Nejprestižnější francouzské gymnázium používá frontální výuku

Tentokrát z jiného soudku než obvykle: ve výběrových francouzských školách učitelé uplatňují především frontální výuku, protože vycházejí z toho, že rozbor dokumentů už žáci ovládají. Jedná se podle mě o ideální systém – kombinace českého systému zaměřeného na faktografii a francouzského, který zdůrazňuje přemýšlení a práci s dokumenty.

Nejprve bych ráda upřesnila, co nazývám nejprestižnějším francouzským gymnáziem. Je to škola, kde jsem se (možná omylem 🙂 letos ocitla. Já jsem si ji nevybrala, byla jsem sem přidělena, protože tak funguje místní školství. Rozhodně se nechci vychloubat, takže nejprve uvedu, že se občas cítím ne úplně na svém místě, protože se považuji za normálního učitele a ne nějakého osvíceného génia, který tráví veškerý volný čas v knihovnách a archívech. Zatímco tahle škola je tu právě proto, aby produkovala geniální vědce.

V celé Francii jsou jen dvě gymnázia (obě samozřejmě v Paříži, proto se také mluví o Paříži a francouzské poušti), která si vybírají své studenty na základě prospěchu (ostatním gymnáziím jsou studenti přiděleni, není tam žádné výběrové řízení). Já jsem na jednom z nich – Louis le Grand, které nese jméno slavného francouzského krále. Upřímně řečeno – když jsem se to dozvěděla, běhal mi mráz po zádech. 100% žáků uspěje u maturity (francouzský průměr je 85) a 80% z nich mají vyznamenání. Dále 80% z nich studuje tzv. přípravné třídy, které vedou ke zkouškách na prestižní ekonomické školy. Prostě budoucí elita národa, velmi nároční a ambiciózní žáci i rodiče, kteří kladou na učitele velké nároky.

A právě v této škole mi kolegové radí používat frontální výuku! Rozbory dokumentů a samostatná práce studentů během hodiny je prý nutná především ve slabších školách, kde by žáci nevydrželi hodinu sedět a psát, proto se jim musí učitel přizpůsobit. Tomuto poklesu úrovně také odpovídá podoba učebnic – stále více ikonografických dokumentů a stále méně textu, aby chudák žák nebyl přetížený a aby se toho po něm moc nechtělo.

Jak potom vypadají písemky – faktografické znalosti nebo přemýšlení? Moji kolegové dávají přepadové písemky na znalosti – 5 otázek a 10 minut, většinou definice odborných termínů. Na konci kapitoly pak je velká písemka s rozborem dokumentů a otázkami, nad kterými žák musí přemýšlet. Je to tedy ideální kombinace obou přístupů. Problém je ale v tom, že to chce nadané a motivované žáky…

V každém případě si myslím, že tak by měla vypadat i dobrá učebnice – hodně textu, který je doplněn dokumenty s přemýšlecími otázkami. Co říkáte na tento kompromis?