„Ani jeden den bez čáry“ je staré pravidlo pro každého, kdo se chce alespoň trochu profesně věnovat výtvarné práci. Na tom nic nezmění ani současný trend používání nových technologií. Možná že si řeknete, že jsem konzervativní. Asi ano, avšak přesto si myslím, že technika je vždy jen nutným prostředkem tvorby, není jejím cílem. Připomíná to trochu i výrok, který jsem kdysi slyšela: „Na klavír hraješ dobře, ale jednou se naučíš hudbu.“
Plně ctím řemeslo jako základ každé činnosti. Myslím tím i „řemeslo“ používání různých grafických počítačových programů. Sama na sebe se zlobím, že neumím zarovnat text do bloku, umístit správně obrázky do příspěvku – a je toho ještě hodně, co neumím a naučit se chci.
Mnohokrát jsem slyšela, že používání písma jako grafického prvku na počítači, není žádný problém – „kliknu a mám to.“ Podle toho pak vypadají noviny, reklamy a konečně i billboardy. Pro autora má často větší význam obsah a účinek sdělení než rovnováha s jeho formální a vizuální stránkou. Může to být však i úplně obráceně. Technicky propracovaná forma a úžasné ilustrace mají třeba záměrně překrýt nic neříkající obsah atd. A co na to naše cítění a následně pak naše estetická výchova žáků? Co je správné a co není?
Jsem si vědoma, že žádné, byť upřímně míněné úvahy, nezmění svět. Podle mého názoru jen stačí, když učitel nabídne žákům svůj pohled na svět a věří, že alespoň někteří budou o jeho názoru přemýšlet. Je to asi dlouhá cesta, někdy klikatá a někdy ani nikam nevede. Prostě, všechno si musíme zasloužit.
A co jsme k jednotlivým tématům ještě dělali? Přemýšlím, kde by bylo nejvhodnější pokračovat. Asi od toho nejzákladnějšího, od prostředků potřebných k výtvarnému vyjadřování.
I když to není zrovna „trendy“, ve všech věkových skupinách (s určitým logickým přesahem) zachovávám princip střídání výtvarných činností. Každé disciplíně (kresbě, malbě, grafice, dekoru a modelování) věnujeme zhruba dva měsíce. Mimo této „klasiky“ průběžně vysvětluji a procvičuji používání výtvarné terminologie a v případě potřeby doplňuji učivo o praktické příklady z kunsthistorie. Přesto, že toto schéma stále opakujeme, lze vždy najít něco nového. Musím se přiznat, že kdyby to tak nebylo, asi bychom se nudili. V průběhu realizací však občas také něco nevyjde. Ale to nás nemrzí, byla to jen chyba s následným poučením.
Oblibu jednotlivých činností nepodmiňují jen nápady a užití zajímavé techniky. Ze zkušenosti vím, že malba a modelování více vyhovuje menším dětem, většina starších žáků dává přednost grafickému vyjádření a studenti (hlavně chlapci) se rádi opět vrací k malbě a modelování. Vyskytují se samozřejmě i výjimky. Vzpomínám si na jedno děvče, které jsem prostě nenaučila nakreslit židli podle reálu. Snažila jsem se jí vysvětlit, proč to nejde, chválila i malinký pokrok v ostatních disciplínách a nyní – je praktickou učitelkou malířek skla na učilišti.
Jako východisko k vyučování většinou používám praxí vyzkoušené metody, ale nebráním se i méně obvyklým postupům. Někdy před dvaceti lety jsme si vyzkoušeli performance i event. Studenty to sice velmi bavilo, avšak cítila jsem, že je třeba naučit je nejprve tvořivě myslet, že tento způsob vyjadřování je pouze jeden z mnoha. Samozřejmě se k těmto činnostem občas vracíme (ke konci školního roku se s našimi kamarády z Polska zúčastníme „Výtvarných dialogů“).
Nejdříve však musíme dokončit společným tématem motivovaná osobní portfolia. Je to časově dost náročné. Díky internetu se nám sice docela daří řešit komunikaci i během týdne, přesto však se nemůžeme nějak hnout z místa. Problémem je slovní doprovod portfolia. Stále nemůžeme „prolomit“ nějaké obavy z písemného vyjadřování. Ústní projev většinou nebývá problém. Pravidelně společně hodnotíme svoji tvorbu, avšak ve známém prostředí. Nepřipadá studentům proto napsaný text jako něco veřejného? Možná, že má někdo z vás jiné zkušenosti a poradí.
Nevím jak a zda to vůbec zvládneme. Je to jen pokus, který buď vyjde nebo ne. Moc dobře víme, že i negativní zkušenost je cenná.
