Tentokrát z jiného soudku než obvykle: ve výběrových francouzských školách učitelé uplatňují především frontální výuku, protože vycházejí z toho, že rozbor dokumentů už žáci ovládají. Jedná se podle mě o ideální systém – kombinace českého systému zaměřeného na faktografii a francouzského, který zdůrazňuje přemýšlení a práci s dokumenty.
Nejprve bych ráda upřesnila, co nazývám nejprestižnějším francouzským gymnáziem. Je to škola, kde jsem se (možná omylem 🙂 letos ocitla. Já jsem si ji nevybrala, byla jsem sem přidělena, protože tak funguje místní školství. Rozhodně se nechci vychloubat, takže nejprve uvedu, že se občas cítím ne úplně na svém místě, protože se považuji za normálního učitele a ne nějakého osvíceného génia, který tráví veškerý volný čas v knihovnách a archívech. Zatímco tahle škola je tu právě proto, aby produkovala geniální vědce.
V celé Francii jsou jen dvě gymnázia (obě samozřejmě v Paříži, proto se také mluví o Paříži a francouzské poušti), která si vybírají své studenty na základě prospěchu (ostatním gymnáziím jsou studenti přiděleni, není tam žádné výběrové řízení). Já jsem na jednom z nich – Louis le Grand, které nese jméno slavného francouzského krále. Upřímně řečeno – když jsem se to dozvěděla, běhal mi mráz po zádech. 100% žáků uspěje u maturity (francouzský průměr je 85) a 80% z nich mají vyznamenání. Dále 80% z nich studuje tzv. přípravné třídy, které vedou ke zkouškách na prestižní ekonomické školy. Prostě budoucí elita národa, velmi nároční a ambiciózní žáci i rodiče, kteří kladou na učitele velké nároky.
A právě v této škole mi kolegové radí používat frontální výuku! Rozbory dokumentů a samostatná práce studentů během hodiny je prý nutná především ve slabších školách, kde by žáci nevydrželi hodinu sedět a psát, proto se jim musí učitel přizpůsobit. Tomuto poklesu úrovně také odpovídá podoba učebnic – stále více ikonografických dokumentů a stále méně textu, aby chudák žák nebyl přetížený a aby se toho po něm moc nechtělo.
Jak potom vypadají písemky – faktografické znalosti nebo přemýšlení? Moji kolegové dávají přepadové písemky na znalosti – 5 otázek a 10 minut, většinou definice odborných termínů. Na konci kapitoly pak je velká písemka s rozborem dokumentů a otázkami, nad kterými žák musí přemýšlet. Je to tedy ideální kombinace obou přístupů. Problém je ale v tom, že to chce nadané a motivované žáky…
V každém případě si myslím, že tak by měla vypadat i dobrá učebnice – hodně textu, který je doplněn dokumenty s přemýšlecími otázkami. Co říkáte na tento kompromis?
Jitka Rambousková
08/01/2011 at 09:11Dobrý den,
velmi ráda čtu vaše články. Ten pohled někam jinam je velmi zajímavý (i když učím na ZŠ a něco úplně jiného) a hodně mne překvapuje, že u vašich článků skoro nejsou komentáře.
Mgr. Ludmila Kovaříková
08/01/2011 at 13:00Děkuji za zajímavý článek. Doslova jsem ho zhltla. Zarazilo mě totiž, že upřednostňují frontální výuku. Považuji frontální výuku za velmi důležitou, ale ne nejdůležitější ze všech metod. K jejich zdůvodnění mě napadl jeden výzkum, o kterém jsem nedávno četla, a proto chápu, co je k tomu vedlo. Nemluvila bych asi o poklesu úrovně, každý z nás je jistě na jiné úrovni a je to zcela přirozené. Navíc v době mnoha gramotností se hovoří o tom, že každý je silnější nebo slabší v jisté formě gramotnosti (dokonce i té čtenářské: např. moje gramotnost při čtení návodů k Bakalářům je značně nízká). Ale k tomu výzkumu: výsledky ukázaly, že exlicitní instrukce vedoucí k výuce dovedností (tj. na rozboru textu) neměly příliš vliv na nejschopnější jedince, a proto není úplně zodpovězena otázka, které úrovně žáků se v porozumění čtenému pomocí strategií daří rozvíjet. (Kern 1989, čerpáno z Thom Hudson: Teaching Second Language Reading). Osobně si myslím, že i nejvyspělejším osobnostem takové pochopení souvislostí může pomoci. Neviděla bych proto jiné metody výuky jen za snížení nebo přizpůsobení se úrovni žáků, ale odlišný způsob podání informací. Je pravda, že přemýšlecí otázky nej- jedince přemýšlet nutí, protože oni už to umí, ovládají jednotlivé dovednosti, nicméně – mají z takového poznání i radost? Rozvíjejí takto svou zvídavost, která je potřebná k dalšímu samostatnému přemýšlení? Zvládli by látku zpracovat i samostatně, pouze na základě svých vlastních dovedností? (Vím, že tady jdu proti názorům ostatních, ale upředňostňuji, když otázky kladou žáci.)
Zuzana Loubet del Bayle • Post Author •
09/01/2011 at 21:35Dobrý den, jsem také překvapena, že komentářů je tak málo. Já je píšu s tím, že bych ráda vyvolala diskuzi, protože mě velmi zajímají názory českých učitelů. Podle počtu zobrazení se dá těžko mluvit o úspěchu či neúspěchu článků, protože se nepočítají jednotliví návštěvníci, ale počet zobrazení. Proto jsem ráda za každý názor, děkuji! ZL
Mgr.et Mgr. Aleš Franc
10/01/2011 at 14:42Příjemný den všem diskutujícím, já zas tak překvapen nejsem, spíše mi je líto, že velmi zajímavé a podnětné příspěvky k dějepisnému vzdělávání zůstávají bez adekvátní odezvy. Přičemž i tato „ne-diskuse“ o lecčems vypovídá, minimálně o tom, že dějepis nepatří zrovna mezi předměty, které jsou v centru zájmu pedagogické i nepedagogické veřejnosti. Je třeba si objektivně přiznat, i když jako aprobovaný dějepisář tak činím se smutkem v srdci, že priorita ve výchovně vzdělávacím procesu patří jiným předmětům – např. cizím jazykům nebo ICT, příp. obecně problematice tzv. státní maturity. V souvislosti s tím si dovolím upozornit na současný rozsáhlý badatelský projekt nazvaný „Sociologický výzkum historického vědomí obyvatel České republiky“, jehož prvním výstupem je kolektivní monografie editovaná Jiřím Šubrtem a vydaná Nezávislým centrem pro studium politiky v Kolíně na sklonku roku 2010 pod názvem „Historické vědomí jako předmět badatelského zájmu: teorie a výzkum“. Součástí této publikace kromě jiného jsou prezentované názory dotazovaných (zástupců obecné populace i učitelů dějepisu) na to, jak je např. vnímána výuka dějepisu, jak se dnes učí dějepis na školách atd. Věřte mi, že jde o velice poučné, i když někdy poněkud neveselé čtení…
Ještě si dovolím drobnou vsuvku k užití frontální výuky – z francouzského příkladu mj. vysvítá, že tato tradiční forma vyučování má stále své místo ve výchovně vzdělávaím procesu. Samozřejmě ji nelze přeceňovat, ale na druhé straně není třeba ji zcela eliminovat a vytěsňovat na okraj zájmu v současné době, kdy se prosazují nové a inovativní trendy ve výuce. Myslím, že se mnou budou všichni diskutující souhlasit, když napíšu, že i „stará dobrá frontálka“:-) najde vhodné uplatnění i dnes, tj. v době realizované kurikulární reformy.
Ondřej Hausenblas
10/01/2011 at 18:09Na našem blogovém webu se poslední dobou vůbec nějak málo diskutuje – asi nepíšeme texty dost vyzývavé, nebo se svými názory nestojíme za diskusi: „tak ať si to holt myslí…“.
Ale Zuzana si vybrala téma moc podnětné. Mě podnítilo k tomu, že možná i ve Francii to je tak – tradičně -, že schopné žáky prostě u nás na škole buď dostaneme, nebo je nemáme a pak nemůžeme některé požadavky na žáky klást?
Jen nejschopnější klasa studentů dobře unese forntálnívýuku (protože ta chce umět se soustředit a vydržet poslech, neusnout, nepopadnout pasivitě, sám nalézat spojitosti a vyhodnocovat, které jsou závažné a které ne, zdržet se náporům vlastního názoru a přijmout kvalifikovanější lepší názor od učitele atp.).
Nevím, jak to je, ale myslím si, že právě na frontální, tedy pro studenta velmi náročnou fomu výuky, je třeba žáky dlouhodobě připravovat, trénovat a posilovat jejich zacílenost, trpělivost z ní plynoucí, a taky dovednosti orientovat se v odborném sdělení, do kterého nemůžu co chvíli jako adresát zasahovat… To ostatně dokážou s obtížemi i mnozí dospělí. Jenomže k těmhle dovednostem a postojům se dítě nedostává tím, že musí dlouho dřepět poslouchat něco, čemu pořád dost nerozumí. Tipuju, že kdyby se dařilo žáky vyučovat interaktivně, tedy tak, že své poznávání řídí ve spolupráci s učitelem, ale přece jen víc a víc sami, nakonec zvládnou i frontální výuku (ta bývá taky jedinou metodou, kterou zvládá většina učitelů na VŠ – aspoň u nás…). Navíc si nemyslím, že je tahle forma výuky opravdu tak efektivní, aby stálo za to se na přípravu k ní nějak zvlášť soustředit. Že je pro vyučujícího pohodlnější, to je mi jasné.
Ondřej Hausenblas
10/01/2011 at 18:11Omlouvám se, vidím ty překlepy a opravuju: unese frontální výuku, nepropadnout pasivitě, zdržet se náporů, dřepět a poslouchat
PaedDr. Karel Tomek
10/01/2011 at 18:15Nejsem učitel dějepisu, ale rád se připojím k diskusi na téma „frontální“ a jiná výuka. Myslím, že jakékoliv obecné soudy jsou z hlediska metod a forem vedle. Ve třídě plné nadaných a motivovaných žáků je frontální výklad učitele (doplněný vizualizací) zřejmě nejjefektivnějším způsobem transferu vědomostí. Přesně, jak je psáno v článku definice pojmů atd. Pokud jdeme v cílech výše, už s prostým výkladem frontálním způsobem asi těžko vystačíme. Pokud si žáci mají osvojit nějaké dovednosti, zřejmě musí něco dělat, aby se to naučili. Musí něco řešit, s něčím zacházet, atd. Další rozdíl je v charakteristice vyučovacího předmětu i ve fázi výuky tématu a konec konců v již zmiňované skladbě třídy. Je to mnoho faktorů a dobrý učitel ví, koho učí, co chce naučit a podle toho vybere optimální formu i metodu. Žádná obecná a jedině vhodná řešení podle mého mínění neexistují.
Mgr. Jan Zouhar
11/01/2011 at 15:51Zaujala mne hlavně tato část:
„Jak potom vypadají písemky – faktografické znalosti nebo přemýšlení? Moji kolegové dávají přepadové písemky na znalosti – 5 otázek a 10 minut, většinou definice odborných termínů. Na konci kapitoly pak je velká písemka s rozborem dokumentů a otázkami, nad kterými žák musí přemýšlet. Je to tedy ideální kombinace obou přístupů. Problém je ale v tom, že to chce nadané a motivované žáky…“
Vyvozuji z toho, že tito žáci přemýšlet umí. Kde se to naučili? V nižších ročnících školy, kde se pracovalo na rozvoji kompetence k učení? Nebo to mají „od Boha“? to mi není jasné. Pokud to mají naučeno z nižších ročníků, tak bych frontální výuku úplně nezavrhoval, pokud žáci dovedou vystihnout podstatu, správně si věci poznamenat, označit si věci, se kterými nesouhlasí, prostě kriticky zpracovat informace.
Mám ale na Zuzanu dotaz: mají nějaké domácí úkoly – vyhledat informace, porovnat názory, atd.?
My jsme nyní v situaci, kdy přehnaným zdůrazňováním takových výroků: „konec biflování, vše se budeme učit hrou“ došlo k určité devalavaci chápání kurikulární reformy na gymnáziích. Myslím si, že výuka na gymnáziích nese s sebou určitá specifika oproti ZŠ. Na G. bychom měli především rozvíjet kognitivní aktivity žáků. Vždyť většina z nich se bude celý život vzdělávat, aby byli ve svém oboru na úrovni. Překombinovanost některých propagovaných metod je tomu někdy na překážku.
Mgr. Jan Zouhar
11/01/2011 at 16:00A ještě jeden dotaz na Zuzanu: jak taková frontální výuka vypadá? Je to jen monolog učitele? Nebo je tam i něco jiného?
Zuzana Loubet del Bayle • Post Author •
11/01/2011 at 22:27Máte pravdu, že pokud tyto schopnosti mají žáci z nižších ročníků, je to určitě ne díky frontální výuce, protože ta se na ZŠ myslím moc neuplatňuje.
Domácí úkoly: na ZŠ jsou zakázané (nejedná se o překlep!), aby žáci ze sociálně znevýhodněných rodin měli stejné podmínky. Jinak řečeno s úkoly žákům často pomáhají rodiče, ale ne všichni mají dost času a… řekněme si to… i schopností. Jedna moje kolegyně je na gymnáziu v části Paříže, kde bydlí přistěhovalci a někteří rodiče nemůžou podepsat poznámky, které děti přinesou domů, protože rodiče neumějí číst…
Zpět k DÚ – já úkoly dávám, většinou jsou to cvičení stejného typu jako ta, co pak mají žáci v písemce. Takže „přemýšlecí“ úkoly.
Souhlasím také s tím, že „škola hrou“ má své meze. Kolegyně Češka, která učí v Paříži angličtinu (další kuriozita, v mém okolí jsou hned dvě) mě překvapila s tím, že je zakázané psát diktáty, mít sešit na slovní zásobu nebo dělat gramatické cvičení. Nic nesmí být vytrženo z kontektu, vše musí mít nějaký smysl. V praxi to ale vypadá tak, že výuka jazyka je velmi málo efektivní.
Ohledně frontální výuky – kolegyně, kterou jsem viděla, vedla hodinový monolog. Ti, co učí budoucí učitelé pedagogiku ale říkají, že je ideální udělat 20 minut frontální výuky, 20 minut samostatné práce žáků a 20 minut odpovědi a otázky mezi žáky a učitelem. Každý učitel vše samozřejmě dělá tak, jak sám chce.
Zdeněk Sotolář
12/01/2011 at 10:47„Pokud si žáci mají osvojit nějaké dovednosti, zřejmě musí něco dělat, aby se to naučili,“ píše Karel Tomek, ale má na mysli pouze výklad frontálním způsobem. Ale frontální výuka není totéž co výklad, žáci si mohou osvojovat i dovednosti frontálním způsobem, tedy společně, jednotně. Ne?