K příspěvku Co by si učitelé měli vzít od filharmoniků? (Martin Rusek, 20.9.2012) se vyrojilo neobvyklé množství komentářů (což je výborné!). Znovu se ukázalo, jak je problém našeho školství široký a košatý, kolik různých otázek vyvolává, z kolika stran je na něj možno nahlédnout. Rozhodla jsem se připojit ještě jedním obsáhlejším komentářem. Jedná se o mou bohužel již dávnější reakci na článek uveřejněný pod titulem Učte studenty hledat svůj vlastní styl v Učitelských listech č.1/99, charakterizovaný podtitulem Dopis učitelům současných pedagogických fakult v ČR. Bohužel, nic moc se za těch více než deset let nezměnilo. Předkládám beze změny, v původním znění.
Na vysokou školu – přesněji na katedru speciální pedagogiky Pedagogické fakulty – jsem po kratším externím působení nastoupila v roce 1986. Měla jsem za sebou více než dvacetiletou praxi na speciální základní škole. Bylo mi už přes čtyřicet a začátky nebyly jednoduché. S odstupem času si uvědomuji, že mi trvalo určitou dobu – dala by se počítat i na roky – než jsem se na roli vysokoškolské učitelky jakžtakž adaptovala. Podle slov tehdejšího rektora jsem šla na vysokou školu za vidinou „větší tvůrčí svobody“, i když jsem bezprostředně platově dost klesla. Příčí se mi okamžitě upadat do stesků nad finančním ohodnocením vysokoškolských učitelů (uhýbám před označením pedagog, natož nověji edukátor). Často se ozývají hlasy – ponejvíce od studentů – volající po přednášejících z řad zkušených praktiků. Skutečnost je trochu složitější. Mohu odpovědně prohlásit, že ne každý vynikající učitel třeba ze základky je stejně úspěšný za katedrou vysokoškolské posluchárny. Troufám si říct, že je to spíše výjimka. S pokorou jsem se naučila neopovrhovat teorií, naopak největší problém spatřuji v jejím užitečném skloubení s praxí.
Uvažujte se mnou, prosím, kousíček dál. Jste-li zaběhnutou, zkušenou učitelkou na základní škole, máte do značné míry už své jisté, jistou pozici v učitelském sboru, prostě stereotypy pracovní i sociální. Proč tuto jistotu opouštět a měnit ji za neznámé a nejisté postavení vysokoškolské učitelky, začít vše budovat znovu a za jiných – riskantních – podmínek? Platově i v současnosti velmi pravděpodobně ztratíte, odpadají příplatky za přesčasové hodiny, za třídnictví atd. Budou po vás chtít, abyste vykazovali publikační činnost, ucházeli se o granty (což u zkušené učitelky po čtyřicítce bude dost problematické), prokazovali různými zkouškami odborný růst atd.atd. Je třeba dodat, že případná publikační i přednášková činnost je honorována částkami, které vzbuzují úsměv či úsměšek na tvářích řemeslníků, o jiných profesích nemluvě. Nejzávažnější je, že se musíte postavit před zdravě nesmlouvavé, neochočené lidi kolem dvaceti (krásná charakteristika Jana Zábrany!), kterým nemůžete napsat poznámku do žákovské a kterým byste měli imponovat tím, co víte, jak to umíte podat a jak je dokážete pro svůj obor zaujmout. Komplex toho všeho si uvědomuje málokdo z těch, kdo se podivují setrvalosti a malé obměně stávajících pedagogických sborů na vysokých školách.
Nevím, jak to vidí mé studentky, ale já sama se řadím mezi učitelské nadšence. Ani po desítkách let ve škole nemám potíže s nějakým burn-out, vyhořením. Jak jsem napsala již vícekrát, považuji učitelství za krásné, kreativní povolání – pokud je někdo jako takové chápat chce a něco pro to dělá. Pedagogiku chápu spíše jako umění než jako vědu. Učitel musí být nejenom znalec, ale také kupříkladu psycholog, sociolog a v neposlední řadě herec. Mezi studentky přicházím s představou nastávajícího stálého dialogu, obohacujícího obě strany. V realitě nacházím při prvních kontaktech posluchárnu zaplněnou v co nejzadnějších lavicích. Nic snazšího – stoupnu si (sedícího učitele nesnáším) k té první obsazené lavici a po představení pronášívám obligátní větu: „Zapomeňte, prosím, na dobré vychování a skákejte mi do řeči“. Míním tím, že se má kdokoliv kdykoliv ozvat, řeknu-li něco, s čím nesouhlasí, čemu nerozumí, na co má jiný názor. Jde to ztuha! Většinou se zpočátku setkávám s „kadeřnicemi“.Omlouvám se všem příslušnicím cechu lazebnického. Vypůjčila jsem si toto označení ze zkušeností nadšené mladé paní učitelky, která neuspěla s moderními metodami výuky na učilišti budoucích kadeřnic a kosmetiček (jistě se tak děje i jinde). Ony adeptky kadeřnictví odmítly každý pokus o nějakou novotu imperativním požadavkem: „Diktujte nám, prosím, pěkně pomalu, my si budeme všechno zapisovat“.
Kacířsky doznávám, že jsem dospěla ke snaze ani ne tak předávat ucelené soubory poznatků, jako vést ke kritickému myšlení. Pěstování kritického myšlení považuji za základní úkol vysoké školy. Chtěla bych navádět ke kritickému myšlení a infikovat chuť dozvídat se něco nového. Vždyť mé současné studentky by měly učit (a vychovávat) ještě někdy kolem roku 2035! Kdeže budou všechny poznatky, které jim nyní vštěpuji, připustíme-li, že v každém desetiletí se souhrn lidského poznání zdvojnásobuje a současně polovina zastarává!
Pokud si skoro čerstvá paní učitelka z Dopisu učitelům současných pedagogických fakult v ČR přeje, aby z mých rukou vycházel student ovládající klíčové kompetence učitele a aby byl odborníkem, jsem poněkud skeptická. Ač nejsem stoupencem současné vlády ČSSD, hlásím se ke čtyřem zásadám, o něž se podle ministra školství Eduarda Zemana má opírat školství na počátku nového tisíciletí: učit se být, učit se žít spolu, učit se poznávat a učit se, jak učit. Zlatá slova, ale chybí zde – obdobně jako v odborné pedagogické literatuře – to podstatné – JAK to naučit. Žádná škola z nikoho učitele neudělá. Učení – vyučovací hodina – to je proces. Má probíhat za mnoha předvídatelných předpokladů (k nejdůležitějším patří pečlivá – funkční! – příprava), ale v samém zárodku je to proces nepředvídatelný. Zlobívali mě ti, kteří říkávali: „Jak můžeš každý rok učit pořád to samý?“ Ale já jsem nikdy neučila „pořád to samý“! Byly to jiné děti, jiná atmosféra, jiné okolnosti, jiné počasí, jiná jsem byla i já sama, nejen poučena, jak to šlo loni atd… Psala jsem o tom vícekrát. Přirovnávám vyučovací hodinu trochu vzletně k Picassově práci na obrazu. Picasso by vám mohl co nejpodrobněji popsat, jak ten či onen obraz maloval, co ho k tomu vedlo, jaké vybíral štětce, barvy, plátno, jaké volil osvětlení, postavení malířského stojanu, v jakém se nacházel duševním rozpoložení, maloval-li nalačno či po snídani… Co platno, po všech těch informacích byste sami podobný obraz nenamalovali! Nebo snad ano?
Při nejlepší snaze ze studentky učitelku neudělám. Mohu se o to jen pokoušet, nabízet jí své zkušenosti (které jsou právě jen mými, těžko je generalizovat a stejně prý jsou zkušenosti nepřenosné). Mohu se snažit burcovat studentčin vnitřní učitelský potenciál. Podle rozhovoru s doc.Soňou Hermochovou (Rodina a škola, 8/99) je základní podmínkou ve škole sebevědomý, vyrovnaný, chápající a tvořivý učitel. Krásný ideál, avšak kde najít potřebnou armádu takových jedinců alespoň pro základní školy? Přiznávám, že bych zdůraznila tu tvořivost a empatii. U vyrovnanosti bych malinko slevila. Vždyť každý z nás vzpomíná (s láskou) na některého učitele, který nebyl zrovna příkladem vyrovnanosti, ale byla to OSOBNOST! A sebevědomí? To nám chybí obecně. Podle psychologa Jaro Křivohlavého máme každý nějaký ten svůj „mindrák“, a kdo si myslí, že je ho prost, není s ním něco v pořádku. Obávám se, že v realitě jsme ideálu doc. Hermochové dost vzdáleni. Proč tomu tak je, o tom by se mělo otevřeně mluvit. Vytrvalejší čtenáři denních i odbornějších tiskovin mohou zaznamenávat kritické hlasy do vlastních řad kupříkladu mezi psychology nebo psychiatry. A co učitelé? S lítostí sleduji zklamání svých studentek vracejících se z praxí na školách a to by byl jen střípek do diskuse.
Trochu se bojím, že svobodu nabytou po roce 1989 nevyužívají všichni učitelé vždy tím optimálním a žádoucím způsobem. Nezmiňuji tím pouze svobodu volby vyučovacích metod. Tady bych byla opatrnější, nepodléhala neuváženě módním vlnám, ne vždy odpovídajícím našemu naturelu a mentalitě. Vzbuzuji-li dojem, že se bráním novotám, je to omyl. Ani v dobách hlubokého socialismu jsem nikdy neučila „normálně“.Ctím však axiom sv.Augustina: Všechno poznej a dobrého se drž! Mnohé náhle propuknuvší projekty a programy jsou více líbivé a podbízivé než pro děti a mládež skutečně přínosné.
Přála bych paní učitelce Denise Weinfurterové, aby její dopis vyburcoval učitele (nejen vysokoškolské) k polemice. Ráda se do ní zapojím. Učitelům přeji větší dávku dopaminu, neurotransmiteru prý zajišťujícího promptní reakce na nové stimuly, iniciativu a spontaneitu. Lidé s patřičnou dávkou dopaminu patří podle neurologů a neuropsychologů mezi lidi zvědavé a zvídavé, kteří rádi experimentují a nebojí se riskovat. Co by nám pak ve školství chybělo? I ta prestiž učitelského stavu by se zvýšila. A mezi učitelstvem by ubylo lidí – řečeno slovy Stefana Zweiga – s tichým šerosvitem sklíčenosti nad unavenou duší.
Napsáno 4.října 1999
Pavlína Hublová
23.9.2012 at 11.06Děkuji za krásný text. Vzpomněla jsem si na svá dálkově studijní léta a v jednom máte pravdu – většina z nás byly „kadeřnice“. Ono je moc pěkné tvořivě a kriticky myslet a objevovat již objevené, ale když toho času zas tolik není… Nicméně nás snad omlouvalo to, že jsme byly dálkové studentky.
Jsem ráda, že tu s námi jste, pohled z druhé strany je vždy osvěžující. Také často kritizuji přípravu mladých učitelů. Vidím, že je to stejné, jako u těch „líných učitelů“ – nelze házet všechny do jednoho pytle. Snad jen správné nastavení celého systému může „zařídit“, že bude víc těch, které budeme chválit a uznávat, než těch druhých.
Dagmar Murová
23.9.2012 at 18.30Nejvíc se mi z Vašeho textu líbí ta část, která přirovnává hodinu k tvoření obrazu. Než jsem začala učit, taky jsem se bála, že to bude pořád to stejné.
Obávám se, že tento článek bude aktuální ještě mnoho let.
E Kocourek
23.9.2012 at 22.32Bravo autorka! Nicméně, pár pochybností a dotazů.
Ad „sedícího učitele nesnáším“: Vzpomínám, že jako žáčkovi mi vadili naopak učitelé, kteří se při přednášení pohybovali po učebně. Pan Ryant zmínil, že chce vidět studentům do tváře a také na jejich obrazovky. A co když i studenti chtějí vidět učiteli do tváře? Učiteli za mými zády hůře rozumím a učiteli odvrácenému ode mne ještě hůře.
Ad „kadeřnice“: Pěkná charakteristika. Ale opravdu by měl učitel DIKTOVAT studentům již hotové, existující sdělení? Nebo jde o sdělení, které učitel vymýšlí v tom okamžiku? Chce-li učitel, aby studenti měli nějaký text zapsaný, proč ho (např.) nevyvěsí na školním webu? Chce-li učitel, aby studenti vnímali jeho přednášku a vybrali si z ní podstatné, to přece nezařídí diktováním. IMO tím diktováním jenom ztrácí čas.
Ad učení jako nepředvídatelný proces: Není to věc úrovně abstrakce? Samozřejmě se při hodině pokaždé schumelí něco MALIČKO jiného, včera vyrušoval Pepíček a zítra bude zlobit Frantík, Marušce to včera chvíli trvalo a dnes jí to došlo skoro hned, včera přišlo pozdě pět lajdáků a dnes zaspali jen čtyři – jsou tohle ty aspekty, které má učitel vnímat? Které činí učení INHERENTNĚ nepředvídatelným? Dávám přednost předvídatelnému, a IMO i učení tak lze nazírat.
Ad svoboda: „Svobodu nabytou po roce 1989 nevyužívají všichni učitelé vždy tím optimálním a žádoucím způsobem.“ (Nemají tohle náhodou vytesáno na fasádě MŠMT?) Asi nemá smysl ZDE diskutovat, co že to vlastně bylo po roce 1989 nabyto. Že by to opravdu byla svoboda? Ale principiální dotaz: Co je důležitější z toho dvojího – svoboda (i třeba JENOM svoboda volby vyučovacích metod) nebo „optimální způsob“? Zde na RVP.CZ je tlačenice dobrodinců, kteří se nemohou dočkat, až učitele zbaví i posledního zdání svobody volby vyučovacích metod, ve jménu (toho svého) optimálna.
Martin Rusek
24.9.2012 at 8.21Děkuji za prozatímní tečku za problémem ohodnocení a hodnocení učitelů a brzy zase na dopsanou 🙂
Alžběta Peutelschmiedová • Post Author •
24.9.2012 at 9.37Pane kolego Kocourku,
jistě pochopíte, že na vaše pochybnosti a dotazy budu reagovat jen ve zkratce, spíš glosami.
– Proč ta vazba Bravo autorka? Obsahově za ni děkuji.
– ad sedící učitel: tady jste se , pane kolego, takříkajíc „odkopal, a to spojením (cituji):“…vzpomínám, že jako žáčkovi mi naopak vadili učitelé, kteří při přednášení…“ Žáčkům nená nikdo co přednášet. Jinak – v posluchárnách jsem stávala vždy PŘED „škamnami“, nejvýš procházela mezi nimi, nikdy jsem nestávala vzadu, už jako logopedce (s vědomím významu nonverbální komunikace) by mi ten oční kontakt chyběl.
– ad „kadeřnice“: nevyjádřila jsem se dostatečně jasně? Mělo to přece vyznít jako tvrdé odsouzení jakéhokoliv diktování. ALE, opravdu velké ALE – článek je z roku 1999, píše o době předchozí a tehdy opravdu nebylo ještě zcela obvyklé vyvěsit text na školní web.
Pane kolego, nepoměřujete vše příliš svýma vlastníma očima? nejste sám sobě měřítkem věcí?
Ti Pepíčkové, Frantíci a Marušky mi u vás vyznívají dost paternalisticky, řekněme až mírně arogantně. S tímto podtextem bych se o svých žácích (ani studentech) nikdy nevyjadřovala. A za nepředvídatelné v hodině nepovažuji nějaký pozdní příchod (žáka) či vyrušování – spíš otázky, které mi žáci (studenti) zaujati probíranou látkou (učivem) položili, čím jsem se odklonila od původně zamýšleného konceptu (a ráda! – otázky vždy vítám). Mohla to být i reakce na aktuální událost apod.
Bojím se, že značná část učitelstva (alespoň na ZŠ) si s nějakými metodami moc hlavu neláme. Nejraději přednášejí (!) – jen žádné dotazy, prosím! – s dodatkem: A doma se to naučte!
Za největší problém našeho současného školství (všech stupňů) považuji nevzdělanost učitelů.
Petr Koubek
24.9.2012 at 11.03Děkuji, paní docentko, kdybychom měli přízeň nejmenovaného centrálního úřadu, nebylo by žádné další překážky zkoumat multikriteriálně důvody jisté programní nechuti ve školách ke vzdělávání a vzájemnému učení. Ze své zkušenosti vím, že učitel nechce být hodnocen a poměřován a bavit se o své práci, neřkuli ji ZOBECŇOVAT!; získává tím sebejistotu, která časem může časem přerůst jen v to, že sleduje jen fyzický pohyb, nikoliv pohyb duševní každého svěřeného žáka 🙂
Analogicky systém, v němž není hodnocení a vzájemné učení, abstrakce, zobecňování a vůbec „informační kultura“ „doma“, tenduje jen ke sledování počtu žáků, počtu zameškaných hodin, počtu nedostatečných a správnost utrácení peněz…
Z této zkušenosti zřejmě plynou i nové typy učících se projektů, kde je hlavní důraz kladen na osobní konzultace učitele a „toho druhého“, tedy výzkumníka, „kritického přítele“ učitele. Kdybychom byli jen trošku moudří, nemusel být tím druhým, kritickým přítelem nějaký výzkumník či mentor, ale kolega z vedlejší základky s delší praxí (okresní metodik? předmětový koordinátor svazku obcí?), setkávání by byla praktičtější, levnější a bylo by jich víc, byla by pravidelná, tematická… Kdy ale budeme umět dívat se na pedagogickou práci jako na soustavné učení a růst a nejen na opakující se hodiny jen s jiným počtem žáků v lavicích a s jinými jmény, na metody jako na předávané algoritmy (Gaľperinovy technologie vyučování)??
Hana Halfarová: vy učitelé vidíte jen třídu a učivo, co takhle hledat a nalézat žáky?
Přeji mnoho zdaru ve Vaší práci!
Mgr. Hana Pilařová
24.9.2012 at 22.44Kdybychom byli jen trošku moudří, nemusel být tím druhým, kritickým přítelem nějaký výzkumník či mentor, ale kolega z vedlejší základky s delší praxí (okresní metodik? předmětový koordinátor svazku obcí?), setkávání by byla praktičtější, levnější a bylo by jich víc, byla by pravidelná, tematická…
Super .. takže tu máme sDílny Metodického portálu – stačí malý krok a uspořádat nějakou ve svém okolí a nebo v širším okolí. 🙂 Jsou to setkání úžasná a inspirativní. Kdo další najde odvahu a překročí svůj stín a založí další sdílnu? 🙂
Alžběta Peutelschmiedová • Post Author •
25.9.2012 at 8.02Odpověď Petru Koubkovi
Pane kolego,
plně s vámi souhlasím. A jen zopakuji, že kořen všeho vidím v neskutečné nevzdělanosti učitelů a s tím souvisejícím nezájmem o cokoliv. Zopakuji také, že učitelé v opěvané 1.republice (s tou absolutní glorifikací rozhodně nesouzním) bývali kulturotvournou vrstvou. A dnes?
Odpověď Mgr.Haně Pilařové
Paní kolegyně, nic proti podobným návrhům a iniciativám. Ale není to koncepční (dnes zneužívaný termín) řešení. Trochu mi to – promiňte – připomíná takové příštipkaření.
Zdeněk Sotolář
27.9.2012 at 21.26Neskutečná nevzdělanost učitelů? Nezájem o cokoliv?
Není to příliš tvrdé?
Alžběta Peutelschmiedová • Post Author •
28.9.2012 at 7.33Pane kolego,
bohužel ne. Jistě to neplatí absolutně, ale pro většinu ano. Vidím to z mnoha úhlů (a na různých stupních škol): z vlastní praxe vysokoškolské učitelky u studentů prezenčního, ale (k mé lítosti) i kombinovaného (dříve dálkového) studia, z poznatků (a zklamání) studentek vracejících se z pedagogických praxí, ze školní reality svých vnoučat a své dcery, působící rovněž v pedagogické sféře. Vzhledem ke kráse (a významu) učitelského povolání je mi to moc líto.
Přeji hezký podzim – já se dnes jedu potěšit na III.setkání Hanáků do Tovačova.
Mgr. Hana Pilařová
28.9.2012 at 11.42Odpověď Mgr.Haně Pilařové Paní kolegyně, nic proti podobným návrhům a iniciativám. Ale není to koncepční (dnes zneužívaný termín) řešení. Trochu mi to – promiňte – připomíná takové příštipkaření.
Zdát se vám to samozřejmě může, ale taková setkávání s kolegy z jiných škol je pro mě mnohem víc přínosné, nabíjející a inspirativní než celé vysokoškolské studium didaktiky či teoretické články psané od stolu váženým akademikem.
Radek Sárközi
28.9.2012 at 14.08Neskutečná nevzdělanost učitelů:
– Kdy se ze vzdělaných učitelů stali nevzdělaní?
– Zhoršuje se to nebo zlepšuje?
Podle mě jsou nyní učitelé vzdělanější, než byli v 80. letech, kdy jsem chodil do školy…
Zdeněk Sotolář
28.9.2012 at 15.00Neskutečně nevzdělaní učitelé? Co dělají naše vysoké školy? Produkují neskutečně nevzdělané učitele? Kde je jejich odpovědnost za neskutečnou nevdělanost učitelů? Kde vaše, paní docentko?
Radek Sárközi
28.9.2012 at 15.13Podle mě byli učitelé (nejen) nevzdělaní spíše před rokem 1989. Filozofie byla marxistická, o alternativních pedagogikách se neučilo, učebnice byly jednotné, kritické myšlení se nepěstovalo… Dnes je to mnohem lepší!
Alžběta Peutelschmiedová • Post Author •
28.9.2012 at 17.08Ajta! Zřejmě jsem píchla do vosího hnízda! Problém je v tom, co kdo považuje za vzdělání a vzdělanost.
K akademismu pedagogických publikací, skript atd. jsem se už vícekrát kriticky vyjádřila. Bylo by třeba znát také něco zreality vzniku recenzních posudků apod.Ráda se budu kontaktovat se svými kolegy, nechávat se jimi inspirovat. Tento trend však nemůžu považovat za dostačující, za koncepční.
K výuce na pedagogických fakultách jsem se rovněž již dříve vyjádřolovala kriticky, například na konferencích, stejně tak na tomto webu. Pokud by byl zájem, můžu poskytnout texty svých konferenčních vystoupení.
Stran mého učitelského (základo- i vysokoškolského) působení je mé svědomí čisté. Stačilo by podiskutovat s mými žáky nebo studenty, podle vyjádření některých z nich jsem byla „bíloi vránou“. Nebylo to vždycky jednoduché, ale vytrvala jsem. právě kvůli tomu svědomí.
Miroslav Melichar
28.9.2012 at 18.37Dnes je to mnohem lepší. Ano! V červnu mě celý den školil v rámci utrácení peněz EU pán, který vystudoval nějaký pedagogický obor, pak dělal 10 let mluvčího armády, pak krátký čas snad manažera, nyní je kmenově pracovníkem Palackého univerzity,ale reálně především lektorem různých školení (taky závodně tancuje). Vykládal nám zmateně o projektovém vyučování na SŠ a hrozně se divil, když slyšel, že u nás někdo něco blízkého i dělal. Já jsem zažil v 70. letech semestr přednášek Františka Singuleho, věnoval se hodně alternativnímu školství (mimo waldorfského) a zejména americké pragmatické pedagogice, z níž projektové vyučování vychází a na níž se specializoval. Představa, že doba vlády komunistů byla ve všem a vždy doba temna, ze kterého jsme teď venku, je omyl.
Zdeněk Sotolář
28.9.2012 at 20.29Zásadně nesouhlasím s tím, že pro učitele platí „nezájem o cokoliv“. Učitelé měli např. velký zájem o další vzdělávání (akce PAU například), není ovšem jejich chybou, že potkávali také podivné lektory podivných institucí, o kterých mluví kolega Melichar. Dnes už jsou učitelé prostě DVPP unaveni a hlavně zahlceni nekonečnou řadou školení „na čárku“ za prachy z OPVK, kdy správně vyplněná prezenčka je důležitější než obsah. A dovolím si ještě jeden štulec poněkud osobní: považujete za neskutečně nevzdělané učitelky i své bývalé studentky?
Radek Sárközi
28.9.2012 at 21.14Ano, pan profesor Singule psal o alternativních školách už v době normalizace, jen své knihy musel prolít povinnou marxistickou omáčkou, což dělali úplně všichni, kdo chtěli něco publikovat. Ale co ti lidé, kteří to dělat nechtěli – skončili v samizdatu nebo emigraci… V 70. letech jste mohl mít štěstí a něco se dozvědět o waldorfském školství. Dnes se můžete jít podívat na školu waldorfskou, montessori, daltonskou začít spolu atd. (to až do roku 1989 možní nebylo)! Rozhodně nemusíte poslouchat přednášky nějakého polovzdělance a vše si můžete zažít v praxi na vlastní kůži. Já jsem ty školy navštívil. A co Vy?
Měli bychom si stále připomínat, že po roce 1968 odešlo do emigrace 200.000 občanů, a to především schopných lidí, kteří by se tu nemohli realizovat, ale zároveň tu také pak dost chyběli. Na 50. léta, kdy šli slovutní profesoři do dolů a vězení a dělnické kádry na jejich místa bychom také neměli zapomenout!
Je pravda, že se dá např. současným pedagogickým fakultám leccos vytknout, ale přesto nejsou horší než dříve – naopak – mám mnoho informací od studentů, že se postupně zlepšují. Možná pomaleji, než bychom chtěli, ale zlepšují!
Miroslav Melichar
28.9.2012 at 21.47Reagoval jsem na jednoznačné tvrzení „o alternativních pedagogikách se neučilo“ a doložil jsem svou osobní zkušeností, že učilo.
Radek Sárközi
28.9.2012 at 22.08Pěkný textík na toto téma: http://valikova.blog.idnes.cz/c/289496/Svatovaclavsky.html#t2
Alžběta Peutelschmiedová • Post Author •
28.9.2012 at 22.50PAU – Přátelé angažovaného učení! Vzorový příklad, jak to v našem školství chodí. O PAU vím dost, Se Stanislavem Červenkou (zakladatelem PAU) jsme – tuším – 3.shromáždění nadšenců pořádali v aule naší PdF v Olomouci. Aula byla nabitá do posledního místa, proděkan seděl na schůdcích podia, vše to probíhalo 7.listopadu – to si pamatuji přesně, skoro symbolicky na výročí VŘSR (jen rok už neupřesním – 1991? 1992? – mám fotografie). Znáte další okolnosti o vývoji PAU, pane kolego Sotoláři? Víte, proč Stanislav Červenka toto hnutí opustil? Opustil však není správný výraz, nechci to specifikovat. Velice smutný vývoj, když se toho chytili „ti praví“. Bojím se, že podobně naladění se vyskytují i v této diskusi.
Nikdy jsem nebyla – a nejsem a nebudu – členkou žádné strany. Na fakultě po mém nástupu v roce 1986 – když už katedra měla tak silnou stranickou buňku, že si mě mohla dovolit (autentická slova tehdejšího vedoucího katedry)- jsme byli jen tři nestraníci (z asi 20vyučujících). Plně zastávám slova mého tehdejšího kolegy, taktéž nestraníka:“Co se za desítky let ve školství nepodařilo zničit bolševikovi, to se podařilo teď, po roce 1989″.
K otázce, zda považuji za nevzdělané své studentky: prosím neplést nějaké vzdělání získané studiem na vysoké škole za všeobecnou vzdělanost, široký rozhled založený na školou (základní a střední) vybudované mentální mapě. Je předpokladem schopnosti učitele reagovat na dotazy dětí a studentů. Otázky jsou základem školství. v našich třídách se nepěstují. Nebudu pak jako učitelka považovat za nepředvídatelné to, že „nějaký Pepík nebo Mařenka“ (ta arogance!) přijde pozdě nebo ve třídě zlobí. Považuji za naprosto legitimní, když mou přípravu nepředvídatelně naruší dotaz žáka (studenta) „Co říkáte na to, že…“Připadá mi neuvěřitelné, když čtu, že ve škole potřebujeme „dobrovolně hodné a šikovné a pohodové učitele“. Co to je? Vyjádření odborníka z řídících míst??
Mám dotaz k diskutujícím: prostudovali jste si publikaci Konrada Paula Liessmanna – Teorie nevzdělanosti – Omyly společnosti vědění (Academia 2008)? Proč je u nás téměř na indexu? V Rakousku byl autor v roce 2007 vyznamenán titulem „Vědec roku 2006“. Přednášel i na našich univerzitách – skoro v utajení. Když jsem o knize psala, nedosáhla jsem uveřejnění svého textu.
Mám to štěstí, že mě učí (ano, chodím do školy) dvě vynikající učitelky. Jedna z nich je Ruska(roč.1965), profesorka angličtiny a francouzštiny. Mě učí v „oprašovacím“ kurzu ruštinu. Vynikajícím způsobem! Všichni (nejen já) jsou její výukou nadšeni. Úkoly dostáváme samozřejmě mailem, ale ty její hodiny! To je koncert! Vyrostla a vystudovala v Minsku, za so-větské vlády a pod marxistickou filosofií, pochopitelně. U nás žije od roku 1997. Přála bych našim studentům takové pojetí výuky.
Radek Sárközi
28.9.2012 at 22.50Slovo „učit“ není totéž, co „mluvit“ (dodnes si to ne všichni učitelé uvědomují…). Samozřejmě, že se o alternativních pedagogických směrech učitelé na VŠ zmiňovali (stejně jako např. o kapitalismu), ale hlavně v negativním smyslu. Čest panu profesorovi, který to možná nedělal (já v té době na VŠ nestudoval a nezažil jsem ho, určitě ale tak neučil…). Rozhodně si student nemohl tyto informace ověřit návštěvou opravdové alternativní školy v ČR, protože ty byly zakázané! Dnes o nich máme spoustu neideologických knih. Vzdělávání je mnohem svobodnější (a neideologické) než bývalo. Podle mě je to důkaz jeho rostoucí kvality! Můžeme si totiž na řadu věcí udělat sami názor na základě vlastní zkušenosti. Nemusíme po někom papouškovat nesmysly, což bylo jádro výuky všech humanitních předmětů před rokem 1989!
E Kocourek
29.9.2012 at 0.35Rozhodně nemusíte poslouchat přednášky nějakého polovzdělance – sděluje pan Sárközi. Já znám jednu školu, kde VŠICHNI učitelé museli povinně poslouchat „přednášku nějakého polovzdělance“ celé dlouhé tři hodiny. I když pan Sárközi může oprávněně namítnout, že výrazy „přednáška“ a „polovzdělanec“ byly v dané situaci poněkud nadnesené.
Btw, je výuka cizích jazyků humanitní předmět? Chci si ujasnit to papouškování nesmyslů.
Alžběta Peutelschmiedová • Post Author •
29.9.2012 at 11.46P.kolegovi Sárközimu:
Pane kolego,
úryvek z doporučované povídky „Moje sestra Barbora…“ je pro vás literatura? Kdy poslouží jako podklad pro nový televizní seriál? Možná jako epizoda seriálu Vyprávěj? Velice si vážím lidí, kteří dokáží „neztratit glanc“. Je to jenom další variace na téma „teď už se může“ a blogerka (spisovatelka?) se asi podle vlastních slov „zase jednou rozzuřila“.
Zdeněk Sotolář
29.9.2012 at 12.03Pokusím se z té záplavy slov vyloupnout něco konkrétního k naší „polenice“: prosím neplést nějaké vzdělání získané studiem na vysoké škole za všeobecnou vzdělanost, široký rozhled založený na školou (základní a střední) vybudované mentální mapě. Tedy v jakém smyslu považujete české učitele za neskutečně nevzdělané?
P.S. K vývoji PAU se vyjadřovat nechci: uvedl jsem ho pouze jako příklad ochoty a snahy učitelú se vzdělávat. Uvědomujete si, že neustále někam odbíháte?
Radek Sárközi
29.9.2012 at 13.45Diskuzi by prospělo, kdyby paní Peutelschmiedová méně mlžila a uvedla nějaké příklady a argumenty na podporu svého výroku o „neskutečnÉ nevzdělanosti současných učitelů“ a třeba se zamyslela nas tím, jestli to poměřuje minulostí nebo sebou nebo zahraničím nebo andělským ideálem dokonalosti… Pan Kocourek by zase mohl přestat slovíčkařit a vytrhávat slovní spojení ze souvislostí. Bez toho se nedopátráme jádra problému a zabloudíme v labyrintu nepodstatných odboček.
Alžběta Peutelschmiedová • Post Author •
29.9.2012 at 15.02Diskuse začíná nabývat rysů agrese a toho se já nemíním zúčastňovat. Navíc si v nejmenším nemyslím, že bychom se zrovna tímto způsobem „dopátrali jádra problému“.
Miroslav Melichar
29.9.2012 at 16.331. K alternativní pedagogice: Návštěva alternativní školy je hezká věc. Julius Fučík kdysi navštívil Sov. svaz a pak slavnou knihu O zemi … Ale jistě všichni chápeme , že altern. pedagogika je ken příklad. To, o co jde, je otázka úrovně nebo ducha vzdělávání učitelů dříve a nyní. Vliv ideologie nebyl tak jednoznačný – byly osobnosti zřejmě oddané marxismu, kterých si musíme vážit dodnes (např. prof. Skalková, prof. Helus).
2. Nízkou úroveň učitelů mohu objektivně doložit řadou příkladů z tohoto portálu (zájemci si je mohou dohledat). Např. kdosi vložil odkaz myslím na Muzeum Tomáše Garyka Masaryka. Reagoval jsem na to tak, že český učitel by měl znát jméno prvního prezidenta, že Garyk je spíš jméno pro psa. Odkaz byl upraven na Tomáše G. Masaryka. Velký podíl DUMů z chemie byl publikován s věcnými chybami. Autoři (a recenzenti) buď na kritiku nereagovali nebo se uraženě ohradili s dotazem „a kolik DUMů jste dokázal udělat Vy?“ a materiál často zůstal chybný. – Na druhou stranu musím obdivovat, jak kvalitní mladí lidé dnes nastupují do škol jako noví učitelé. Na školeních potkávám i své kolegyně – učitelky CH ze ZŠ a vnímám je jako inteligentní a kultivované osoby. Takže nevím, odkud se vlastně berou ti, kteří dělali ty chybné DUMy. Že by jakýsi negativní výběr jako v politice?
Radek Sárközi
29.9.2012 at 16.40Psát o „neskutečné nevzdělanosti učitelů“ je opravdu velmi útočné vyjádření, navíc bez nějakého zdůvodnění, co je tím vlastně myšleno…
E Kocourek
29.9.2012 at 17.15Občas píšete o tématech, která se mne týkají, pane Sárközi, tak se nedivte, že mne zajímalo, kterak dospíváte k těm vašim závěrům. Napadaly mě dvě možnosti: BUĎ vycházíte z odlišné reality nežli já – čtete jinou literaturu, navštěvujete školy, které já nenavštěvuji, žijete v jiné zemi – NEBO vnímáte tutéž realitu co já, ale zcela odlišně. A vida, vysvětlení je ještě úplně jiné – jak se zdá, vaše výroky platí pouze v jistých souvislostech (které já ovšem nedokážu identifikovat). Děkuji vám za vysvětlení.
Radek Sárközi
29.9.2012 at 18.09Já bych to viděl tak, že chyby v DUMech jsou důsledkem toho, že neprošly kvalitní redakcí. Dříve, když něco vycházelo, musel to nejdříve přečíst korektor, odbroný redaktor apod. (Bohužel i cenzor, že?) A také toho vycházelo mnohem méně… A publikovalo mnohem méně lidí… Ovšem to, že dříve učitelé nic nezveřejňovali, neznamená, že to učili dobře!
Miroslav Melichar
29.9.2012 at 19.43Já bych to viděl tak, že jde o konkrétní příklady nevzdělanosti některých učitelů v roli autorů a recenzentů učebních materiálů. Ptal jste se po příkladech – tady jsou. Nebo snad nejsou?
Radek Sárközi
29.9.2012 at 19.53Nevzdělanosti ne, možná nepozornosti…
Petr Hopfinger
29.9.2012 at 21.26Neskutečná nevzdělanost učitelů či nezájem o cokoliv mi přijde jako velmi, velmi nepatřičný popis reality. Každý samozřejmě vidíme jen určitý segment školství. Já se již nějaký čas pohybuji v prostředí, kde učí na jedné škole čeští a zahraniční učitelé (Open Gate, Nový PORG). Vzájemné srovnání vychází velmi lichotivě pro ty tuzemské. Oni jsou jednoznačně ti tvořivější, samostatnější, schopní uvažovat i mimo rozsah učebnice. O všeobecném rozhledu už vůbec nehovořím. To, co čeští učitelé nemají je metodologická podpora, kvalitní učebnice, dobrá didaktika na fakultách. Žádný zahraniční učitel, kteréjo jsem měl možnost poznat by si nikdy nedělal tolik příprav ,,na koleně´´.
Zdeněk Sotolář
29.9.2012 at 21.50Paní Peutelschmiedová, nedopátráme se jádra, když se budeme od něho vzdalovat. Nikdo se vás např. neptal, zda jste byla, nebo nebyla členkou nějaké partaje. Kde je souvislost s naší polemikou? Nazývejte si to klidně agresí, ale trvám na tom, že vaše silácké prohlášení (ale považujte to za zdvořilý eufemismus) o neskutečné nevzdělanosti učitelů si vyžaduje alespoň dovysvětlení. Když jste ho vypustila do světa, musela jste přece vědět, že vyvolá reakci, nesouhlas a polemiku. (Výkřik o vosím hnízdu vidím jen jako falešné předstírání překvapení.) Nebo jste opravdu zvyklá, že vás lidé jen poslouchají s nábožnou úctou?
Alžběta Peutelschmiedová • Post Author •
30.9.2012 at 9.19Odpověď Petru Hopfingerovi:
Pane kolego,
myslím,že jste postřehl, že v názoru na nedostatek metodik na fakultách se shodujeme. Jinak mě velice potěšil váš pohled na české učitele. Je to ovšem pohled z elitních škol, na kterých působíte. Setkáváte-li se s takovými českými učiteli, musíte pochopit můj smutek nad stavem českého školství. jehož výsledkem je obecně konstatovaný prudký pokles vzdělanosti.
Přeji hezké podzimní dny.
Alžběta Peutelschmiedová • Post Author •
30.9.2012 at 9.20Odpověď Zdeňku Sotolářovi:
Pane kolego,
vy prostě nechcete rozumět.
Radek Sárközi
30.9.2012 at 14.13Když někdo opěvuje sebe samého, jak vedl své studenty ke kladení otázek, je těžké mu uvěřit, jestliže se v této diskuzi vyhýbá odpovědím…