Metodický portál RVP.CZ prochází změnami. Více informací zde.
logo RVP.CZ
Přihlásit se

MOJE KANTORSKÁ VIZE

Tak jsem se nedávno probíral svým hodně letitým archívem a našel jsem tam svoji KANTORSKOU VIZI, kterou jsem psal, když mi bylo 20 a měl jsem před sebou poslední rok studia, před nástupem do praxe. Začetl jsem se a docela se divil, jak jsem měl tehdy všechno v hlavě pěkně srovnané. A hlavně, jak jsem se zcela intuitivně po celých dalších 40 let kantořiny snažil vizi naplňovat. Svoji tehdejší VIZI, dnes by se řeklo spíše KRÉDO, jsem přepsal a snad někoho zaujme, nebo inspiruje…

Své budoucí povolání beru s plnou vážností a mám přesnou představu, do čeho jdu. Znám ze své rozvětvené a kantořinou poznamenané rodiny, jaké to je být učitelem. Poslouchám vzdychání strýce Emila na současné žáky a kázeňské problémy, se kterými se denně potýká na ZDŠ, kde celý život učí. Proto vím, že moje povolání určitě nebude lehké. Přesto se toho nebojím a věřím, že dokážu být svým žákům dobrým učitelem.

Ptal jsem se v ANKETĚ našich umělců, jaký by měl být současný učitel? Ale mám já sám nějakou ideální představu učitele, kterému bych se chtěl podobat? Nejdříve mně napadnou moji bývalí učitelé, kterých si vážím a které jsem vždy považoval a stále je považuji za své vzory. Tak třeba paní učitelka Zdeňka Vávrová, která mně učila od první do čtvrté třídy. Byla tehdy velmi mladá, ale vedla si jako zkušená kantorka. Nebo pan učitel Josef Říčař na osmiletce. Měl pro nás velké porozumění, v hlavě velké vědomosti a uměl to s námi dokonale. Pak naše třídní Vlasta Bursová, která byla sice už od pohledu přísná a docela rázná, ale ve svém oboru velice dobrá, a proto nás toho z matematiky hodně naučila.

Na dvanáctiletce to pak byl pro mne určitě matematiky – profesor Sovák. Velmi rozporná a lidsky těžko čitelná postava. Velký suverén v učení i v životě, ale přitom v sobě měl mnoho pochopení pro naše slabosti a časté neznalosti. Jeho hodiny byly něco jako velké divadlo. Anebo češtinář Václav Vaněk, který nám imponoval svým chápavě-lidským přístupem k nám, mladým. Dokázal se svým způsobem vřadit mezi nás a zahrát na tenkou strunu  porozumění pro naše potíže, takže jsme mu absolutně věřili. Nebo náš třídní dr. Mikeš se svými „kázáními“, kterými se nám snažil co nejvíce říci o životě a o našem budoucím místě v něm. To všechno byly výrazné osobnosti, které se mi vryly do paměti svými lidskými i odbornými postoji a vším tím co nám ve škole i mimo ni dali.

Chtěl bych být učitelem, který své žáky naučí nejen to co je v osnovách, ale dává jim i něco navíc. To nač budou moji žáci po létech vzpomínat a navždy si mne zapamatují. Určitě ale budu ke svým žákům přísný a náročný. Na druhé straně budu mít pochopení pro jejich nedostatky a jejich způsob života. Nedovolím si v žádné situaci své žáky zesměšňovat,  nebo ironizovat. Budu se k nim chovat přirozeně, na nic si nebudu hrát (i když trochu toho herectví ke kantořině určitě také patří). Žákům budu vždycky říkat to, co si myslím a nebudu jim nic nalhávat. Chtěl bych být pro své žáky nejen učitelem, ale také tak trochu i rádcem v jejich osobním životě. Budu rád, když mi budou důvěřovat, chodit za mnou se svými starostmi a já se jim budu snažit podle svých možností pomáhat. Nikdy nebudu na své žáky křičet, nebo je dokonce tělesně trestat. To nemá smysl a učitel se tím před nimi jen zesměšní. Měl bych za každé situace zachovat  klid, vše si nejdříve promyslet, než provedu nějaká opatření. Budu k žákům spravedlivý, abych někomu vědomě neublížil. Vím přece, že mladé lidi bolí křivda víc než dospělého. Nechtěl bych být postrachem pro své žáky. Naopak bych byl rád, kdyby měli ke mně úctu, uznávali přirozeně moji autoritu a podle toho se i ke mně chovali. Toho dosáhnu hlavně svými vědomostmi, poctivostí v přípravě do školy, viditelnou snahou něco užitečného je naučit. Měl bych být důsledný a mít přehled nejen o tom co učím, ale viditelně i o životě a současném dění ve společnosti. Ke svým žákům se budu chovat bez rozdílu postavení jejich rodičů, sympatií a antipatií, které k nim chovám. Budu přistupovat ke všem stejně, nikomu nebudu nadržovat, i kdyby to byl syn či dcera kohokoliv. Opak vede ke ztrátě důvěry a autority učitele před celou třídou. Své žáky budu oslovovat příjmením, nikoliv jménem, a pokud začnu se jmény, musí to platit bez rozdílu pro všechny žáky třídy.

Ke svým kolegům a kolegyním budu přátelský. I jim se budu snažit, pokud mne o to požádají, pomoci. Až budu mít větší praxi, budu se snažit pomáhat zvláště těm mladým, začínajícím učitelům. Nikdy přitom nezapomenu na své těžké začátky a vděčnost za to, když mi někdo poradil nebo pomohl. Nikdy se nesnížím k pomlouvání svých kolegů, nebo že bych jim dokonce vědomě ublížil. Na druhé straně, když uvidím, že dělají chybu, budu se jim snažit taktně naznačit, v čem se mýlí a jak bych se v jejich situaci zachoval já. Nebudu se vyhýbat žádné práci spojené s mým povoláním. Budu na sobě neustále pracovat, abych si udržel stále aktuální odbornost a rozhled ve svém oboru. Nebudu se bránit dalšímu studiu, když k tomu bude příležitost a budu mít takovou potřebu. Budu číst knížky se svého oboru, odebírat technické a pedagogické časopisy. Naopak budu opatrný v budování své kariéry. Nebudu se bezhlavě hrnout do různých  funkcí a postů, které se mi budou nabízet. Myslím si, že člověk je nejsvobodnější, když je pouhým vojáčkem, než když si hraje na generála a musí se podřizovat nárokům tak vysoké hodnosti. Rád bych se plně věnoval i své rodině a tady je jediná výjimka, kdy bych mohl vidět v prvé řadě její zájem a pak teprve nároky svého náročného povolání.

K nadřízeným (řediteli a inspektorům) a budu chovat vždy zdvořile. Vyslechnu si s klidem a trpělivě výtky a výhrady ke své práci a budu se snažit případné chyby napravit. Nikdy se kritikou nadřízených neurazím, ani tím nebudu deprimován a znechucen. To i tehdy, kdyby tyto výtky byly nespravedlivé a tendenční. Jsem tu přeci kvůli svým žákům, své třídě. O ty mi jde především. Nepochopení ostatních mne sice může mrzet, ale když budu vědět, že svoji práci dělám poctivě a podle svých nejlepších sil, nemůže mne taková kritika nějak zviklat. Před inspektorem se nikdy nesnížím k nějaké „opičárně“, hranému divadlu ve vyučování a před žáky, hrané jenom pro něj. Nepřipustím žádné trapné divadlo, které by vybočovalio z mojí běžné učitelské práce ve třídě. Opičí divadlo ubírá učiteli před žáky na věrohodnosti a důvěře.

A ještě můj vztah k rodičům žáků. V jednání s nimi budu postupovat nanejvýš takticky a budu s nimi jednat tak, abych je nevyprovokoval k unáhleným reakcím. Znalost žáků budu stavět nejen na jejich přímém pozorování, ale také na hovorech s rodiči. Jejich důvěru ale získám jen tehdy, budu-li o každém žákovi při takovém rozhovoru co nejvíce vědět. Takže v rozhovoru s nimi musím vstupovat jako poučený a znalý člověk. Pak mohu očekávat, že se mi s důvěrou svěří pravdu o své dítěti a řeknou mi informace, které bych jen těžko získal. Ve výjimečných případech uskutečním návštěvy u svých žáků přímo doma, v jejich rodině. Nebude to ale běžná forma mé komunikace s nimi. Půjde o případy, kdy to bude nutně vyžadovat situace. Hodně mi také napoví rozhovory s ostatními kolegy o problémových žácích a podmínkách ve kterých žijí. To bude další pramen poznání určitého žáka.

Budoucí profese učitele je pro mne velkým očekáváním, ale je pro mne také velkou výzvou. Jak obstojí a naplním svoji vizi, to ukáží příští roky a celý můj další profesní život.

 

Když jsem si svoji VIZI četl po více než 40 letech, byl jsem překvapen jejím záběrem a hloubkou. Na to, že jsem ji psal bez životních zkušeností, celý rok před nástupem do praxe, jevila se mi až nečekaně vyzrálá. Přitom jsem si uvědomil, že ač jsem ji neměl nikde veřejně vystavenou a brzy jsem na její existenci zapomněl, přesto jako bych ji po celou svoji profesní dráhu nosil v sobě. Tehdy napsanými zásadami jsem se po celou svoji učitelskou dráhu řídil a nevzpomínám si, že bych se jim nějak zásadně zpronevěřil. To je pro mne dnes, kdy jsem učitelem v. v. pozitivní zjištění.