„Jsem zvědavá, jestli se má bývalá učitelka dějepisu po patnácti letech změnila.“ S touto myšlenkou jsem nasedala v úterý ráno do vlaku TGV směr Grenoble. Zde jsem nasedla na autobus, který mě dovezl do malého městečka v Alpách za Hélène, mou bývalou učitelka dějepisu na francouzském gymnáziu v Brně (které jsem popsala v tomto článku). Má cesta do Alp byla tedy trochu návratem ke kořenům. Byly jsme s Hélène domluvené, že se půjdu podívat na jednu z jejích hodin. S odstupem své šestileté učitelské praxe jsem se chtěla přiučit něčemu novému a hlavně pochopit, co mě na její výuce před téměř dvaceti lety tolik nadchlo, že jsem se rozhodla jít studovat historii do Francie.
Nejprve se vrátím zpět na francouzské gymnázium v Brně. Hélène jsme dostali jako učitelku až v předposledním ročníku. Do té doby mě nikdy nenapadlo studovat dějepis, byl to pro mě docela obyčejný a nenáročný předmět – stačilo se zpaměti naučit výklad, vysypat ho a žák dostal jedničku. Pamatuji si, jak jsem na začátku roku s nadšením zavedla Hélène do slavkovského zámku, kde měli výstavu o Napoleonovi a bitvě u Slavkova. O prázdninách jsem na výstavě prováděla, tak jsem ji chtěla ukázat i své francouzské učitelce, která postupně objevovala Brno a okolí. Když jsem spustila svůj nazpaměť naučený výklad, tak se začala hrozně smát a já nechápala proč… pochopila jsem až později, že francouzského historika takový výklad nemůže oslnit.
Zpět do Alp: po čtyřech hodinách s Hélène jsem si zjistila, že její smysl pro humor se s léty vytříbil. Ale tehdy v Brně mě nadchlo něco jiného, vlastně úplně obyčejná věc: francouzská metoda výuky dějepisu. V předchozích příspěvcích jsem již popsala metodu dizertace a komentáře dokumentů v dějepisu, tyto dvě zcela obyčejná „cvičení“ mně tehdy otevřela úplně nový svět.
Když jsme o tom všem po výuce s Hélène bavily, přidala svůj názor: když převzala učení dějepisu po své české kolegyni, tak v naší třídě doslova cítila touhu po vědění, nasávali jsme její nové metody, jako bychom chtěli za pár měsíců dohnat několik let. Zároveň jsme se shodly na tom, že je škoda, že téměř třicet let po pádu komunismu se česká výuka dějepisu dostatečně neotevřela novým metodám. Zmínila jsem se o svém blogu, který jsem po šest let psala s úmyslem zpřístupnit českým učitelům české metody. Není to ale práce pro jednoho člověka… Hélène se divila, že neexistují evropské programy, které by umožnily učitelům z postkomunistických zemí vyjet do zahraničí a naučit se nové metody jinde, ona sama by se takového programu velmi ráda zúčastnila! Už jsme tedy dvě, ale mám strach, že pouhé nadšení nebude stačit…
Radomír Brozda
30/05/2017 at 23:05Člověk čekal, čím ta Francouzka pisatelku nadchla a kde nic tu nic… 🙂 Vím, je to asi v jiných článcích… K tomuto článku: abych pravdu řekl, nemám rád černo-bílé vidění světa s ruku v ruce jdoucím zobecňováním – zahraniční metody ty správné, česká výuka se za třicet let neotevřela novým metodám. Pojem \“česká výuka\“ je nic neznamenající fráze. Výuku tvoří učitelé, tudíž dle výše uvedené věty – čeští učitelé dějepisu se neotevřeli… Všichni… Což je nesmysl. Někdo využívá nové metody, někdo využívá staré metody, někdo to mixuje. Ale… Toto není podstatné. Podstatné je, zda učí efektivně. Může být nadšenec pro nové metody a nadělat spoustu zbytečného chaosu a může někdo používat staré metody a přesto žáky nadchnout. Další podstatnou věcí je, zda učí smysluplně (co z toho, že udělá rozbor nějakého dopisu Karla IV., když nebude vědět, kdo to vůbec byl a jaký dopad měl na náš život). Každý učitel je samostatná osobnost, mnozí využívají mnohých efektivních metod, mnozí dokážou nadchnout pro dějepis,atd. Možná znáte několik učitelů, kteří učí podle Vás špatně, neefektivně. Ale podle nich nemůžete soudit všechny. Prosím Vás, jelikož všechny učitele neznáte, neurážejte je tím, že jsou neotevření, víceméně zkostnatělí. Další \“výtku\“ bych směřoval k dělení učitelů na ty zaostalé, nevzdělané z postkomunistických zemí a ty osvícené, až ideální ze zemí tzv. Západu. My nevzdělanci musíme tedy vyjet do zahraničí, abychom se konečně naučili učit… No… Svět není černobílý, je krásně barevný, každý od každého se může něco naučit, někdy i šedá myška může překvapit. Nicméně díky tomuto článku mrknu na Vaše jiné články a jistě najdu mnoho inspirativního.
P.S. Když slyším mnohé brigádníky provádět po zámcích, nechce se mi smát z úcty k nim, ale lituji je, že se museli často zbytečně našprtat nazpaměť spoustu informací, které unuďují návštěvníky… Ale mnohde už to dělají jinak 🙂
Zuzana Loubet del Bayle • Post Author •
31/05/2017 at 20:51Já jsem taky čekala něco oslnivého a zpočátku jsem byla zklamaná. Ale potom mi došlo, že mě nadchla úplně prostá věc – francouzská metoda. Ale sama jsem si také několikrát uvědomila, že dobře vedená \“obyčejná\“ frontální výuka může být také velmi kvalitní metodou. Mimochodem v některé ze sta příspěvků blogu jsem myslím zmínila, že nejlepší metoda by byla kombinace českého a francouzského přístupu. A v úplně prvním příspěvku jsem psala, že je možné z francouzské metody \“dobré vzít a špatné nechat\“.
Zuzana Loubet del Bayle • Post Author •
31/05/2017 at 21:15Je mi opravdu líto, pokud můj článek zní urážlivě. Píšu o tom, co znám. Ve Francii žiji od roku 2001, takže s českým světem a s českými učiteli nemám dost kontaktů, je tedy možné, že můj obraz je zdeformovaný. Mám se za to omlouvat? Školu v Brně, kterou popisuji, jsem navštěvovala v letech 1995-2000. Opět popisuji svoji zkušenost a neříkám, že se tak učilo všude. Před pár lety jsem se tam vrátila s francouzskými žáky a setkala se s učiteli, kteří chtějí učit jinak. Úplně chápu Vaše rozhořčení nad \“osvícenými učiteli\“ ze Západu a \“zaostalými\“ z Východu. Nemyslíte ale, že právě lidé jako já přesně ví, že to neplatí? Myslíte si, že nevidím chyby u svých kolegů? Při psaní každého článku vždy hodně váhám a mám strach, aby to neznělo moc namyšleně – já jsem ta, co ví, čeští učitelé se ode mě mají co učit. Myslíte, že blog píšu s tímto účelem? Od ledna 2010 jsem napsala přes 100 článků, dovedete si představit, kolik mě to stálo času? V komentáří z jednoho z předchozích článků někdo napsal \“málokdo je ochotný jít se svou kůží na trh\“. To je přesně ono – já to dělám, ale lidově řečeno často dostanu přes hubu. Během svého pobytu u Hélène jsem jí o blogu vyprávěla. Zmínila jsem některé z předchozích podobně nelichotivých komentářů, které mě zranily, dodnes si živě pamatuji tuto diskuzi před dvěma lety. Od té doby jsem se s psaním příspěvků trochu \“zklidnila\“ – trochu autocenzura, říkala jsem si, aby to zase nepůsobilo moc namyšleně. Hélène odpověděla, že když člověk píše blog, tak na negativní reakce musí být připravený. S tím souhlasím, ale nemohu si pomoci, mrzí mě to. Utvrzuje mě to v pocitu, že by bylo lepší posunout se někam dál a tento blog uzavřít. Píšu ho již sedm a půl let a mám pocit, že jsem již vše řekla, teď už se budu jen opakovat. K počítači jsem dnes večer usedala s plánem napsat další článek. A teď neplánovaně sedím nad psaním tohoto komentáře, který je nakonec delší než původní článek…
Jaroslav Vávra
01/06/2017 at 07:12Velmi zajímavá diskuse, která se vždycky takto otevře, když se začne české školství otevírat do zahraničí. Pořád v duchu, my jsem dali světu Komenského, a co je víc. Přeháním.
Chvíli jsem sledoval v české televizi diskusi v Senátu o kariérním řádu učitelů. Mluvilo hodně učitelů/senátorů a vůbec jsem nezaznamenal „zkušenosti ze zahraničí“. Vše nakonec se utopilo v obavách (asi i oprávněných) z byrokracie. Z mého pohledu tragická vystoupení reprezentatů učitelské profese. Děkuji autorce blogu a pište prosím dál a na naježené (možná potrefené) se neohlížejte. Diskusi posouváte dále a to je podstatné.
Zuzana Loubet del Bayle • Post Author •
01/06/2017 at 15:03Děkuji, takové povzbuzení je občas potřeba!