Samostatné hledání v oblasti daného tématu, využití vlastní zkušenosti a zájmů.
V průběhu zpracovávání námětu „Když nevím, tak se zeptám“ jsme tvořili i jinak. Tuto dále popisovanou činnost jsem však předem neplánovala, vznikla tak nějak ze souvislostí, pouze jsem respektovala zájem žáků.
Místo otázek se začaly občas objevovat i různorodé krátké texty a potom říkanky. Z nahodilosti vznikla možnost a nakonec jsme měli opět polepený karton. Zvláště jedno osmileté děvče bylo pracovité, a proto si mohla, se souhlasem ostatních žáků, vzít dokončený karton domů.
Nyní musím vysvětlit, proč to byla pro ni výjimečná odměna. Žáci své výtvarné práce totiž běžně domů nedostávají. Na závěr každé lekce si však mohou rodiče prohlédnout práce dětí, anebo mohou vyjádřit svůj názor v průběhu společného bodování. Dodržujeme totiž nepsané pravidlo, výkres se může, ale také nemusí „povést“, pro nás je nejdůležitější to, co se naučíme a prožijeme.
Roky však rychle utíkají, z osmiletého děvčete se stala studentka. Do „výtvarky“ dochází stále, a proto nebyl pro mne zase tak velký problém požádat ji o zapůjčení dnes už méně čitelného kartonu.
Jak tedy výpovědi přečíst? S přepisováním opět pomohli žáci a ještě se u toho pořádně zasmáli. Možná, že to pobaví i vás.
– Jen jednou jsem byla u moře, zato v pokojíku nahoře jsem každý den a v noci se mi o tom zdál krásný sen.
– Už je jaro, víš to Sávo? Přijde k nám Petr, bude mít svetr. Vyrostla nám sněženka, škoda, že na ni spadla panenka. V ohradě u lesa pásla se kráva, byla tam zelená tráva a ještě pampeliška, koukala na ni liška, za ní pak byla i myška.
– Včera večer utekl nám kačer, bylo to v létě a druhý den jsme jeli k tetě.
– Na podzim kreslím stromy, ale ne domy. Už padá listí a hodně šustí. Lovec šel lovit, nemohl mluvit, loví, loví, loví, ale uloví kulový. Venku fouká větříček, doma pláče bratříček, vedle sedí sestřička, jménem Evička. Je tak maličká, má modrá očička a říkáme jí kytička.
– Přišla k nám zima, chytla mě rýma, potom byl velký mráz a maloval i na hráz. Maminka přinesla Ježíškovi hrníček, já pyžamko plné koleček, bratříček šest oveček a tatínek pár kytiček.
Po celý školní rok se snažím u dětí rozvíjet jejich představivost. Poměrně často si vymýšlíme příběhy inspirované daným tématem. I nejmladší děti to lehce zvládnou.
Takhle vzniklo i jednoduché vyprávění o myších na poli a v domě. Pro následnou výtvarnou činnost nám pak vytvořilo tu správnou atmosféru. „Klikaté myší cestičky textu“ a barevné pojednání vypovídaly o ději příběhu. Anebo to bylo jinak? Na tom nezáleží, každé dítě se vyjadřovalo podle svého, i když byl evidentní společný rámec příběhu.
Starší žáci si také vymýšleli texty. Jejich zpracování však bylo záměrné, text byl přímo použit jako výtvarný prostředek. Přitom rozhodně nešlo o ilustraci, i když text byl prvotní.
Žáci už většinou uměli trochu pracovat se základními výtvarnými vyjadřovacími prostředky (bod, linie, plocha, barva a prostor) a neměli ani větší problémy s kresbou podle skutečnosti. V tomto věku bývají problémy s kompozicí. Proto zadáním bylo využití grafiky textu pokud možno v souvislosti s reálným zobrazením.
Všem žákům ve skupině často přesně nevyhovuje moje představa realizace. Podle svého uvážení pak mohou volit i jiné alternativy. A moji žáci je zaručeně vymyslí.
Jana Kerhartová
3.2.2011 at 22.12Dobrý den, předně musím napsat, že velmi obdivuji Vaší práci s dětmi – z pohledu začínající výtvarkářky-studentky naprosto ukázkovou! V tomto článku mě zaujalo, jak téma přizpůsobujete věku dětí. Zajímalo by mě, jak jste se naučila nalézt pro každý věk tu „správnou řeč“ – intuitivně, hlavně praxí nebo z knížek? Jaké problémy ze své vlastní zkušenosti myslíte, že by mohly potkat začínající výtvarkáře?
Jana Langerová • Post Author •
4.2.2011 at 12.05Vážená paní kolegyně, ptáte se na „správnou řeč“ s dětmi. Vystihla jste přesně to, nad čím by měl přemýšlet pedagog každého vyučovacího předmětu.
Musím se přiznat, že stále hledám jak nejlépe učit. Většinou se spoléhám na svou dlouholetou praxi a intuici. Samozřejmě používám i odbornou literaturu. Ale nemám ráda „kuchařky“, podle přesných návodů učit neumím. Každá práce musí být pro nás něčím zajímavá a měla by mít rysy určitého dobrodružství.
Snažím se, aby motivace námětem vždy vycházela z toho, co chci žáky v dané lekci naučit (ne obráceně). Pro nás není nejdůležitější obrázek, ale činnost, následná dovednost a rozvoj tvořivého myšlení dítěte. Žáci brzy vycítí záměr pedagoga, uvolní se a komunikují – pracujeme společně. Výuka však probíhá podle jasných pravidel, možná i pravidelně opakujících se rituálů.
Problémy má výtvarný pedagog stále, ale to každého posouvá o kousek dál. Začínající výtvarkář by se měl (asi jako Vy) ptát a nebát se hledat „správnou cestu“. Když bude hledat poctivě, zaručeně ji najde.
Jana Kerhartová
10.2.2011 at 20.08Na rituálech něco bude, dnes už o nich čtu podruhé. Je fakt, že nějaké dodržuji, ale asi jim dám větší prostor (hlavně to pověstné závěrečné hodnocení!).
Jana Langerová • Post Author •
11.2.2011 at 12.25Dobrý den,
jednou jsem napsala, že „všechno souvisí se vším“ a můj oponent chtěl přesně vědět co souvisí s čím. Nedokázala jsem odpovědět, nevím jaký je dostatečně široký obsah slova „všechno“? A proč o tom píši?
V přípravě na výuku výtvarné výchovy se snažím pro sebe nejprve hledat odpovědi na otázky: „Co, jak, proč?“. Možná, že by to mělo být i v jiném pořadí, protože pro moji práci je nejdůležitější to „proč“ něco tvoříme zrovna tímto způsobem. A to jsou ty souvislosti.
Organizaci jednotlivých lekcí skoro neměním. Posledních 15 minut společně hodnotíme. Každý z nás přidělí spolužákům body. Někdy děti přidělují body i učitelce. Na závěr ještě několik hádanek (proč – jak jsme naši práci tvořili) a letitý společný pozdrav.
Jsem si vědoma toho, že možností je hodně, ale nám vyhovuje tento způsob. I „dospěláci“ následně na výuku vzpomínají s pocitem jistoty a tolik potřebného klidu.