Pozor! Jste na staveništi. Více informací zde.
logo RVP.CZ
Přihlásit se

Něco k těm filharmonikům

          K příspěvku Co by si učitelé měli vzít od filharmoniků? (Martin Rusek, 20.9.2012) se vyrojilo neobvyklé množství komentářů (což je výborné!). Znovu se ukázalo, jak je problém našeho školství široký a košatý, kolik různých otázek vyvolává, z kolika stran je na něj možno nahlédnout. Rozhodla jsem se připojit ještě jedním obsáhlejším komentářem. Jedná se o mou bohužel již dávnější reakci na článek uveřejněný pod titulem Učte studenty hledat svůj vlastní styl v Učitelských listech č.1/99, charakterizovaný podtitulem Dopis učitelům současných pedagogických fakult v ČR. Bohužel, nic moc se za těch více než deset let nezměnilo. Předkládám beze změny, v původním znění.

            Na vysokou školu – přesněji na katedru speciální pedagogiky Pedagogické fakulty – jsem po kratším externím působení nastoupila v roce 1986. Měla jsem za sebou více než dvacetiletou praxi na speciální základní škole. Bylo mi už přes čtyřicet a začátky nebyly jednoduché. S odstupem času si uvědomuji, že mi trvalo určitou dobu – dala by se počítat i na roky – než jsem se na roli vysokoškolské učitelky jakžtakž adaptovala. Podle slov tehdejšího rektora jsem šla na vysokou školu za vidinou „větší tvůrčí svobody“, i když jsem bezprostředně platově dost klesla. Příčí se mi okamžitě upadat do stesků nad finančním ohodnocením vysokoškolských učitelů (uhýbám před označením pedagog, natož nověji edukátor). Často se ozývají hlasy – ponejvíce od studentů – volající po přednášejících z řad zkušených praktiků. Skutečnost je trochu složitější. Mohu odpovědně prohlásit, že ne každý vynikající učitel třeba ze základky je stejně úspěšný za katedrou vysokoškolské posluchárny. Troufám si říct, že je to spíše výjimka. S pokorou jsem se naučila neopovrhovat teorií, naopak největší problém spatřuji v jejím užitečném skloubení s praxí.

         Uvažujte se mnou, prosím, kousíček dál. Jste-li zaběhnutou, zkušenou učitelkou na základní škole, máte do značné míry už své jisté, jistou pozici v učitelském sboru, prostě stereotypy pracovní i sociální. Proč tuto jistotu opouštět a měnit ji za neznámé a nejisté postavení vysokoškolské učitelky, začít vše budovat znovu a za jiných – riskantních – podmínek? Platově i v současnosti velmi pravděpodobně ztratíte, odpadají příplatky za přesčasové hodiny, za třídnictví atd. Budou po vás chtít, abyste vykazovali publikační činnost, ucházeli se o granty (což u zkušené učitelky po čtyřicítce bude dost problematické), prokazovali různými zkouškami odborný růst atd.atd. Je třeba dodat, že případná publikační i přednášková činnost je honorována částkami, které vzbuzují úsměv či úsměšek na tvářích řemeslníků, o jiných profesích nemluvě. Nejzávažnější je, že se musíte postavit před zdravě nesmlouvavé, neochočené lidi kolem dvaceti (krásná charakteristika Jana Zábrany!), kterým nemůžete napsat poznámku do žákovské a kterým byste měli imponovat tím, co víte, jak to umíte podat a jak je dokážete pro svůj obor zaujmout. Komplex toho všeho si uvědomuje málokdo z těch, kdo se podivují setrvalosti a malé obměně stávajících pedagogických sborů na vysokých školách.

            Nevím, jak to vidí mé studentky, ale já sama se řadím mezi učitelské nadšence. Ani po desítkách let ve škole nemám potíže s nějakým burn-out, vyhořením. Jak jsem napsala již vícekrát, považuji učitelství za krásné, kreativní povolání – pokud je někdo jako takové chápat chce a něco pro to dělá. Pedagogiku chápu spíše jako umění než jako vědu. Učitel musí být nejenom znalec, ale také kupříkladu psycholog, sociolog a v neposlední řadě herec. Mezi studentky přicházím s představou nastávajícího stálého dialogu, obohacujícího obě strany. V realitě nacházím při prvních kontaktech posluchárnu zaplněnou v co nejzadnějších lavicích. Nic snazšího – stoupnu si (sedícího učitele nesnáším) k té první obsazené lavici a po představení pronášívám obligátní větu: „Zapomeňte, prosím, na dobré vychování a skákejte mi do řeči“. Míním tím, že se má kdokoliv kdykoliv ozvat, řeknu-li něco, s čím nesouhlasí, čemu nerozumí, na co má jiný názor. Jde to ztuha! Většinou se zpočátku setkávám s „kadeřnicemi“.Omlouvám se všem příslušnicím cechu lazebnického. Vypůjčila jsem si toto označení ze zkušeností nadšené mladé paní učitelky, která neuspěla s moderními metodami výuky na učilišti budoucích kadeřnic a kosmetiček (jistě se tak děje i jinde). Ony adeptky kadeřnictví odmítly každý pokus o nějakou novotu imperativním požadavkem: „Diktujte nám, prosím, pěkně pomalu, my si budeme všechno zapisovat“.

            Kacířsky doznávám, že jsem dospěla ke snaze ani ne tak předávat ucelené soubory poznatků, jako vést ke kritickému myšlení. Pěstování kritického myšlení považuji za základní úkol vysoké školy. Chtěla bych navádět ke kritickému myšlení a infikovat chuť dozvídat se něco nového. Vždyť mé současné studentky by měly učit (a vychovávat) ještě někdy kolem roku 2035! Kdeže budou všechny poznatky, které jim nyní vštěpuji, připustíme-li, že v každém desetiletí se souhrn lidského poznání zdvojnásobuje a současně polovina zastarává!

            Pokud si skoro čerstvá paní učitelka z Dopisu učitelům současných pedagogických fakult v ČR přeje, aby z mých rukou vycházel student ovládající klíčové kompetence učitele a aby byl odborníkem, jsem poněkud skeptická. Ač nejsem stoupencem současné vlády ČSSD, hlásím se ke čtyřem zásadám, o něž se podle ministra školství Eduarda Zemana má opírat školství na počátku nového tisíciletí: učit se být, učit se žít spolu, učit se poznávat a učit se, jak učit. Zlatá slova, ale chybí zde – obdobně jako v odborné pedagogické literatuře – to podstatné – JAK to naučit. Žádná škola z nikoho učitele neudělá. Učení – vyučovací hodina – to je proces. Má probíhat za mnoha předvídatelných předpokladů (k nejdůležitějším patří pečlivá – funkční! – příprava), ale v samém zárodku je to proces nepředvídatelný. Zlobívali mě ti, kteří říkávali: „Jak můžeš každý rok učit pořád to samý?“ Ale já jsem nikdy neučila „pořád to samý“! Byly to jiné děti, jiná atmosféra, jiné okolnosti, jiné počasí, jiná jsem byla i já sama, nejen poučena, jak to šlo loni atd… Psala jsem o tom vícekrát. Přirovnávám vyučovací hodinu trochu vzletně k Picassově práci na obrazu. Picasso by vám mohl co nejpodrobněji popsat, jak ten či onen obraz maloval, co ho k tomu vedlo, jaké vybíral štětce, barvy, plátno, jaké volil osvětlení, postavení malířského stojanu, v jakém se nacházel duševním rozpoložení, maloval-li nalačno či po snídani… Co platno, po všech těch informacích byste sami podobný obraz nenamalovali! Nebo snad ano?

            Při nejlepší snaze ze studentky učitelku neudělám. Mohu se o to jen pokoušet, nabízet jí své zkušenosti (které jsou právě jen mými, těžko je generalizovat a stejně prý jsou zkušenosti nepřenosné). Mohu se snažit burcovat studentčin vnitřní učitelský potenciál. Podle rozhovoru s doc.Soňou Hermochovou (Rodina a škola, 8/99) je základní podmínkou ve škole sebevědomý, vyrovnaný, chápající a tvořivý učitel. Krásný ideál, avšak kde najít potřebnou armádu takových jedinců alespoň pro základní školy? Přiznávám, že bych zdůraznila tu tvořivost a empatii. U vyrovnanosti bych malinko slevila. Vždyť každý z nás vzpomíná (s láskou) na některého učitele, který nebyl zrovna příkladem vyrovnanosti, ale byla to OSOBNOST! A sebevědomí? To nám chybí obecně. Podle psychologa Jaro Křivohlavého máme každý nějaký ten svůj „mindrák“, a kdo si myslí, že je ho prost, není s ním něco v pořádku. Obávám se, že v realitě jsme ideálu doc. Hermochové dost vzdáleni. Proč tomu tak je, o tom by se mělo otevřeně mluvit. Vytrvalejší čtenáři denních i odbornějších tiskovin mohou zaznamenávat kritické hlasy do vlastních řad kupříkladu mezi psychology nebo psychiatry. A co učitelé? S lítostí sleduji zklamání svých studentek vracejících se z praxí na školách a to by byl jen střípek do diskuse.

         Trochu se bojím, že svobodu nabytou po roce 1989 nevyužívají všichni učitelé vždy tím optimálním a žádoucím způsobem. Nezmiňuji tím pouze svobodu volby vyučovacích metod. Tady bych byla opatrnější, nepodléhala neuváženě módním vlnám, ne vždy odpovídajícím našemu naturelu a mentalitě. Vzbuzuji-li dojem, že se bráním novotám, je to omyl. Ani v dobách hlubokého socialismu jsem nikdy neučila „normálně“.Ctím však axiom sv.Augustina: Všechno poznej a dobrého se drž! Mnohé náhle propuknuvší projekty a programy jsou více líbivé a podbízivé než pro děti a mládež skutečně přínosné.

            Přála bych paní učitelce Denise Weinfurterové, aby její dopis vyburcoval učitele (nejen vysokoškolské) k polemice. Ráda se do ní zapojím. Učitelům přeji větší dávku dopaminu, neurotransmiteru prý zajišťujícího promptní reakce na nové stimuly, iniciativu a spontaneitu. Lidé s patřičnou dávkou dopaminu patří podle neurologů a neuropsychologů mezi lidi zvědavé a zvídavé, kteří rádi experimentují a nebojí se riskovat. Co by nám pak ve školství chybělo? I ta prestiž učitelského stavu by se zvýšila. A mezi učitelstvem by ubylo lidí – řečeno slovy Stefana Zweiga – s tichým šerosvitem sklíčenosti nad unavenou duší.

 Napsáno  4.října 1999