Pozor! Jste na staveništi. Více informací zde.
logo RVP.CZ
Přihlásit se

Něco je špatně

Na ten seminář se pamatuji velmi detailně. Dokonce i datem, hned vysvětlím proč. Bylo 13.října, jen nějaký ten rok zpátky ( abych dostála duchu „nové“ češtiny). Běžný seminář na pedagogické fakultě, s kapkou logopedie pro budoucí učitelky.

            Začala jsem jako obvykle, dotazem, co je nového, co se od minulého týdne seběhlo ve školství, ve společnosti, jaká kniha vyšla, co se kde nejen speciálně pedagogického děje, chystá…Časem se mi ozývají některé absolventky, že takové pravidelné sdílení informací jim v praxi hodně chybí, prý to bylo „fajn“.  Sama jsem přišla natěšena, jak se podělím o čerstvé zážitky z podzimního knižního veletrhu v Havlíčkově Brodě, kde jsem se doslova brodila knihami, ale také měla možnost znovu vyslechnout názory pana profesora Hilského, podiskutovat s Václavem Cílkem o jeho pracovních i lidských kontaktech s Květou Fialovou (tady se holky „chytly“)nebo o cverkologii . Udivené obličeje na straně jedné – co je to cverkologie? – ale také můj skrývaný povzdech , že žádné z budoucích učitelek nic neříkají jména Hilský, Cílek, nic moc nějaký Karel Havlíček, o do prázdna znějící žádosti o jeho epigram už ani nemluvě. Ani ti českých knížek hubitelé lití nezazněli. Stačila jsem ještě poreferovat o nečekaném setkání s vydavatelkami chytrého časopisu Makovice a několik darovaných výtisků přislíbila rozdat na závěr výuky. Také jsem doporučila pozornosti učitelek in spe nová vydání velmi čtivých knih z oboru neuropsychologie, oboru, jehož poznatky jsou neobyčejně přínosné pro komunikaci . A logopedie – ta je přece v nejširším pojetí právě o komunikaci (to ironicky užité„o“ je další úlitbou mrzačené češtině). Nakladatelství Mladá fronta tehdy aktuálně připravilo pro knižní trh opakovaně tituly z pera světově proslulého neuropsychologa Olivera Sackse (Muž, který si pletl ženu s kloboukem a Antropoložka na Marsu – pokud neznáte, vřele doporučuji, budete na mě vděčně vzpomínat).

            A potom už jen prakticky a s reálnou ukázkou – Veselé diktáty Jiřího Dědečka. Diktáty slovně vtipné, každý s neméně vtipným komentářem. Kdo je Jiří Dědeček, toho by jako písničkáře snad mohly znát –nic, prezident PEN klubu, PEN klub – nic, odbočka na Karla Čapka – jakás takás slabá odezva. „Proboha“, říkala jsem si v duchu, jako už tolikrát, „ty holky se přece pohybují v humanitním prostředí, jsou to budoucí učitelky, nedávno maturovaly“ – to už je dávno, ozývalo se  pravidelně od posluchaček vyšších ročníků vysokoškolského studia. V úvodní tak asi desetiminutovce jsem ještě stačila odkázat na jazykový cit, schopnost hry se slovy (to už jsme v logopedii), což Jiří Dědeček prokázal ve druhé části svých Veselých diktátů odkazem: Pro ty, kteří nemají svého „diktátora“ po ruce, jsou na následujících stránkách připraveny tytéž diktáty s vynechávkami“ – prostě jako cvičení na doplňování.

         „Tu knížku si, děvčata, určitě pořiďte. Bude se vám hodit – ve školní praxi, třeba pro sourozence, později pro vlastní děti“ – a potutelně jsem dodala „časem možná i pro nějaké vlastní procvičení, co říkáte?“ V tom se z auditoria ozvalo nečekané: „Napišme si diktát!“ Nevím – byla to studentskému prostředí vlastní a blízká  snaha uniknout pro seminář připraveným studijním aktivitám? Tak bych své studentky nepodezírala, atmosféra v posluchárně byla přátelská, uvolněná. „Opravdu si chcete napsat diktát?“, opáčila jsem nevěřícně. Trvaly na svém. A protože bylo třináctého, měla jsem z nabízené dvacítky diktátů vybrat právě ten třináctý. Účast na této „akci“ byla naprosto dobrovolná. Pamatuji se, že ze sedmadvaceti přítomných nepsaly jen dvě. „ A opravdu chcete, abych vám ty diktáty opravila?“, pokračovala jsem v pochybách. Ano, opravila i oznámkovala – jako ve škole, rozhodly.  „To si nechám na večer“, řekla jsem s úsměvem. „Jen abyste potom usnula“, zazněla replika ze studentských řad.  No a psaly jsme – z časových důvodů jen pět vět. Psaly jsme anonymně, bez podepsaných papírů, každá si ten svůj měla označit nějakou šifrou či jinak.

            Do večera jsem nevydržela. To už jsem seděla zdrcena nad kupkou papírů s chybami – co si pamatuju – typu „mi nevýme“ apod. Jednoduše z pětadvaceti odevzdaných bylo dvanáct takříkajíc „za pět“, na konci jediného lístku byla zasloužená „dvojka“. Když jsem po týdnu děvčatům vracela jejich lístky papíru, poznaly, že jsem z toho všeho nelíčeně smutná. Myslím, že s pochopením přijaly má slova, že takto se na nich – zčásti! ale značné – provinila škola, paní učitelky, které se jim možná tehdy zdály být hodné. V zásadě však neplnily svou povinnost NAUČIT, nepřistupovaly ke svému povolání se vší odpovědností, možná jen tak něco na té základce „odpřednášely“. Oslovila jsem studentky asi v tomto duchu:  „Něco s tím udělejte, děvčata, občas si třeba jednu dvě věty napište. Budete přece paní učitelky a víte, že tady vůbec nejde jen o nějaký pravopis“. V posluchárně bylo ticho a smutno, ale cítila jsem, že srozuměno a pochopeno.

         Proč jsem si na ten seminář po letech vzpomněla? Včera večer jsem jako obvykle sledovala zprávy v televizi, přepínajíc dvě stanice. V průběhu dvaceti minut jsem zaznamenala následující hrůzy:-

– pod obrazem a komentářem k útočníkovi na pana prezidenta běželo na spodní straně obrazovky (omlouvám se expertům IT, vím, že je pro to odborný termín, ale zrovna si ho nevzpomínám) oznámení, že onoho mladíka  vyslíchají  kompetentní orgány

– na jeho webových stránkách jsem zahlédla varování, že  vaše děti se budou myt huř, o řádek níž se skvělo slovo opjet  (rozuměj opět – doufám, že ten mladý muž má k výučnímu listu i maturitní vysvědčení)

– z úředních míst zaznělo, že  policie si nebyla jista o tom, že  (v nijak přehnaně akademické češtině existuje slovesná vazba (ne)být si jist (s) kým, čím¨

– odpovědný pracovník se vyjádřil, že  tato záležitost byla komunikována mezi  ( s tou komunikací už nic zvláštního, pomalu si zvykáme)

– v následném tématu týkajícím se tzv. lesních mateřských škol(ek) – abych vyhověla lidovému úzu – kompetentní úřednice ministerstva školství zájemce uklidnila, že  není důvod se obávat k tomu, že… (zatím jsme se v češtině vždy (ne)obávali něčeho, někoho).

         Tolik komunikační žeň za ubohých 20 minut včerejších večerních televizních zpráv v České republice. Nejhorší je, že tady se sklízelo z řad lidí různého společenského postavení a sociálního zařazení, rozvrstvení –a to bez rozdílu hrůzně. Co je spojovalo, je velmi pravděpodobná skutečnost, že nejméně základní školou prošli všichni již po roce 1989. Vypovídá to něco o úrovni a stavu našeho školství?  Jistě. Ani nemusíme pátrat v mezinárodních srovnávacích tabulkách. Kdo je na vině? Něco je rozhodně špatně. Výmluva jaká, taká, hlavně když je platná – říkávala moje maminka. Nevymlouvejme se, hleďme do vlastních řad. My starší jsme učili i za podstatně horších podmínek. Jenomže ti starší už tyto blogy většinou nečtou a také na ně – z různých důvodů – nepíší. Jen hledí, hledí – a žasnou.

         Od začátku 90.let jsem autorsky pilně přispívala do časopisu Rodina a škola. Nejprve to byly dva seriálky pro rodiče a prarodiče, podle mínění paní šéfredaktorky inspirativní pro jejich kontakty s dětmi předškolního věku (Jak kazím svá vnoučata, později Jak vychovávat babičku). Vedle recenzí jsem si v roce 2002 vymyslela takové každoměsíční upozornění na blížící se významná výročí a události – jako název jsem si vypůjčila verš Ivana Blatného –Jdou zvolna všední dny, úterky, čtvrtky, pátky…V té době mě cestou na oběd v menze zastavil jeden dost obávaný pan profesor (už jistou dobu zkouší tam nahoře). „Poslyšte“, oslovil mě, „to, co píšete, je chytré, jen se obávám, že někdy až moc“. S patřičným respektem, vždyť jsem kdysi byla páně profesorovou studentkou, jsem odpověděla: „Ale já to píšu pro učitelky, pane profesore“ . „No právě!“  zareagoval pan profesor již na odchodu. Psal se rok 2002. Byla ta skepse pana profesora na místě?

 Psáno 30.září 2012 (pro upřesnění zmiňovaného televizního zpravodajství)