CO JE TO KANTORSKÁ MOUDROST ?

Delší čas se chystám napsat něco na téma kantorské moudrosti. Hodně mě postrčil  na toto téma konečně napsat  kolega Zdeněk Brom, svým příspěvkem VTISK JAKO ŘEMEN.

 

 

Co je to kantorská moudrost a dá se někde a nějak naučit?  Dobře se píše o kolegyni, která je na žáky sice přísná a náročná ale ti ji přesto uznávají a respektují.  Dokáže je nadchnout pro věc tak, že umí pracovat, tak jak to v jiných činnostech ti samí žáci neumějí a nechtějí. V čem je příčina, že se stejná třída u jednoho učitele chová jako utržená z řetězu a ti samí žáci v další vyučovací hodině u jiného učitele jsou jako beránci  a pracují ze všech sil? Důvodů je mnoho a mohl bych je vyjmenovat a postupně rozebírat. Ale to nechci a nebudu. O pedagogickém taktu a mistrovství píše každá dobrá učebnice pedagogiky. Tam si to může každý přečíst a třeba i připomenout. Důležitější je však potřeba učitele podle popsaných a vyzkoušených zásad se ve třídě před žáky chovat. A v tom je asi ten známý zakopaný pes…

Nebudu si vymýšlet či používat vyslechnutých příběhů, ale zalovím ve svých vzpomínkách. Na které učitele nezapomínám a i po 50 letech na ně rád vzpomínám ? Čím si zasloužili moji celoživotní vzpomínku? Jako samozřejmost u nich bylo, že uměli dobře učit. A  hlavně naučit.  Měli schopnost podat  nám učivo, napsané třeba i hodně nezáživně v učebnici tak, že nás zaujali a my mu rozuměli. Navíc nás přesvědčili, že má smysl pozorně jejich slovům naslouchat a zapamatovat si právě to učivo,  které nám předkládali.  To by však zdaleka ještě nestačilo k jejich „nesmrtelnosti“.

     Dalším důvodem, proč jsme je respektovali  bylo, že vedle naučných pouček z učebnic dávali nám současně i velký kus sebe sama. Dokázali vyučovanou látku spojovat se životem, se svými zkušenostmi a praktickými poznatky. Věděli jsme, že mají  na věc  svůj vlastní názor  a nebáli se ho vyslovit i když se třeba v  lišil od vytištěného textu v učebnici.

    Byli vždy a v každé situaci spravedliví. Ale nic nám z toho, co nás chtěli naučit, neodpustili. Cítili jsme přitom, že nás berou jako své partnery a spolupracovníky, kteří pod jejich vedením hledají a poznávají pravdy, které mají v životě trvalou platnost a smysl. Nechali nás o vyučované látce  přemýšlet. Dokonce i nahlas pochybovat. A pak s námi  diskutovali o věcech, které jsme se společně naučili.

     Taková je určitě kolegyně pana učitele Broma. Při činnostech, kterými své žáky nejen zaměstnává, ale také vždy něčím navíc zaujme. Organizuje při výuce něco co má svůj smysl a přesahuje ze školy do života. Nepochybuji, že si  podobně vede i v běžné školní výuce. Potom je možné, že se žáci na hodiny s ní těší a chovají se zcela jinak, než u většiny ostatních učitelů.

     Je to dar z nebes, když toto kantor pochopí a umí své žáky nejen řádně vést, ale přitom také zaujmout. Je to způsob komunikace, který se nedá nikde naučit, ani odpozorovat. Ale kdo ho má v sobě, je u žáků ctěn a uznáván. Měl jsem několik takových učitelů, které jsem ctil a na které vzpomínám, právě pro posané vlastnosti. Tito učitelé nepotřebovali školení a nejrůznější písemné plány a přípravy. Prostě byli pro nás přirozenou autoritou,  pro svoji moudrost a pochopení, které měli nejen pro naše úspěchy, ale hlavně pro  naše chyby a nezdary. V pravou chvíli uměli povzbudit a nasměrovat tím správným směrem, který problém řešil a vyřešil.  

Jsem rád, že kantorská moudrost v našich školách nevymřela. Je něco jako vzácné koření. Škoda, že je ho tak málo, tak jako šafránu…