Jediná jistota je, že všechno dopadne jinak

Nechci, aby mé příspěvky vyzněly jako „stěžování si“ na podmínky výuky. Ale byla bych ráda, kdyby vyprávění alespoň trošku přispělo k lepšímu kreditu estetické výchovy. Žáci a jejich vyučující si to zaručeně zaslouží.

Hledat pozitivum v absurdních situacích je vždycky těžké. Proto jsme si začali vymýšlet svá fiktivní řešení.

Bylo nám dovoleno v odpoledních a večerních hodinách používat učebnu žáků první třídy v jedné staré základní škole. Nemá smysl popisovat toto prostředí. Snad jen velké visací zámky na skříních a ponurý pohled z okna na hřbitovní kostel (děvče 10 let).

kostel

Byla i legrace, jen si představte, když se „povětší“ student snažil sednout k malinkému stolku.

Neměli jsme ani možnost někde ukládat pomůcky a pracovní nástroje. Nemožné bylo malovat temperou a modelování. Muselo nám stačit to, co se vešlo do kapsy.

Námětem práce nám tedy bylo studium mincí a to tak, aby jejich zobrazení bylo co největší (děvče 7 let). Představovali jsme si totiž, že zvětšením se zvětší také jejich hodnota a budeme mít větší možnost koupit si novou školu. Samozřejmě, že tyto práce nebyly vystavovány, to by nám asi neprošlo.

koruna1

Starší žáci zase potřebovali procvičovat kresbu podle skutečnosti. To vyřešila moje taška, ale musela být dost velká, aby se do ní vešla vděčná pomůcka k procvičování reálné kresby. Kdyby to tak věděli lidé v autobuse, kterým jsem jezdila do školy, ti by se asi divili (děvče 16 let).

lebka4

Potom se už zdálo, že všechno bude lepší. Jedna hodná kolegyně se ustrnula a vzala nás do své specializované učebny výtvarné výchovy. To byla výhra – nemusela jsem všechno převážet sem a tam, mohla jsem dokonce používat i její kabinet. Jen tak, jako poznámka, tato učebna také prý už byla zrušena.

I tady platí, že všechno dopadne jinak?