Periodizace dějin s použitím pramenů a kritického myšlení

Příští rok budu učit po pěti letech opět dějepis ve francouzštině, od roku 2015 jsem učila pouze v angličtině s použitím metody CLIL. Začala jsem s přípravami výuky pro 1. ročník na gymnáziu. První kapitola, která nemá zabrat více než 2 vyučovací hodiny je periodizace dějin. K přípravám jsem přistupovala s obavami, jestli to ještě budu umět, výuka dějepisu v cizím jazyce je přece jen o něčem trochu jiném. Kolega, kterému jsem se svěřila se svými obavami, mě uklidnil: „to se nezapomíná, stejně jako jízda na kole“. Opět tedy sedím u stolu, kolem sebe mám rozložených pět učebnic dějepisu a vybírám z desítek historických pramenů ty, které použiji ve výuce. Právě díky pramenům budou moci žáci rozvíjet kritické myšlení i při studiu periodizace. Nemohu se ubránit opětovné poznámce, že právě toto české školství potřebuje: databázi historických pramenů, aby měli učitelé z čeho vybírat, podobně jako ve Francii. Níže vysvětluji, jaké prameny ve výuce použiji a jak s nimi budou žáci pracovat.

Hodinu jsem rozdělila na tři částí. Každá je uvedená problematikou, což je otázka, na kterou bychom měli na závěru každé části odpovědět.

1 – Klasická periodizace dějin

Problematika: Jaké jsou nedostatky klasické periodizace? 

Aktivita A: Rozbor sekundárního pramene

Původně jsem chtěla začít klasickou časovou přímkou. Ale nakonec jsem zvolila text z roku 1996, jehož autorem je francouzský historik Antoine Prost, odborník na sociální dějiny (uvádím zde pouze úryvek):

„Prvním úkolem historika je zhotovit časovou přímku. Nejprve je potřeba poskládat události tak, jak jdou po sobě. Druhým úkolem je periodizace (…): historik musí dějiny vhodně rozdělit na jednotlivá období, nahradit neuchopitelnou plynulost času strukturou, která dává smysl. (…) Periodizovat znamená najít zlomové body, identifikovat a datovat zásadní změny a pojmenovat je. (…) Toto rozdělení do období je však statické a deformuje realitu. Každé historické období je v určitém slova smyslu přechodným obdobím.“

Na základě tohoto textu se žáci zamyslí nad následujícími otázkami:

– Kdo je autorem? Připomeneme tak rozdíl mezi primárním a sekundárním pramenem.

– Proč je periodizace dějin nevyhnutelnou částí práce historiků? Žáci mají za úkol vyhledat vhodnou citaci a vysvětlit ji vlastními slovy, případně doplnit příklady.

– Jaké jsou podle autora nevýhody periodizace dějin? Toto téma se zde jen „naťukne“, dále ho rozvedu v části 2.

Aktivita B: žáci navrhnou přelomová data a doplní tak časovou přímku (je potřeba kliknout na obrázek, aby se přímka zobrazila celá)

Práce ve skupinách: ke každé hvězdičce mají žáci doplnit přesný rok a událost. Mezi středověkem a novověkem je možné uvést dva roky – 1453, nebo 1492. Ve francouzské historiografii začíná „période contemporaine“ již roku 1789.

 

 

 

 

Zde je velmi zajímavé srovnat pět učebnic dějepisu – některé názvy přelomových období se liší. Jedna z učebnic dokonce nabízí tabulku, kde ke každému přelomu mezi obdobími uvede 1 – proč toto datum a 2 – proč je tento předěl pouze orientační. Například:

– kolem roku 3300 před n.l.: vynález písma / objevují se první písemné záznamy. Popis „vynález písma“ je nepřesný, písmo nebylo vynalezeno ze dne na den, byl to dlouhodobý vývoj. Druhý popis mi přijde přesnější.

– 1492: klasické heslo objevení Ameriky používá jen menšina učebnic. Některé dávají slovo „objevení“ do uvozovek, jiné uvádějí Kolumbus v Americe. A doplňují, že se jednalo o „objevení“ pouze pro Evropany. Je to událost, která nepřinesla zásadní změny pro obyvatele evropského venkova. Politické a sociální struktury se zásadně změnily až v následujících století.

 

2 – Jaké datum zvolit jako konec starověku a začátek středověku?

Název části a problematika v jednom, jedná se o krátkou případovou studii. Jde o to po obecném úvodu vybrat konkrétní příklad a zamyslet se nad ním do hloubky. Osnovy neurčují konkrétní rok, každý učitel si může zvolit jiný přelomový rok. Právě zde učebnice nabízejí desítky pramenů, map a ikonografických dokumentů, ze kterých může učitel vybírat. Já jsem zvolila tři prameny:

A – Text, jehož autorem je medievista Jacques Le Goff. Jedná se o úryvek z knihy O hranicích dějinných období. Uvádím pouze nejdůležitější část: „Dlouho se uvádělo, že starověk končí rokem 313, nebo 476. Historikové však upřesňují, že přechod z jednoho období do druhého byl dlouhý a postupný. Někteří tvrdí, že není možné stanovit přesné datum zlomu. Dnes převládá názor, že toto přechodné období trvalo od 3. do 7. století, němečtí historikové ho označují za Spätantike, tedy pozdní starověk.“

B – Pár dat, která ukazují, že vše nekončí a nezačíná rokem 476

C – Mapa Římská říše, která ukazuje, že útoky „barbarů“ se postupně stupňují

Otázky: studenti mají pomocí pramenů vysvětlit termín „pozdní starověk“.

 

3 – Jaké jsou další možné periodizace?

Studentům ukážu obálky historických knih, které rozdělují dějiny jiným způsobem než klasická periodizace: podle staletí, dynastií, atd., viz níže. Je samozřejmě zamyslet se nad dalšími příklady – „Renesance“ (Jules Michelet) nebo „krátké století“ 1914-1991 (Eric Hobsbawm).