LZE PRÁCI UČITELE SPOLEČENSKY OCENIT?

Co je to společenské ocenění? Na to je mnoho různých odpovědí. Při hledání v žebříčcích popularity různých povolání jsou na tom učitelé trvale a překvapivě dobře. Učitelské povolání patří k těm, které veřejnost staví v žebříčku vysoko a oceňuje ho. Je  tohle ale kvalifikace pro uznání vysoké společenské hodnoty práce učitele? To asi  ne!  Ale chce-li to někdo považovat za určitý výraz ocenění naší náročné a pro člověka užitečné práce, pak proti tomu nelze nic podstatného namítat.

Je nepochybné, že každý nositel jakéhokoliv povolání potřebuje znát hodnotu své práce. Její smysluplnost a význam pro společnost.  Učitel je neustále na očích veřejnosti a z toho důvodu  má dost příležitostí setkávat se s různými  reakcemi lidí na jeho práci.  A záleží jen na něm, co si z toho pro sebe a svoji práci dokáže „přečíst“ a využit jako posilu, nebo naopak určité memento.

Tomuto tématu jsem se již věnoval na svém blogu v článku: Jak ocenit učitele? Přesto se vracím  k tématu ještě jednou, protože jsem na připomínaný článek dostal hodně ohlasů. Jeden kolega mi napsal, že je pro učitele trapné a nesmyslné pachtit se po  titulech, cenách, diplomech či medailích. Plně s ním souhlasím a o to mi skutečně ve školní práci nikdy nešlo.

Znal jsem kolegy učitele, kteří po takovém ocenění toužili a byli schopni udělat i nemožné, aby se jim  nějaké pocty dostalo. Vzpomínám na jednoho z nich z počátků své učitelské dráhy.  Často se veřejně vyjadřovala o tom, že je dost dobrý, aby se mu dostalo titulu „VZORNÝ UČITEL“. Ne že by si ho nezasloužil. Učil příkladně, ale jeho touha po „metálu“ byla chorobná a časem  mi ho docela znechutila. Obcházel odboráře, žebral ve stranickém výboru, mobilizoval rodiče v SRPŠ.  Neustále na toto téma hovořil a bojoval za svůj úspěch tak důsledně, že se mu jeho „sen“ nakonec splnil. Ke Dni učitelů titul nakonec získal. Nebyl sice ZASLOUŽILÝ, ale jen „VZORNÝ“, což byl o stupeň nižší titul. Ale i to jeho ctižádost uspokojilo. Paradoxně mu titul žádnou radost nepřinesla. Dostal ho totiž v době, kdy probíhaly nejen na škole, ale v celé společnosti politické prověrky. A právě proto že byl v posledním období  tak aktivní, zamotal se do událostí tak, že musel vynuceně školství opustit. Bylo mě ho líto.  Ale v duchu jsem si říkal, že si k tomu určitě pomohl sám. Jen  jsem si jako učitel fyziky opakoval stokrát ověřenou poučku: Každý tlak budí protitlak!

Na druhou stranu jsem znal mnoho jiných kolegů a kolegyň, kteří si veřejné ocenění určitě také zasloužili a moc by jim slušelo. Ale nikdy na ně  nedošlo. Bylo tomu tak dříve a je tomu určitě i dnes. Poctivá, ale skromná práce se vždycky bere jako samozřejmost a nijak se neoceňuje. A tak metály získávali ti co uměli mluvit o sobě  hodně hlasitě a na těch správných místech (jako kolega z výše popsaného příkladu). Nebo to byli různí funkcionáři a veřejně činní pracovníci, kteří sice ve škole nijak nezářili, ale uměli poslušně sloužit každému režimu a jeho představitelům na všech úrovních. Říkalo se tomu veřejná angažovanost. Ani já se takovým iniciativám  nikdy nevyhýbal a myslím si, že k učiteli vždy patřila a měla by patřit i dnes. Ale prioritou by vždy měla být jeho základní učitelská  práce se žáky. To jak je umí zvládnout, aby je mohl naučit co budou potřebovat a třeba někdy i  vychovávat.

A v tom je to pravé „jádro pudla“! Jak poznat, že učitel tuto svoji roli plní? Jeho žáci, v době kdy je učí, toho většinou nejsou vůbec schopni. Dokáží to ocenit až po létech, když pokračují ve svém vzdělávání, nebo  přijdou do života. Teprve pak jsou schopni správně a objektivně ocenit, co jim který z učitelů dal jako trvalý vklad do života. Dávat mu ocenění po létech a se zpětnou platností, to jaksi není u nás zvykem a ani by to nešlo. Proto se většina i vynikajících učitelů  společenského ocenění nikdy nedočká. Ale žijí v myslích a vzpomínkách svých žáků, požívají jejich úcty a obdivu. Existuje vůbec větší ocenění, než je právě toto?