Metodický portál RVP.CZ prochází změnami. Více informací zde.
logo RVP.CZ
Přihlásit se

„Nahrkat“ se nazpaměť nebo třídit znalosti?

Na základě poslední dějepisné písemky zjišťuji, že chtít po žácích, aby třídili své znalosti je běh na dlouhou trať. Je to mnohem náročnější než učení zpaměti a právě zde si myslím, že je role učitele.

Mí žáci prvního ročníku gymnázia měli napsat dizertaci na téma „Šíření nových myšlenek v Evropě v 15. a 16. století“. Jednalo se o první dizertaci, kterou jsme letos psali (až dosud byly písemky na komentáře dokumentů) a i když jsme detailně probírali metodu dizertace, většina studentů měla problémy s tříděním informací. Někteří vůbec nebyli schopní vlastní úvahy a jednoduše zopakovali učivo, které se zjevně naučili zpaměti.

Učení zpaměti má podle mě tyto nevýhody: žák vše velmi rychle zapomene a tento styl učení ho musí nudit a otravovat. Když se naopak dokáže oprostit od recitování zpaměti, dokáže tím, že si učivo opravdu osvojil, protože je schopný interpretovat ho vlastními slovy. Navíc to musí být podle něj mnohem zajímavější, protože se po něm chce, aby podal intelektuální výkon a s nabytými informacemi pracoval.

Rozdíl mezi písemkou, kde žák odrecituje zpaměti učivo a písemkou, nad kterou přemýšlel, je velmi rychle vidět. Pro upřesnění uvedu, že to byla písemka na konci kapitoly o renezanci, kde jsme probírali:

A – humanismus a jeho myšlenky, včetně vynálezu knihtisku a role tiskařů

B – reformace a její důsledky v Evropě

Na základě zadaného tématu byly v písemkách dva typy osnov:

1 – odříkání zpaměti naučeného textu, tzn. že osnova byla přesnou kopií učiva (A – humanismus, B – reformace), tato osnova ovšem neodpovídá zadanému tématu

2 – vlastní úvaha, kdy žáci sice použili probírané učivo, ale nově ho uspořádali, takže vznikla například tato osnova: A – nové myšlenky (humanismus, reformace), B – jejich šíření (knihtisk, zakládání akademií, korespondence…) C – důsledky (nová náboženská mapa Evropy, kulturní jednota)

Vypadá to jednoduše, ale pro žáky je zjevně náročné dospět do druhého stádia. Proto mi také jedna kolegyně radila, že je dobré dát žákům v poločase „znalostní písemku“. Na konci kapitoly pak je jako písemka dizertace, na kterou si znovu opakují již jednou naučené znalosti, takže se jim pak s nimi lépe pracuje a jsou schopni vlastní úvahy.

Schopnost třídit znalosti se od žáků chce také u maturity. Z dějepisu maturují úplně všichni, ale jen z učiva probíraného v posledním ročníku, tzn. od roku 1945 po současnost. Žáci tak mají u maturity prokázat, že se látku nejen naučili, ale také že jí porozuměli. Proč se neinspirovat a nechtít to také po našich žácích v nových státních maturitách?