V září 2013 jsem nastoupil jako asistent k chlapci s ADHD do třetí třídy základní školy. Ze začátku jsme si na sebe museli zvyknout, ale zdálo se, že je chlapec rád, že má asistenta. Hodně si se mnou povídal, ve vyučování se snažil, a když začal trochu zlobit – posmívat se ostatním, šaškovat před nimi apod., stačilo ho napomenout a většinou zareagoval.
V pondělí třetího týdne najednou došlo ke změně. Chlapec byl už od začátku vyučování hodně nervózní, nechtělo se mu pracovat, ignoroval pokyny, a když mu něco nešlo, hned reagoval vztekem či pláčem. Když jsem se mu snažil po dobrém pomoci, vztekle mě odháněl, odsedával si apod. Reagoval jsem tak, že jsem ho nechal se vyvztekat, zklidnit a následně mu pomohl.
Při dvouhodinovce výtvarné výchovy se trochu uklidnil, ovšem následující přestávku mě ignoroval, a když jsem ho napomenul za otravování spolužáka, začal na mě dělat přidrzlá gesta, dokonce mě kopl a ohnal se rukou, což mě hodně vytočilo.
Odvedl jsem chlapce na chodbu, kde jsem mu dost direktivně řekl, že takhle se ke mně chovat nemůže a doufám, že tohle bylo naposledy. Nicméně v hlavě mi naskočila změna v jeho chování už od začátku vyučování, snažil jsem sám sebe zklidnit a klidně jsem mu řekl, že vidím, že má už od rána špatnou náladu a jestli se něco nestalo o víkendu či doma, že vidím, že se něco děje.
Chlapec se rozbrečel, stulil se mi na klín a hned z něj vypadlo, že mu dnes mladší sestra odjíždí na tři týdny do léčebny. Ze začátku z toho měl docela radost, ale pak mu došlo, že si nebude mít doma s kým hrát. Chápal jsem, že sestra působí doma jako jakýsi uvolňovač, se kterým si může hrát a blbnout, a představa, že najednou bude tři týdny bez tohoto uvolnění, je pro něj dost děsivá. Pomalu jsem ho uklidnil, snažili jsme se společně vymyslet, co by doma mohl dělat, řekl jsem mu, že ještě než půjde domů, bude docela dlouho v družině, kde si může pohrát se spolužáky a vyběhat se na hřišti a domluvili jsme se, že mi druhý den řekne, jaké to doma bylo a co dělal.
Druhý den se chlapcovo chování vrátilo do stavu z předcházejícího týdne. Zmínil se, že doma vlastně ani neměl moc čas, protože když se s rodiči připravil do školy, najedl apod. tak už vlastně šel spát. Asi dvakrát jsme se k nepřítomné sestře během jejího pobytu vrátili, ovšem už to bylo v pohodě. Před návratem jí chlapec doma vyrobil dáreček a dlouhé odloučení zvládl.
Dosud s chlapcem spolu vycházíme dobře a myslím, že mě jako svého asistenta bere. Jsem však velmi rád, že tehdy na začátku roku proběhla i ta druhá část rozhovoru, kdy se mi chlapec otevřel, a ne jen direktivní nastavení hranic, že takové chování je nepřípustné.
Bc. Markéta Dobiášová, asistentka dítěte s ADHD
Ukázka pochází z portfolia Aktivity vhodné pro práci s dětmi s ADHD, které bylo vytvořeno v rámci projektu Prohlubování klíčových kompetencí pedagogů, jiných odborníků a rodičů jako podpora vzdělávání dětí se syndromem ADHD (Číslo projektu: CZ.1.07/1.2.12/01.0002). http://www.neklidne-deti.cz/
DOBIÁŠOVÁ, M.; HÁJKOVÁ, M.; NEŠPOROVÁ, M. Aktivity vhodné pro práci s dětmi s ADHD: Portfolio vytvořené v rámci projektu Prohlubování klíčových kompetencí pedagogů, jiných odborníků a rodičů jako podpora vzdělávání dětí se syndromem ADHD. Brno: Centrum pro rodinu a sociální péči, 2015.
