Výuka dějepisu v angličtině pomáhá zlepšit se v jazyce

Na gymnáziích ve Francii se každým rokem zvyšuje počet tzv. evropských sekcích, kde se některé předměty vyučují v cizím jazyce. Nejčastěji to bývá integrovaný dějepis-zeměpis, který je vyučován především v angličtině. Je to skvělá motivace ke studiu cizích jazyků: žáci se „nehrkají“ nazpaměť slovíčka nebo vzorové věty vytržené z kontextu. V hodinách naopak pracují s opravdovými dokumenty či historickými prameny a mají také možnost použít cizí jazyk k získání znalostí v jiné oblasti. Ve Francii tyto sekce fungují již dvacet let, takže již na tuto zkušenost můžeme kriticky nahlížet. V čem bychom se mohli inspirovat?

První evropské sekce byly otevřeny na počátku devadesátých let. Pro nás je zajímavý také kontext. Částečně i díky nám (s trochou nadsázky), Francouzi si totiž po pádu železné opony uvědomili, že nejsou v Evropě sami a že když už ta opona padla, asi se to za ní začne trochu hýbat. Až do té doby dávali země sovětského bloku do jednoho pytle, proto dnes mají hlavně ti starší z nich trochu problém pochopit, jak je možné, že je v té střední a východní Evropě tolik různých národů. Důsledkem pádu opony pak bylo zvýšení mobility v Evropě, což přimělo Francouze k tomu, aby na tuto novou situaci lépe vybavili svoji mládež po jazykové stránce.

Původní záměr byl velmi ambiciózní: udělat z žáků evropských sekcí téměř bilingvní mluvčí. Tomu také odpovídala maturitní zkouška. Maturanti totiž mimo klasické maturity skládají také zkoušku z dějepisu-zeměpisu v angličtině a pokud uspějí, mají na vysvědčení uvedenou specializaci „evropská sekce“. To jim má posloužit v dalším studiu či životě jako důkaz o jejich mezinárodním zaměření. Požadavky na maturanty proto byly velmi vysoké. Dnes ministerstvo školství již od této touhy po bilingvních maturantech upustilo, požaduje se od nich úroveň B2 (té odpovídá zkouška First Certificate of English), jak ji určuje společný evropský referenční rámec pro jazyky. Nejedná se tedy o úroveň bilingvního mluvčího, ale o schopnost porozumět hlavním myšlenkám složitých textů (právě ty jsou analyzovány v hodinách dějepisu a zeměpisu) a vyjádřit své stanovisko (to s žáky trénuje učitel během práce s texty). Je tedy dobré nestavět laťku příliš vysoko, ale dát žákům skromnější a dosažitelný cíl.

Celá výuka cizích jazyků je ve Francii již několik let vedena podle evropského referenčního rámce pro jazyky, který klade důraz na komunikační schopnosti. Nejde tedy o to, kolik kdo umí slovíček, ale o to, jak si student umí poradit v konkrétních situacích. V praxi to občas má trochu přehnané důsledky – v hodinách cizích jazyků jsou například zakázané sešity, kam si žáci píší nová slovíčka a jejich ekvivalent v rodném jazyce, protože je to považováno za biflování slovíček vytržených z kontextu. Něco na tom určitě je, na druhou stranu třeba časování nepravidelných sloves se člověk musí naučit nazpaměť, i když to není žádná zábava. Takže bych zase úplně nezatracovala učení nazpaměť jen kvůli tomu, že se jedná o vytržení z kontextu.

Jak vypadá výuka dějepisu-zeměpisu v cizím jazyce v praxi? Pro žáky jsou to hodiny navíc, takže musí být motivovaní. Oficiálně by měly školy nabízet dvě hodiny týdně, většinou je to ale jen hodina. Není stanovený žádný oficiální program, učitel zde má absolutní volnost. Většinou zároveň učí také dějepis-zeměpis ve francouzštině, má tedy za úkol sám vybrat vhodná témata v angličtině, která doplní klasickou výuku. Například při výuce reformace a náboženských válek se učitel zaměří třeba na anglikánskou církev a rozšíří tak učivo z výuky ve francouzštině. Žáci tedy mají možnost doplnit své znalosti o reálie jiné země a to vše v původním jazyce. Konkrétní příklady hodin jsou zde: http://www.emilangues.education.fr/ressources-pedagogiques/sequences/histoire-et-geographie

Učitelé jsou podporováni v tom, aby při výuce používali alternativní metody, na které většinou nezbude čas v klasických hodinách. Vše vychází také z metod používaných v zemi, jejíž jazyk se žáci učí. Například v anglosaských zemích se běžně používají „role play“, žáci se mnohem více zapojují do hodiny, diskutují a formují si tak svůj názor. Rozhodně se tedy nejedná o klasickou frontální výuku, ale především o rozvoj komunikačních schopností.

Evropské sekce slouží také jako „okno do světa“. Právě tito žáci jezdí nejčastěji na zahraniční výměny a účastní se mezinárodních projektů společně s dalšími zahraničními školami. Zajímavé na tom je, že se nejezdí výhradně do anglofonních zemí. Důvod je prostý – mají tolik žádostí z celého světa, že jim na to nestačí kapacity. Proto je často přínosnější domluvit se na výměně s některou ze skandinávských zemí, kde umí obyvatelé výborně anglicky a nejsou tak nafoukaní jako učitelé a žáci v anglofonních zemích.

Navzdory počátečním obtížím dnes mají evropské sekce jednoznačný úspěch. Každý rok se otevírají nové. Pro školy je to příležitost přitáhnout dobré studenty a zvýšit svoji prestiž. Pro učitele a jejich žáky je to také příležitost vnést čerstvý vítr do občas zkostnatělé výuky dějepisu-zeměpisu a jazyků. Vzájemným propojením tyto předměty dostávají nový smysl.

Jak jsme na tom s propojením cizích jazyků a ostatních předmětů u nás?