Pozor! Jste na staveništi. Více informací zde.
logo RVP.CZ
Přihlásit se

Setkání s francouzskou učitelkou, která mě nadchla pro dějepis

„Jsem zvědavá, jestli se má bývalá učitelka dějepisu po patnácti letech změnila.“ S touto myšlenkou jsem nasedala v úterý ráno do vlaku TGV směr Grenoble. Zde jsem nasedla na autobus, který mě dovezl do malého městečka v Alpách za Hélène, mou bývalou učitelka dějepisu na francouzském gymnáziu v Brně (které jsem popsala v tomto článku). Má cesta do Alp byla tedy trochu návratem ke kořenům. Byly jsme s Hélène domluvené, že se půjdu podívat na jednu z jejích hodin. S odstupem své šestileté učitelské praxe jsem se chtěla přiučit něčemu novému a hlavně pochopit, co mě na její výuce před téměř dvaceti lety tolik nadchlo, že jsem se rozhodla jít studovat historii do Francie.

Nejprve se vrátím zpět na francouzské gymnázium v Brně. Hélène jsme dostali jako učitelku až v předposledním ročníku. Do té doby mě nikdy nenapadlo studovat dějepis, byl to pro mě docela obyčejný a nenáročný předmět – stačilo se zpaměti naučit výklad, vysypat ho a žák dostal jedničku. Pamatuji si, jak jsem na začátku roku s nadšením zavedla Hélène do slavkovského zámku, kde měli výstavu o Napoleonovi a bitvě u Slavkova. O prázdninách jsem na výstavě prováděla, tak jsem ji chtěla ukázat i své francouzské učitelce, která postupně objevovala Brno a okolí. Když jsem spustila svůj nazpaměť naučený výklad, tak se začala hrozně smát a já nechápala proč… pochopila jsem až později, že francouzského historika takový výklad nemůže oslnit.
Zpět do Alp: po čtyřech hodinách s Hélène jsem si zjistila, že její smysl pro humor se s léty vytříbil. Ale tehdy v Brně mě nadchlo něco jiného, vlastně úplně obyčejná věc: francouzská metoda výuky dějepisu. V předchozích příspěvcích jsem již popsala metodu dizertace a komentáře dokumentů v dějepisu, tyto dvě zcela obyčejná „cvičení“ mně tehdy otevřela úplně nový svět.
Když jsme o tom všem po výuce s Hélène bavily, přidala svůj názor: když převzala učení dějepisu po své české kolegyni, tak v naší třídě doslova cítila touhu po vědění, nasávali jsme její nové metody, jako bychom chtěli za pár měsíců dohnat několik let. Zároveň jsme se shodly na tom, že je škoda, že téměř třicet let po pádu komunismu se česká výuka dějepisu dostatečně neotevřela novým metodám. Zmínila jsem se o svém blogu, který jsem po šest let psala s úmyslem zpřístupnit českým učitelům české metody. Není to ale práce pro jednoho člověka… Hélène se divila, že neexistují evropské programy, které by umožnily učitelům z postkomunistických zemí vyjet do zahraničí a naučit se nové metody jinde, ona sama by se takového programu velmi ráda zúčastnila! Už jsme tedy dvě, ale mám strach, že pouhé nadšení nebude stačit…