Osobní stanovisko k projednávaným bodům na Národním semináři didaktiků geografie.

k této reakci (k osobnímu stanovisku) mě nutí stav českého (geografického) vzdělávání, který vykrystalizoval na Národním semináři v Litomyšli. Seminář se uskutečnil ve dnech 9. a 10. ledna 2025. Chce se mně říci spolu s bývalým prezidentem ČSR a ČR Václavem Havlem, který v novoročním projevu 1990 (dostupné ZDE) bez příkras a natvrdo řekl: „…. naše země nevzkvétá. ….“ „Synekdochou“ je právě skončený Národní seminář didaktiků geografie v Litomyšli.

Dále v tomto textu vysvětluji, proč jsem na Národním semináři odmítnul prezentovat svůj příspěvek.

V následujícím popisu i v osobním stanovisku se nemohu vyhnout i širším pohledům na české (geografické) vzdělávání.

Autor obrázku: B. Vávra, 30.4.2024

Popis

Národní seminář didaktiků geografie měl níže projednávaný program. Úmyslně jsem neuvedl jména prezentujících, abych se vyhnul argumentacím v diskusi ad hominem.

Seminář měl stanovený výše uvedený „rámcový“ program, který byl dodržovaný první den. V bodě programu „Revize ZV: aktuální stav“ prezentující garant představil kompetenční rámec geografie v revidovaném RVP ZV. Očekával jsem vysvětlení celého RVP ZV v koncepční rovině, například z jakého odborného zdroje se čerpá obecně anebo oborově. Nedočkal jsem se. Při prezentaci si garant vypomáhal odkazem na určité přítomné účastníky na semináři, které obecně představil jako ty, kteří mu pomáhali s určitou částí zadaného úkolu od NPI. Nepřesně mluvil o revidované Bloomově taxonomii (RBT), přesné to nebylo ani v celé koncepci s českými pojmy, použil například v odborné literatuře kritizovanou formulaci „(žák) dokáže analyzovat“. Přesto tím dal najevo, podle mého názoru správně, že bez odborně založeného použití RBT revizi RVP ZV dělat nelze.

Velká část diskuse k tomuto bodu se pak pod vedením organizátorů semináře posunula do procesu tvorby tohoto kompetenčního rámce. Opět bez odkazu na zdroje. Přitom neustále bylo poukazováno na velké zásahy z NPI / MŠMT do práce garanta kompetenčního rámce geografie. Toto směřování diskuse bylo neustále podporováno organizátory semináře.

V diskusi jsem se ohradil a požadoval, aby se diskutovalo o výsledcích kompetenčního oborového rámce, nikoli o procesu. Byl jsem odmítnut, že je to právě proces tvorby, který je důležitý, snad až nezbytný. Proč tímto směrem byla vedena diskuse, vyplynulo na začátku druhého dne semináře.

V následujícím bodu programu „Pregraduální příprava učitelů geografie v Česku – výstupy projektu GAČR“ autoři projektu seznamovali přítomné na semináři s výsledky průzkumu / výzkumu na všech devíti pracovištích v Česku, které připravují budoucí učitele zeměpisu. Z vlastní zkušenosti, kterou mám z účasti na kongresu IGU CGE v Dublinu v srpnu 2024, vím, že výsledky šetření vzbudily zájem zahraničních účastníků. V Dublinu jsem byl přítomen i neformální diskusi před posterem, na kterém autoři prezentovali výsledky průzkumu / šetření.

Zpět k Národnímu semináři. V diskusi k tomuto bodu programu několikrát zaznělo jméno katedry geografie TU v Liberci. Proto jsem přítomné na konci diskuse osobně pozval na prezentaci, která byla v programu zařazena na další den v pátek od 8:30 hod. jako první bod. Prezentaci jsem nazval „Kognitivní (psychologicko-geografický) prostor v geografickém vzdělávání“. Práce zahrnovala více jak 15 letou zkušenost libereckého pracoviště s koncipováním obsahu geografického vzdělávání pro budoucí učitele zeměpisu. Tuto prezentaci v redukované formě jsem i představil na výše zmíněném kongresu IGU v Dublinu.

Když jsem účastníky semináře takto pozval na prezentaci, organizátoři okamžitě bez předchozího upozornění vystoupili se změnou programu. Byl představený bod „on-line diskuse k hodinovým dotacím ve Velké revizi RVP ZV“. Tato on-line diskuse začínala následující den v 8.30 hod., v době mé prezentace. Organizátoři si nechali od účastníků semináře odhlasovat změnu programu na následující den – posunutí mé prezentace o hodinu na 9:30 hod. Pro změnu tohoto programu jsem nehlasoval. Bylo dohodnuto (rozhodnuto aklamací) posunout začátek mé prezentace (výše zmíněného prvního bodu následujícího dne národního semináře) na 9.30 hod. Tuto změnu jsem přijal jako fakt.

Když jsem se dostavil před 9.30 hod. do seminární místnosti k přípravě na prezentaci, v místnosti stále probíhala on-line diskuse ke kompetencím v revizi RVP ZV, která se nesla v duchu: dejte zeměpisu (a také dějepisu a přírodopisu) 6 hodin, jinak nelze splnit kompetenční rámec.

V on-line diskusi nebyl obsah kompetenčního rámce vůbec projednávaný, natož odbornost anebo zdroje koncepce, založené na kompetencích. Diskusi z Národního semináře didaktiků geografie vedli organizátoři tohoto semináře, kde v pozadí seděli další účastníci tohoto Národního semináře, zatímco proti nim na obrazovce na zdi byli jednotliví diskutéři (garant celé revize RVP ZV, garanti dějepisu, přírodopisu, dále zástupci z NPI, MŠMT, a další). Atmosféra v místnosti semináře, ale i na on-line obrazovce, byla emočně vypjatá a velmi nesouhlasná zvláště vůči zástupcům NPI a MŠMT. On-line diskuse skončila po 10. hodině, v podstatě v době, kdy měla krátce na to končit má prezentace i v rámci změny (posunutého) programu.

Za této situace a v těchto podmínkách jsem odmítnul prezentovat svůj příspěvek. Další vysvětlení je v následující části tohoto textu a v Osobním stanovisku. Místnost, kde jsem měl mít prezentaci, jsem opustil.

Absurdní havlovské drama. Nebo kafkovské?

Při zpětném pohledu se celý Národní seminář jeví jako propracovaný scénář absurdního dramatu. Otevření dramatu on-line přednáškou odbornice z Oxfordu na téma Education for Sustainability. V celé přednášce nebylo nic o kompetenčním přístupu, který byl hlavním mottem celého semináře. Při prezentaci odbornice vyslovovala anglický název Česka Czechia jako [Čečia] či [Čeča], a občas i jako [Čečna], což na mě působilo hodně nekomfortně. Mělo to co dočinění s mou identitou – Čečenec rozhodně nejsem. Možná by oxfordské odbornici více vyhovoval název „Czech Republic“. Absurdní drama začalo.

Absurdní drama pak pokračovalo prezentací kompetenčního oborového rámce garantem, který působil velmi nejistě a často hledal oporu v organizátorech semináře a ve spřízněných přítomných duších. Při té příležitost převzala řízení diskuse organizátorka semináře a věnovala se právě procesu / tvorbě kompetenčního oborového rámce. Zvláště zdůrazňovala „my a oni“, rozuměj my jako odborníci na vzdělávání, a oni jako úředníci z NPI a MŠMT. Předeslala, že odborníci nebudou za stávajících podmínek vytvářet tři modelové školní oborové vzdělávací programy. Organizátorka semináře vyzvala a apelovala na přítomné v seminární místnosti, aby se zdrželi jakékoli spolupráce s autoritami (míněno NPI a MŠMT), které garantují revizi RVP ZV. Rozuměj, v duchu „nechte to na nás, my to s nimi (se)hrajeme“. Při zpětném pohledu bylo nabito na on-line diskusi, která následující den ráno vzplanula na změněném bodu programu. Byla tak velmi dobře připravená půda a dokončeno zmanipulování „herců“ na příští den.

Jak se dalo očekávat, druhý den drama vyvrcholilo výše popisovaným konfliktem „spor o hodiny“, kdy proti „nim“ stáli „my“. Vyostřený spor byl „dejte nám 6 vyučovacích hodin nebo nemůžeme garantovat oborové kompetence“, potažmo modelové rámcové oborové programy. Velmi úzkostně se skupina „my“ vyhýbala vlastnímu kompetenčnímu oborovému obsahu (odbornosti), a šlo to poměrně snadno, protože nikdo z diskutujících ve sporu „my a oni“ tento kompetenční obsah dokonale neznal / nezvládal, viz spory o to, co je jádrový obsah, co je společný základ, kolik a jak používat disponibilní hodiny, a mohl bych pokračovat dál. Divák se ocitl v kafkárně či v absurdním dramatu, anebo v Orwellově románu „1984“, ve kterém se na shromáždění odehrávají dvě minuty nenávisti, tady to byly cca 2 hodiny. Celou on-line diskusi za účastníky semináře řídila „generalita“ Národního semináře, která seděla před obrazovkou zavěšenou na stěně, a ostatní byli davovou vypjatostí hnáni do emotivních projevů. Nechtělo se mi věřit, že jsem mezi vysokoškolskými odborníky na (geografické) vzdělávání.

Role učitelů, zástupců učitelů, v on-line diskusi, byla zaměřena na „obranu stávajícího počtu hodin“. Promítali tam vlastně odpor všech učitelů (což je nadsázka, mnohým je to určitě pořád a dost jedno) k revizi RVP ZV. Zástupci učitelů asi nedohlédli na to, že pokud „vybojují“ dosavadních šest oborových hodin, spadne na ně velmi špatně vytvořený kompetenční oborový rámec, ze kterého mají vycházet modelové školní oborově vzdělávací programy. Oněch šest hodin, to byl a je pouze zástupný problém.

Pokud bude, nebo i nebude, přijato oněch šest hodin, odborníci „my“ si pak umyjí ruce od odpovědnosti a řeknou: „Nemohli jsme kompetenčně zaměřený obsah připravit podle našich představ, protože nám v tom NPI a MŠMT bránilo.“ Dokonáno jest, ruce domyty, učitelé opuštěni a vymácháni (v čem, nechám na čtenáři). Usušení a nošení je na učitelích. Jen pro ilustraci stavu v geografickém vzdělávání odkazuji na text Koncepce geografického vzdělávání – Certifikovaná metodika (dostupné ZDE) a na moji reakci na tento dokument. Reakci jsem nazval Modrá je dobrá? Recenze Koncepce geografického vzdělávání. Certifikovaná metodika. (ZDE), a následující text k revizi RVP ZV, které jsou pod tímto textem. Pokud vím, tak Certifikovaná metodika se nevěnovala kompetenčnímu přístupu. K čemu tedy byla?

Nastává poslední dějství absurdního dramatu. Do této vyhrocené a vypjaté situace měla s výrazným zpožděním začít moje prezentace. Na otázku jednoho z organizátorů semináře ke mně: „Můžeme prezentovat?“ jsem odpověděl: „Prezentujeme? Kdo? Kdo MY?“. Nastaly podmínky dramatu, ve kterých jsem odmítl hrát. Opustil jsem místnost a v ní potěmkinovské kulisy absurdity.

Ještě tentýž den jsem od organizátorů dostal hromadně rozesílaný děkovný e-mail, “který začínal tak hezky“ (citace z písně Drahý můj), a celý seminář se tak dostal do finále absurdnosti:

„Milí kolegové, milé kolegyně, děkujeme za vaši účast na letošním setkání didaktiků geografie, za velmi zajímavou, plodnou a přínosnou diskusi i za milé prostředí a atmosféru, kterou jste spoluvytvářeli. …. „

Věřím, že členy semináře ten dopis „pohladil po duši“, ale kritické myšlení, o kterém se ve vzdělávání stále mluví, dostalo co proto, já osobně jsem je tam postrádal.

Role byly odehrány, snad i dohrány, havlovsky bylo vyjasněno: „kdo koulí a kdo přikuluje“ (ze hry Audience). Ti, co se pasují na rebely v geografickém vzdělávání, ovládli prostor (jsou „echt rebely“?), a kdo byl skutečně rebelem, byl umlčen a bylo potvrzeno rebelovo vyobcování / exkomunikace. Řečeno s klasikem (film Limonádový Joe): „Abstinent se stal vítězem a pijan pianinem!“ a na to interpretace barmana z tohoto filmu: „Ále, taková slovní hříčka – pijan klavírem!“. Žijeme v post-faktické době – záleží na výkladu a na moci. České geografické vzdělávání hoří, hasit už asi nestačí. Na novou „katedrálu Notre-Dame“ (rozuměj reprezentativní podobu českého geografického vzdělávání) nemáme, a to možná finančně a také určitě z hlediska HR. Hra je dohrána v potěmkinovských kulisách. Odpovědnost se vytratila do ztracena, rozpuštěna v odpovědnosti davu jako pára nad hrncem. Za odborníky budou mluvit ti, co koulí. Geografické vzdělávání bude pokračovat v žití z podstaty, tedy bude záležet na každém učiteli. A přitom doufat, že dobrým učitelům (zvláště těm, kteří učí naše děti či vnuky) nebude nikdo házet klacky pod nohy. Mluvím na základě desetiletí trvající, dlouhé zkušenosti.

Opakuje se historie a situace z konce 70. let a ze začátku 80. let se zaváděním „nové výchovně vzdělávací soustavy“ (dnes bychom řekli revize RVP) do tehdejších českých a slovenských škol. V tehdejším profesním učitelském žargonu tato změna byla označována za „Novou koncepci“, kterou však čeští učitelé rychle přejmenovali na „Novou antikoncepci“.