Umět najít příčinu problému – první případ

Chlapcova situace ve třídě byla v důsledku jeho nevhodného chování, zhoršeného při zvykání si na nový medikament, opět stejná jako na začátku – některé děti se ho bály, některé měly dokonce od rodičů zakázáno zůstávat ve třídě o přestávkách, pokud tam chlapec je, aby k ničemu nedošlo atd. Do skupinových aktivit se s chlapcem chtěl zapojit jen málokdo, a pokud, tak to byly ty děti, o které chlapec zase tolik nestál – stál samozřejmě hlavně o ty, které ho nejvíce odmítaly.

Některé děti si nosily pravidelně, prakticky denně, do školy chytré mobilní telefony, na kterých o přestávkách hrály různé hry. Chlapec se vždy rád díval, ale ještě radši by byl, kdyby si mohl i zahrát. Mnohokrát se stalo, že mu to spolužák přislíbil, ale pak svůj slib nedodržel, což chlapce rozzlobilo a následně i rozlítostnilo. Nějakou dobu se tyto situace opakovaly, až došlo k tomu, co paní učitelka nejdříve vyhodnotila jako krádež. Chlapec vzal z aktovky telefon jednoho ze svých spolužáků a dal ho do aktovky jinému. Jednalo se o toho spolužáka, který mu často sliboval, že si může zahrát (např. když mu chlapec donese nějaké sladkosti), ale svoje sliby neplnil. Když se začal telefon hledat, chlapce nahlásila jedna ze spolužaček, která ho u činu viděla. Chlapec si svou situaci zhoršoval tím, že celou dobu paní učitelce lhal a hájil se i pláčem, což paní učitelku znejistilo, avšak daná dívka nikdy nelhala (na rozdíl od chlapce) a pod nátlakem, že jsou ve třídě kamery a tedy se na ně musí jít paní učitelka podívat, aby se zjistilo, jak to bylo, chlapec povolil. Na otázky, proč to udělal, odpovídal, že neví. Paní učitelka danou situaci oznámila rodičům jako krádež. Chlapec dostal ředitelskou důtku a celý týden musel trávit přestávky na chodbě v lavici.

S chlapcem jsem o situaci několikrát mluvila. Nebylo to poprvé, co si vzal něco, co nebylo jeho, a já se snažila najít důvod, proč se to děje. Doma měl hraček habaděj, měl i telefon, tablet, neměl potřebu krást ostatním dětem hračky nebo mobily. Ptala jsem se chlapce, proč ho vzal zrovna tomu danému spolužákovi, ale on nechtěl o situaci mluvit, pouze říkal, že „spolužák je debil“. Seděl v lavici na chodbě a hrál si s papírovým tabletem, který si vyrobil a přinesl do školy. Když jsem ho pozorovala, napadlo mě, v čem by mohl být zakopaný pes. Chlapec si do školy téměř nikdy tablet ani telefon nenosil, maminka si to nepřála, byla přesvědčena, že takové věci do školy nepatří. Stejně tak si nenosil do školy příliš často hračky. A jeho „krádeže“ se vždy týkaly těchto věcí – hračky ostatních, případně chytrý telefon. Začínalo mi svítat. Než jsem si o tom s chlapcem stihla promluvit, volala mi jeden večer jeho maminka celá nešťastná, že s chlapcem o krádeži mluvila a že on se jí rozplakal, že všichni nosí do školy telefon, jen on ne a kluci se mu posmívají, nechtějí mu ty jejich nikdy půjčit a on „je naštvanej“. Maminka z toho byla velice rozrušená a nešťastná. Dohodly jsme si schůzku a já jí přednesla svou domněnku, kterou mi chlapec svým svěřením se mamince jen potvrdil.

Chlapce to, že si do školy nikdy nenosí telefon ani tablet, ačkoliv klukům tvrdí, že je má, vyřazuje z kolektivu ještě víc, než už je. Kluci mu totiž nevěří, že skutečně má telefon i tablet, vysmívají se mu a schválně mu svoje telefony nepůjčují, někteří to dělají opravdu vypočítavě tak, aby chlapce potrápili. Chlapec tuto situaci přestal zvládat a rozhodl se pomstít tak, že tomu největšímu posměváčkovi schová telefon. Nechtěl ho ukrást, chtěl ho potrestat a užít si, že teď bude bezradný a smutný a nešťastný on. Vysvětlovala jsem mamince, že pro dnešní děti je možnost ukázat, že mají to, co ostatní, velice důležitá, a že v dnešní době jsou to právě chytré telefony nebo tablety, kterých si ostatní cení, ať se to nám dospělým líbí nebo ne. Požádala jsem ji, aby zkusila chlapci alespoň třikrát týdně do školy tablet půjčit, samozřejmě v závislosti na jeho vhodném chování – tak jednak podpoříme jeho motivaci a zlepšíme jeho psychický stav, a také postavení ve třídním kolektivu. Maminka byla vůči tomuto zprvu skeptická, nesouhlasí s nošením těchto věcí do školy, ale jelikož věděla, že i minule se mnou doporučený postup osvědčil, povolila, projednala se mnou přesné podmínky a slíbila, že přesně tak je přednese i chlapci.

Když měl chlapec za dobré chování poprvé ve škole tablet, zářila z něho pozitivní energie a doslova si užíval, jak si ho všichni všímají. A on si užíval, že tablet nepůjčoval nikomu z těch, kdo mu předtím nepůjčovali telefon, na což jsem zčásti dohlížela osobně s doprovodným komentářem, že špatné chování se každému jednou vrátí. To, že si chlapec od té doby mohl za dobré chování nosit do školy tablet, se odrazilo na všem – jeho chování vůči ostatním (pozvolna), soustředěnost, dobrá nálada, vstřícnost, vnitřní pohoda a lepší postavení ve třídním kolektivu.

Šlo jen o to, najít pravou příčinu jeho chování – nevidět jen to, co se stalo, ale snažit se přijít na to proč. V tomto případě to bylo zoufalé volání o pomoc, jehož správné přečtení mělo za následek zlepšení celkové situace.

Bc. Markéta Dobiášová, asistentka dítěte s ADHD


Ukázka pochází z portfolia Aktivity vhodné pro práci s dětmi s ADHD, které bylo vytvořeno v rámci projektu Prohlubování klíčových kompetencí pedagogů, jiných odborníků a rodičů jako podpora vzdělávání dětí se syndromem ADHD (Číslo projektu: CZ.1.07/1.2.12/01.0002). http://www.neklidne-deti.cz/

DOBIÁŠOVÁ, M.; HÁJKOVÁ, M.; NEŠPOROVÁ, M. Aktivity vhodné pro práci s dětmi s ADHD: Portfolio vytvořené v rámci projektu Prohlubování klíčových kompetencí pedagogů, jiných odborníků a rodičů jako podpora vzdělávání dětí se syndromem ADHD. Brno: Centrum pro rodinu a sociální péči, 2015.