Pozor! Jste na staveništi. Více informací zde.
logo RVP.CZ
Přihlásit se

Mládí vpřed?

         Latinské Nulla dies sine linea (počesku Ani den bez čárky), které si za své vzali lidé pera, bych já mohla nahradit jednoduchým Ani den bez novin. Nemohla jsem tedy logicky opominout Lidové noviny ze dne 18.9.2012, zvláště má-li úterní vydání pravidelnou přílohu věnovanou školství – Akademia. Celá stránka- nadepsaná chytlavě (ale pro mě i po opakovaném přečtení příliš „sofistikovaně“) Vzdělání musíme uchopit jako korupci – byla věnována rozhovoru s jistě nadějným mladým vědátorem Janem Strakou. Z fotografie se na čtenáře usmívala sympatická,až trochu dívčí tvář.Mladý muž, narozen v roce 1985, dokázal již získat bakalářský titul v oboru společenských věd na Harvardově univerzitě v USA. Jak uvedeno, působí nyní na CERGE-EI, společném pracovišti národohospodářského ústavu Akademie věd ČR a univerzity Karlovy. Věnuje se tam hlavně vzdělávání a koordinuje think tank IDEA zaměřený na výzkum veřejných politik.

            Zastavím se u těch veřejných politik. Zvláštní je samo užití plurálu u tohoto spojení. Ale nešť, vím přece, že v ČR existuje několik vysokoškolských fakult s tímto termínem ve štítu. Podle vyšších míst jsou určeny studentům, kteří chtějí analyzovat problémy současných společností (opět ten plurál!), hledat jejich účinná řešení a uplatňovat je v praxi. Znamená to, že novinářkou „zpovídaný“ Bc. Jan Straka se chce v čele vědeckého teamu ponořit do problémů churavějícího českého školství,tak řečeno je analyzovat, následně hledat účinná řešení a uplatňovat je v praxi. Není to poněkud velké sousto pro sedmadvacetiletého muže s neoschlým diplomem, byť slovutného zahraničního vysokého učení? Pravda, podle básníka (napovím- Svatopluka Čecha) Sláb jenom ten, kdo v sebe ztratil víru a malý ten, kdo zná jen malý cíl

         Generační problém? Odvěký střet mládí s těmi štafetu předávajícími? Ale vůbec ne! Jen prostá úvaha. Úvaha nad tím, co můžu analyzovat, hodnotit, co a jak s čím srovnávat, z čeho vycházet, navíc koho vést , jsem-li na začátku cesty, bez zkušeností, bez potřebného, nezbytného rozhledu a přehledu. Tu úvahu ještě podpořily odpovědi Jana Straky na některé položené otázky. Na dotaz, v čem se liší studium na českých a amerických vysokých školách, respondent bezelstně zareagoval: „Zdejší poměry znám jen z vyprávění kamarádů. Mám z toho pocit, že spousta českých škol…“ Ouha! Budou tedy Strakovy analýzy – když to trochu přeženu -založeny na vyprávění kamarádů a na jeho vlastních pocitech? Vzhledem k tomu, že si již i část středoškolských studií odbyl v zahraničí, bude jeho orientace v našich poměrech ještě zamlženější. A to ani neberu v potaz ty nekončící kotrmelce, ke kterým v posledních letech v českém školství permanentně a kontinuálně dochází a v nichž se stěží orientují místní. Lze vše nahlížet, analyzovat zjednodušeným pohledem ze severoamerického břehu?

         Je na místě, abychom právě na pedagogických fakultách podporovali již tak rozbujelý trend, který z vlastní ničím nekorigované zkušenosti dotazovaný podporuje vyznáním: „Zajímavé z českého pohledu je třeba i to, že se v USA vůbec nezkouší ústně“? Jak dobře to z vlastní zkušenosti vysokoškolské učitelky znám! Bodejť! Je vždycky snazší za hodinku sepsat se studenty nějaký ten testík a potom jen na webu vyvěsit bodové ohodnocení. Následuje jeden studentský vyslanec přispěchavší se stohem již rozevřených indexů (přece aby nezdržoval!), kde se jen podepisujete a podepisujete, prostě taková autogramiáda. Nejde ani tak o širokou možnost všelijakých kulišáren. Spíše o fakt, že studenta/studentku při jejich počtu na pedagogických fakultách osobně vlastně ani nepoznáte. A hlavně – on/ona budoucí učitel(ka), řečový a komunikační profesionál, ztrácí jednu z mála možností mluvit, formulovat svůj mluvní projev, DISKUTOVAT nad problémy, obírat se jimi. Nechci ten problém víc rozvádět, učinila jsem tak vícekrát. Písemně i osobně – to jsem se pak setkávala s námitkami typu: „To chceš každýho zkoušet zvlášt? Víš, co jich mám?“ Ano, samozřejmě jsem věděla, i já jsem jich tolik měla. Testy jsem nepěstovala.  Zažívala jsem také, jak takto třeba zcela pozbývá smyslu na vysokých školách oživované kolokvium, v zásadě rozhovor,ústní zkouška. Jeden z pustých formalismů – a s kolika se tak adept učitelského povolání už na škole setkává! Dobrá příprava pro praxi!

            I jinak se můžeme těšit. Prosadí-li se koncepce těch, kteří čerstvě přibudou nejen ze zámoří, dojde i na další v inkriminovaném novinovém článku hlásaná fakta: „Na Harvardu se žádná závěrečná zkouška neskládá, stačí udělat zkoušky z jednotlivých předmětů během studia“. No, konečně! Odpadnou martyria státnic, na obhajoby nějakých bakalářských či diplomových prací také s gustem rychle zapomeneme (při současné úrovni některých  těchto písemností by to zase tak velká škoda nebyla). Že to studenty obere o další možnosti? Například prokázat schopnost něco smysluplně „hodit na papír“, pracovat s citacemi, rešeršemi atd. atd.

         Na závěrečnou otázku novinářky, bude-li chtít opět studovat v cizině, dotazovaný odpověděl: „ Ano. Kvalita univerzit v anglosaském světě je všeobecně daleko vyšší než u nás“. Člověk nemusí být zrovna vlastenec, aby ho taková bohorovnost nadzvedla. Na čem zakládá Jan Straka svůj kategorický odsudek českých univerzit? Co ví o jejich úrovni? Z poznámek a vyprávění kamarádů? Bylo by mu dobré připomenout, že v USA je kolem dvou tisíc učilišť, která se označují jako pracoviště vysokoškolská, neřkuli univerzitní. Všeobecně je známo, že po právu lze označit jako univerzity zhruba dvacet z nich – se vší úctou k jejich nesporně věhlasnému renomé. Zbytek tvoří školy na úrovni přibližně našich průmyslovek. Můžete na nich získat certifikát například jako odborník v úpravě nebožtíků před pohřebním aktem. Ti naštěstí v ČR (zatím!) uplatnění nenaleznou.

      Naprosto si nedělám iluze o poměrech na českých vysokých školách a univerzitách (je v tom rozdíl). Ale po letošním nahlédnutí například do bakalářských prací v oboru biochemie bych některé jejich autory/studenty začala zdravit. Zdravila bych i absolventy bakalářského studia biochemie z USA. Jsem přesvědčena, že by po návratu do vlasti (jak to slovo už zní nepatřičně!) neměli ambice v čele nějakého teamu řešit fundament českého přírodozpytu. Pro společenské vědy máme jiná kritéria? Není i v tom jádro naší společenské bídy, včetně školství?

            Při opakovaném pročítání inkriminovaného novinářského interview s Janem Strakou jsem se z hlavy snažila vypudit jednu vtíravou myšlenku. Před časem jsem dva (tři?) roky psala pravidelné měsíční fejetony pro časopis Moderní vyučování. Měly slušný ohlas a domnívám se, že s nimi byla spokojena i tehdejší šéfredaktorka. S paní doktorkou Janou Strakovou jsem tak byla v e-mailovém kontaktu. Ne ve všem jsme se shodovaly, ale snad můžu říct, že jsme se navzájem respektovaly. Naše spolupráce skončila s odchodem RNDr. Jany Strakové, Ph.D. na odpovědnější místa v rámci řešení otázek českého školství.Pokaždé mě potěšilo, když jsem se s názory paní doktorky setkala v tiskovinám či médiích. Měla vždy co říci a na svém současném postu koordinátorky národního výzkumu dospělých PIAAC je zárukou serióznosti šetřeného. Bezpochyby se jedná o pouhopouhou shodu ryze českých příjmení. Nepochybuji, že paní doktorku Strakovou s jejím racionálním matematickým myšlením nelze spojovat s jevem označovaným jako nepotismus. Jedná se – ve zkratce – o využívání vlastních pravomocí k získávání významných (např. politických) funkcí pro své příbuzné. Já si pro sebe nahrazuji pojem nepotismus jednoduchou českou větou : Proboha, čí je to dítě? V naší aktuální společenské situaci si ji bohužel musím říkat až neúnosně často. Nepotismus spolu se známějším klientelismem je jedním ze záludných nešvarů naší současnosti.

            Každému podle jeho  zásluh, každému podle jeho potřeb – to jsou slogany v nedávné době mylně přisuzované hodnotícím měřítkům pro společenské zřízení označované jako socialismus a komunismus. Kořeny těchto vět jsou mnohem hlubší, tkví v židovském učení, v talmudu. Uvažujeme a jednáme v otázkách našeho školství vždy podle jeho potřeb?