Když nevím, tak se zeptám

Opakovaně se nám na začátku školního roku nějak nabízí náměty, které jakoby chtěly reagovat na aktuální dění kolem nás. Výtvarně jsme zpracovávali téma „Jak jsem potkal lidi“, „Teprve když si obléknu cizí kabát, poznám svoji velikost“, „Když nevím, tak se zeptám“, „Domluvme se“ a „Všechno může být jinak“. Dosud jsem moc nepřemýšlela nad tím, proč náměty navazují, proč nás napadly právě v tomto pořadí. Asi je to proto, že všichni jsme prožívali a prožíváme události ve velmi podobném prostředí, že většinou učím stejné žáky a stále spolu udržujeme kontakt. Budu se muset zeptat někoho z „dospěláků“, nyní rodičů současných žáků.Motivace tématem se při výuce objevuje především na začátku a konci lekcí. Mým záměrem není touto motivací navodit atmosféru, která by vedla ke konkrétnímu výtvarnému přepisu neboli k zadání úkolu. Takto prvoplánově to myšleno rozhodně není. Stálé vracení se k tématu spíše slouží k „zabalení“ jednotlivých lekcí do úhledného balíčku. Děti pak přesně ví, čím lekce bude začínat a končit. Je to pro ně naprosto přirozené a dostatečně srozumitelné, lépe pak vnímají i další části vyučování.

Téma „Když nevím, tak se zeptám“ vlastně vzniklo z potřeby naučit žáky ptát se a nestydět se za to, že něco nevím. Už od nejmladších dětí totiž používám pojmy z výtvarné terminologie a záměrně i občas cizí slovo. Mám takovou zkušenost, že pojem spojený s praktickou činností není cizí slovo. Tento můj předpoklad zrovna nedávno potvrdili bývalí žáci, nyní studenti vysoké výtvarně zaměřené školy. Jsem také starší učitelka, občas se zapomenu a použiji pro děti neznámé slovo, nebo nepřesně vysvětlím svůj výtvarný názor. Ani v takovém případě by se žák neměl bát zeptat, o co vlastně šlo. Učím děti ptát se, protože cíleným a soustavným užíváním správného názvosloví se učí rozumět používaným termínům.

Všechny takto zaměřené lekce začínaly hrou, čtením doma připravených a na papír zaznamenaných otázek. Ty mohly mít jakékoli zaměření i formu. Záměrně jsem neopravovala ani chyby, byl to jen bezprostřední záznam myšlenky. Odpovídat jsme se snažili všichni, někdy krátce, někdy bylo z toho dlouhé povídání. Nakonec si autor svoji otázku nalepil na velký karton. Hra na otázky žáky bavila. Vůbec jsem nezaznamenala nemístné otázky ani nevhodně formulované odpovědi. Problémy však vznikaly. Tu a tam byl zájem o odpovědi tak velký, že nebylo možné během vyčleněného času prodiskutovat všechno. Občas jsem musela přiznat, že odpověď neznám, ale do další hodiny zjistím, nebo jsem do vyhledávání zapojila i ostatní děti.

Ke konci školního roku byla na kartonu pěkná vrstva prodiskutovaných otázek. A protože všechno souvisí se vším, otázky jsme společně dotvořili liniemi i barvou. Karton o velikosti A1 a na něm nalepené jednotlivé vrstvy si můžeme představit jako vrstvy naší paměti. Zaznamenáním pamět oživíme a možná si i uvědomíme, proč bychom měli na otázky odpovídat.

100_9555100_9560