce založená na výzkumu? Není výzkum příliš vznešené označení pro předpokládaný soubor nějakých sedmi, deseti respondentů? Za jakých časových (i finančních) podmínek  bude reálné  souběžně s prezenčním (kombinovaným) studiem  sestavit šetřený soubor, případně referenční skupinu? Nebylo by vhodnější uchýlit se k šetření či sondě?  Když výzkum, tak  kvantitativní, nebo aktuálně oblíbený (proč asi?) kvalitativní?  Jak dalece se orientujeme v metodologii pedagogického výzkumu? Sáhneme k dotazníku? Jsme si vědomi všech jeho úskalí a míry jeho validity?

Po uvědomění si těchto a dalších problémů by měl student dospět k přesvědčení, že význam jeho „bakalářky, diplomky“ atd. spočívá prioritně ve zpracování a přínosu její praktické části. Tomuto postulátu musí odpovídat praktická část také svým rozsahem. Teoretická část je v podstatě kompilací. Ten termín nezní nejlépe.  Avšak neubližujme v tomto případě kompilační podobě části vysokoškolské písemné práce.  Shrnuje-li koncepčně a systematicky  všechny údaje adekvátní reflektovanému tématu, není-li to pouhá „směska“ porůznu sesbíraných a shrnutých dat, ušetří případnému uživateli odborné práce mnoho zbytečného vyhledávání a svědčí o odborné kompetenci autora. V souvislosti s tím poradí rozumný vedoucí (školitel) studentovi, aby napřel své úsilí přednostně na praktickou část, ve všech směrech náročnější a podstatnější. O teoretických podkladech zpracovávaného tématu přece už něco ví z předchozího studia, bude proto schopen teoretickou část připravit i  pod eventuálním tlakem  časové tísně. U praktické části o něčem takovém bez újmy na výsledku uvažovat nelze.

Zbývá prodiskutovat technické požadavky na práci, důrazněji stylistiku a vůbec volbu jazykových prostředků, s myšlenkou na další – podstatné! -Lichtenbergovo připomenutí: „Bez zvláštního důvtipu lze psát tak, že druhý musí mít tuze mnoho důvtipu, aby tomu porozuměl“(s. 63).  Je třeba mít na paměti, že studenti, byť vysokoškolští, při dnešním upřednostňování testů nejsou zvyklí psát, prostě to neumějí (nehledě na pravopisné chyby). Během studia možná odevzdají několik „referátů“, ale s jakým dopadem? Rozebere je s nimi někdo? Dočkají se zpětné vazby? Zřídkakdy. Studenti nejsou „vypsaní“, ba ani „rozmluvení“.  Jak také, když docela běžně za celý semestr neabsolvují ani jednu ústní zkoušku, veškeré  zkoušení proběhne jen formou testů.  Zbožštěné testy evokují další Lichtenbergovu maximu: „ Existují nadšenci bez schopností a to jsou pak opravdu nebezpeční lidé“  (s. 114). Na pedagogických fakultách se ani tak nejedná o nadšence jako o odvolávání se vyučujících na  vysoký počet studentů, které mají vyzkoušet. Což je postesk oprávněný, hodný řešení, na pořadu je otázka priorit.

Možná bychom  také v písemných odborných pracích měli zůstat ještě  nějaký čas u neosobních vazeb, i když s nejvyšší pravděpodobností k nám zámořský úzus užívání ich-formy časem jistě  dorazí. Odpovídá v tamních krajinách užívané esejistické formě prací, u nás zatím nezdomácnělé, i když by mnohdy byla ku prospěchu věci.  Vyžaduje však jistý cit pro míru a hranici,  v našich krajích zatím  vysokoškolským písemnostem ich-forma sluší tak nanejvýš

 v předmluvě a závěru.

 Zpracování diplomové práce od zadání do odevzdání bývá většinou rozvrženo do  dvou akademických roků. Po tu dobu je student v kontaktu s vedoucím své práce, s jeho vědomím může mít i více konzultantů. Je doporučeníhodné domluvit se, že finální podobu práce  předloží student  – samozřejmě ještě před svázáním –  svému vedoucímu  zhruba čtrnáct dní před katedrou stanoveným termínem odevzdání. Předtím ovšem přinášel vedoucímu po domluvě rozpracované části práce, vždy určitého rozsahu, ne pouhé několikastránkové fragmenty  limitující pochopení kontinuity textu. Vedoucí práce je prostuduje, případně doplní konkrétními poznámkami, které potom na další konzultaci se studentem detailně prodiskutuje.

Probíhá-li dvěma letům se blížící spolupráce studenta s vedoucím diplomové práce přibližně  v intencích naznačeného postupu, nemůže  se stát, že by práce byla opsaná. Její vytváření, tvorba byl proces,  který bezpochyby obohatí obě zúčastněné strany. Ovšem jen za podmínky, kdy pedagog vede v ročníku  pouze několik – řádově v jednotkách – závěrečných a diplomových prací. Vede-li jich kupříkladu patnáct, vede je pouze formálně, studenta vidí při podpisu přihlášky zadaného tématu, potom možná jednou dvakrát v časovém presu těsně před hrozícím termínem odevzdání, někdy ani to ne. Převzít za takové situace již svázané výtisky hotové diplomové práce  znamená podepsat se jako vedoucí  v nejlepším případě pod práci, která potvrzuje Lichtenbergův přes dvě století starý sarkasmus: „Dneska máme už knihy o knihách a popisy popisů ( s. 59). A v horším případě? Třeba dodávat?

Opět se z pedagogických fakult ozve námitka odkazující na vysoké počty studentů. Jistě, není lichá, ale není samospasitelná. Vedení závěrečných, diplomových i dalších prací nebývá na pedagogických fakultách honorované,tvoří nedílnou součást náplně práce vysokoškolského pedagoga. Avšak na druhé straně – vedení těchto prací je evidované, vykazuje se jako pedagogická činnost a v dnešní honbě za …(doplnit podle okolností).

Existuje ještě jedna pojistka proti plagiátorství, opisování – oponent. Pravda, závěrečné práce je nemívají. Znalí poměrů vědí, že do oponentur se nikdo zvlášť nehrne. Často se realizují –   v dobrém slova smyslu –  „výměnným obchodem“ podle hesla „ já tobě, ty na oplátku zase mně“. Proběhne-li  to  –  po staročesky – ve vší počestnosti, nic proti tomu. K možným nepravostem dochází častěji v kombinované formě studia, kdy již graduovaný posluchač sám přijde s návrhem, že ten nebo onen z jeho okolí „se problematikou zabývá a byl by ochoten…“  Je věcí vedoucího katedry, aby nastavil pravidla, a to i při výběru a volbě oponentů.

Idea větší otevřenosti a transparentnosti vedla na některých fakultách k rozhodnutí vše – tedy inkriminované práce i jejich posudky – „dát na web“, zpřístupnit nejširší veřejnosti. Jak daleko je od slov k činům, ať se každý zájemce přesvědčí sám.  V záležitosti posudků vedoucích prací a oponentů se na webových stránkách některých kateder a fakult objevily  unifikované formuláře. Do předtištěných kolonek s volbou tří možností  pouze křížkem zaznamenáte – jako vedoucí nebo oponent práce – své hodnocení stupně splnění cíle práce, adekvátnost použitých metod, práci s literaturou, samostatnost při zpracování atd. atd. – prostě takový testík. Jste-li příliš zatíženi předešlou praxí obsáhlejšího slovního hodnocení a analýzy práce, můžete na závěr připojit připomínky a otázky k obhajobě. Můžete, ale nemusíte, je to jaksi navíc k těm anonymním křížkům, z nichž si dbalý diplomant sotva odnese nějaké užitečné rady a ponaučení. Ale práci pedagogů to usnadňuje, zjednodušuje. Proč něco sáhodlouze vypisovat, na něco odkazovat, něco rozebírat? Vždyť  ta závěrečná,  diplomová, rigorózní práce se stane nakonec jen takovým přílepkem  ke studiu, budeme-li s posvěcením vrchnosti moci její třetinu až polovinu bez uzardění opsat. Nějaký problém ? Nebuďme přece  tak úzkoprsí! Problémy s plagiátorstvím? Opisováním? Shrňme je tedy, tentokrát již ne s G.CH. Lichtenbergem, ale s Goethovým Faustem: V čem je jádro pudla?

 

LICHTENBERG, G.CH.  Myšlenky – postřehy – nápady. Praha: Odeon, 1983.

 

V Olomouci dne 17.3.2012

                                               doc. PaedDr. Alžběta Peutelschmiedová, Ph.D.