Někdo má máslo na hlavě a někdo…

Nedá mi to, abych se nepodělila o příhodu, s kterou dnes přišla má kolegyně. Snad si z ní každý vybereme „své“ poučení. Já bych ji raději nechala bez komentáře.

Na úvod

Učím na škole „sídlištního typu“. I tak (nebo právě proto) se snažil architekt myslet (alespoň chvílemi) na děti, a tak mají třídy v suterénu k dispozici východ na terasu, resp. na školní zahradu. Když se zadaří, tak tyto třídy vyhrají prvňáčci. Ale teď už k samotnému příběhu.

Bylo, nebylo…

Paní učitelce přiběhl do třídy vyděšený prvňák, že nějaký žák z vedlejší terasy po dětech hází hlínu. Jako správná pedagožka pochválila děcko (aniž by se ho dotkla citově nebo fyzicky) a vyrazila zakročit.

Ještě byla jednou nohou ve třídě, když tu PRÁSK! Hádáte správně, ani paní učitelce se nevyhne jedna dobře mířená. Zvlášť, pokud se jedná o celý kořenový bal rostlinky.

Paní učitelka ránu ustála, odhrnula hlínu z čela, zaklepala mocně hlavou a za chvíli držela  (samozřejmě ne rukama, pouze virtuálně) řádícího chlapce, a kráčela s ním k třídní učitelce. Společnými silami pak obě chlapci domluvily jak ústně tak písemně do žákovské knížky.

Dosud se jednalo o nezajímavou příhodu, která se může stát komukoli, kdekoli. Ovšem, jak už to tak v (pohádkových) příbězích bývá, vždy nastane nějaký nečekaný zvrat. Ten v našem příběhu zajistil tatínek milého pokáraného žáčka.

Pointa

Tatínek vrazil do kabinetu třídní učitelky s pěkně připraveným proslovem, který nepotřeboval žádnou oponenturu. Co nepotřeboval, ani nechtěl – a možná ani neočekával. Když došlo na výše popsanou „drobnou příhodičku“, milý otec prohlásil, že „by to tedy rád viděl“. Ne, nebojte se, rekonstrukce nebyla dokonalá, pouze v náznacích.

A jeho reakce? „No vidíte, čemu ty děti tady učíte!“

Snad bychom se tedy měli řádně zamyslet nad naším švp…