Metodický portál RVP.CZ prochází změnami. Více informací zde.
logo RVP.CZ
Přihlásit se

KREATIVITA KONTRA RUTINA V UČITELOVĚ PRÁCI

Tvořivost v pedagogické práci  je viditelným znakem úspěšného učitele. Jejím protipólem je rutina v jeho práci, založená na stokrát vyzkoušených a ověřených schématech, které vedou k očekávaným výsledkům jeho působení na žáky a studenty. Lze přistupovat na takové dělení a platí v opravdu každé situaci?

Jako mladého učitele mne často dráždily reakce starších a zkušenějších kolegů, kteří měli pohotovou odpověď na každou otázku nás mladších a dokázalys řešit od stolu ty nejzapeklitější situace se žáky. Vždy si věděli rady a uměli bleskově reagovat. A hlavně –  s každou situací byli hned hotoví a měli jasno co a jak dělat. Musím přiznat, že to ze jejich strany nebylo jenom plané řečnění, ale oni se tak chovali a vystupovali i před žáky ve třídě. A měli úspěch, protože žáci je nábožně  poslouchali a o ničem z toho co jim říkali nikdy nepochybovali. Na rozdíl od toho, jak seti samotní žáci chovali k nám mladším, kdy nám oponovali, často nevěřili tomu co jsme jim říkal a dokonce zpochybňovali to co jsme jim ve výuce předkládali.

   Později jsem pochopil, že takový přístup k učení a reakce žáků nejsou ani tak dané generačním rozdílem, ale stylem učení učitele. Poznal jsem i mladší kolegy než jsem byl já, kteří vystupovali stejně autoritativně, byli v roli „vševědů“ a neomylných rádců. Ale stále jsem měl vnitřní pocit, že  respekt který u žáků vzbuzovali vyplýval z toho, že jich vlastně  báli. Jakákoliv pochybnost vznesená na jejich stranu, nebo k tomu co říkali, byla odměněna v lepším případě ironickou poznámkou, nebo dokonce odsouzením pochybujícího žáka.

Svoji  učitelskou pozici jsem  chápal  trochu jinak. Jako dialog mezi mnou a mými žáky. Jejich dotazy a pochyby mne nikdy nevadily. Naopak, byly důkazem, že mne žáci nejen poslouchají, ale že při tom i přemýšlejí. Snažil jsem se proto při svých vystoupeních ve třídě navozovat co nejvíce takových situací, které dávali žákům příležitost ptát se a pochybovat (třeba i o mně samotném). Vím, jistě si spolu se mnou uvědomujete, že to byla role poměrně riskantní a že jsem se často při takových debatách docela zapotil. Ale to mě právě na mé roli učitele nejvíce bavilo a bylo  pro mne inspirativní. Dovolím si říci, že mne takový přístup udržoval ve formě, nutil mne neustále na sobě pracovat a bránit tomu, abych se začal cítit neomylný a dokonalý, protože takový ve skutečnosti určitě nejsem.

Když vzpomínám na vyučování které jsem vedl  musím přiznat, že jsem takový styl vedení dialogu se žáky nemohl uplatňovat permanentně. Pochopíte, že jsem se do dialogů se žáky pouštěl jen opatrně, když na mé hodině byl přítomen ředitel nebo inspektor na hospitaci. Přitom právě v takových chvílích jsem měl chuť ukázat návštěvě, ale hlavně žákům, že  i v tak mimořádné situaci se dá učit bez „divadla“, tak jak jsou zvyklí. S tím rizikem, že situace motivovala některé ze žáků se sklonem k zviditelnění se k mimořádné a těžko předvídatelné exhibici.

 Je pravda, že i v běžné hodině jsem si musel přísně hlídat, aby se v bezbřehé diskusi neztratila cesta, kterou jsem chtěl vést žáky v dané vyučovací hodině,  abych dospěl ve  vymezené čase k  jejímu cíli. To bylo  na celé metodě dialogu se žáky to nejtěžší a musel jsme je ze začátku školního roku učit určitým pravidlům, za kterých je taková komunikace možná. A v tomto okamžiku je třeba přiznat, že mi některé rady rutinovaných a zkušených učitelů byly najednou velmi dobré. Poznal jsem, že učitel nemůže zavrhovat, ale ani slepě přijímat  styly práce, které se v určité situaci jeví jako jedině možné.

 Je velmi těžké najít hranici mezi kreativitou a rutinou, existuje-li vůbec nějaká. Každá vyučovací hodina je jiná, tak jako je jiná každá třída, ale i duševní a fyzický stav v daném okamžiku u učitele. To vše silně ovlivňuje jeho přístup a styl vedení výuky. A v tom proměnlivém stavu  působení jsou dovoleny všechny způsoby a postupy, které vedou k žádoucímu efektu. Tím myslím zájem a pochopení věci ze strany žáků a splnění cíle, který jsem si jako učitel před začátkem vyučovací  hodiny stanovil.

A tak ani nepřekvapí, že se i já na stará kolena dostal do pozice Vševěda, který udílí jednoznačné rady a ví co dělat v každé situaci. Nakonec to potvrzuje i tento můj blog, který to má dokonce ve svém názvu. Řekl bych, že  je to normální a lidské. Už dávný slogan přece říká, že všechny cesty vedou do Říma…