Konec profesní kariéry je v průběhu života očekáván většinou jako očekávaná a příjemná meta života. Je fakt že ne každému člověku se podaří ke konci aktivního života dojít ve zdraví a v duševní a fyzické pohodě. Už proto lze souhlasit s tím, že jde skutečně o pozitivní situaci.Na druhou stranu každý kdo k tomuto mezníku dospěl potvrdí, že jde o významný životní zlom, který znamená podstatnou životní změnu, se kterou se musí často velmi složitě vyrovnat. Významně tomu může pomoci postoj jeho kolegů a vedení pracoviště, ze kterého definitivně odchází. Nastupující senior očekává nějakou formu rozloučení, možná i ocenění jeho práce pro organizaci, ve které pracovně po léta působil. Jak se svými seniory loučí školy a jak učitelé-senioři takový odchod lidsky zvládají?
Protože jsem viděl a stále vidím kolem sebe mnoho negativních jevů provázejících odchod učitele na zasloužený odpočinek, věnoval jsem jako ředitel školy této lidské situaci ve svém učitelském sboru mimořádnou pozornost. S předstihem jsem s učitelem, který se přiblížil věku odchodu do důchodu prohovořil jeho budoucnost. Smyslem takového pohovoru bylo zjistit, zda má nastávající důchodce zájem pokračovat v pracovní spolupráci se svojí školou i po dovršení důchodového věku. Zda je ochoten škole občas vypomáhat, když ho bude potřebovat. Nebo již dále učit nechce a své aktivní období života definitivně uzavírá. Na druhou stranu jsem mu otevřeně sdělil možnosti, které mu škola může do budoucna nabídnout a zda jeho představy o další spolupráci bude možné naplnit. Je to důležitý moment, pomáhající udržet vzájemnou důvěru, proto aby odcházející učitel znal situaci a možnosti školy kde působil a v případě, že jeho záměr nebude možné naplnit, měl dostatek času sehnat si pracovní místo na jiné škole.
Dalším krokem je vlastní rozloučení s učiteli na jeho pracoviště. I dnes má ředitel školy možnost při této příležitosti učitele odměnit a veřejně mu za jeho celoživotní práci poděkovat. Většinou sám učitel, je-li dotázán, uvede jeho formu a rád uvede dárek, který mu v případě jeho definitivního odchodu ze školy udělá největší radost. K oficiálnímu rozloučení lze využít shromáždění všech členů učitelského sboru, kde mu je dárek předán,dostane květiny a ředitel školy při tom stručně, ale upřímně ocení jeho práci na pracovišti, odkud odchází. V mnoha učitelských sborů navíc jeho kolegové připraví písemné poděkování, případně vlastní dárek, na který se finančně podílejí. Samotný učitel má většinou časový prostor, aby se u příležitosti odchodu vyjádřil ke své životní situaci a poděkoval za předané dárky a blahopřání.
Posledním krokem rozchodu učitele s aktivní fází života je pokračující spolupráce školy s ním. Mám na mysli jeho pozvání na školní oslavy a setkání, které jsou zde organizovány. Je to důležité pro utvrzení pocitu, že i po jeho odchodu na zasloužený odpočinek na něj vedeni školy i učitelé nezapomínají a jsou s ním v kontaktu. I to je forma vyjádření uznaní za jeho dlouholetou práci pro školu a pro její žáky.
Popsaný ideální postup závěru kantorské kariéry, je v praxi většinou podstatně jiný. Je totiž podroben každodenní tvrdé realitě, která nedovoluje popsaný ideál naplnit. Uvedu nejčastěji chyby, kterých se zaměstnavatel na svých pracovních v takové situaci nejčastěji dopouští. Je to neschopnost vedení školy učiteli říci, zda jeho služby nebude již dále potřebovat. Třeba z takového prostého důvodu, že není zcela jasné budoucí personální obsazení školy. Vlastní rozloučení s pracovníkem bývá proto formální, v rámci nějaké pracovní porady ke které se učitelé sešli. V době, kdy většina škol nemá své odborové organizace, je pozvání a účast bývalých učitelů na školních oslavách a setkáních znemožněna a na většině škol se vůbec nerealizuje.
Při takovém postupu není divu, že se v odcházejícím učiteli často hromadí pocit hořkosti a nevděku, který mu škola a její vedení i kolegové po jeho odchodu ze školy takovým nezájmem a lhostejností vyjadřují. Často je ale takový pocit nespravedlivý. Nával každodenní práce a množství úkolů nedovolují těm aktivním věnovat bývalým pracovníkům víc pozornosti. Přesto si myslím, že i v tom denním pracovním tlaku by si mělo vedení školy a bývalí kolegové najít alespoň občas chvíli k vzájemnému kontaktu. Přitom nemusí jít o nějakou permanentní pozornost a spolupráci. Mnohdy stačí malá připomínka, pozvání a signál o tom, že o svém bývalém učiteli jeho pracoviště ví, zajímá se o něj, jeho zdraví a další život.
Mgr. Dagmar Csatová
23. 11. 2009 at 19.54Dovolím si připojit svůj postřeh aneb jak je to u nás…. Loučíme se velmi vřele s těmi, kteří se rozhodnou ukončit aktivní pedagogickou činnost. Ředitelka naší školy obvykle navrhne takového pedagoga na ocenění v rámci městských oslav Dne učitelů. S takovým pedagogem je pak uděláno interview, natočen medailonek,který je pak v rámci oslav veřejně prezentován. My sami ve škole s takovým kolegou/kolegyní přátelsky posedíme ve vhodném termínu (často se takové posezení natáhne do pozdních hodin). Často tito kolegové nabízejí svou pomoc v případě potřeby zástupu apod… a často jsou tyto „služby“ využívány. Poté jsou všichni tito kolegové každoročně zváni na všechny významné akce školy či oslavy Dne učitelů, výlety z FKSP apod. A věřte, rádi se jich účastní. Takže u nás pečujeme o své kolegy a funguje to.
Oldřich SUCHORADSKÝ • Post Author •
23. 11. 2009 at 22.18Popsala jste naprosto ideální způsob, který však dnes není na většině škol samozřejmostí. Jinak bych svůj příspěvek vůbec nepsal. Upřímně přeji vašim seniorům, že je chováte v takové úctě a vážnosti.
Většina vás mladších to ocení teprve tehdy, až dospěje k závěru své profesní dráhy.