Dnes je sobota a já vzpomínám na doby, kdy byly soboty i ve školách dny pracovními. Jako žák jsem je měl docela rád. Učilo se nejvíce do 12 hodin a v rozvrhu byly zařazovány samé méně náročné předměty, jako třeba kreslení a zpěv. A tak se týden končil ve volném tempu, jako by navozoval následující jediný volný den v týdnu – neděli.
Jako mladý učitel jsem povinnost pracovat o sobotě už naplno nezažil. Ale prošel jsem přechodným obdobím, kdy se volná sobota střídala s tou pracovní. Jeden týden se učilo a další bylo volno. Bylo to náročné pro žáky i učitele v tom, že se učilo podle dvou různých rozvrhů hodin. Jeden byl na „lichý“ a druhý na „sudý“ týden, jak se tehdy říkalo. V ten lichý byla sobota učebním dnem, v sudý týden bylo o sobotě volno. Bylo to dost náročné na zapamatování a vedlo to k častým nedorozuměním a dohadováním se žáky, jaký je vlastně týden, když zapomněli na domácí úkoly.
Ještě později bylo v průběhu kalendářního roku vyhlášeno vždy několik pracovních sobot na rok. Vědělo se o nich už na začátku roku a ředitel školy měl volnost v tom, jaký rozvrh hodin na pracovní den určil. Někdy se tvořil zcela zvláštní, jindy se použil rozvrh některého dne běžného týdne. Samozřejmě to byl rozvrh dne, kdy se nevyučovalo odpoledne, nebo předměty v odpoledních hodinách byly zrušeny. Vzpomínám, že na naší škole se nejčastěji učily dva pátky po sobě. Ale pokud to šlo, pak tyto dny byly věnovány mimořádným celoškolním akcím. Dnes by se daly nazvat jako „projektové“ dny. Jenže jejich obsah byl dost fádní.Námětem bylo opakované branné cvičení všech žáků školy. Při něm se děla dost pestrá činnost. Vedle nácviku pochodu a různých branných disciplín to byly různé zdravotnické dovednosti, nácvik evakuace školy a přesun žáků do krytu. Nejraději jsem jako žáci, ale později i učitelé měli cvičení, kdy se žáci po vyhlášení poplachu rozptýlili volně po okolí. Zpravidla se takový poplach nacvičoval na konci branného dne a žáci se pak již do školy nevrátili, ale odešli domů.
Dnes jsou dvoudenní víkendy samozřejmostí a vyučování o těchto dnech neprobíhá. Zvětšil se prostor k různým volnočasovým aktivitám organizovaných školou, které jsou i dnes na mnoha školách využívány k činnosti zájmových útvarů, sportovním a společenským akcím. Volné soboty byly svého času velkou a ceněnou vymožeností. Dnes jsou samozřejmostí, která nikoho nijak nevzrušuje. Je proto vhodné si připomenout, že tomu tak zdaleka vždy nebylo a vědět, že neděle kdysi byla jediným dnem volna k odpočinku a načerpání sil pro děti, ale i učitele.
Mgr. Hana Pilařová
3. 10. 2009 at 22.37nooo .. u nás ve škole jednou do roka máme pracovní sobotu 🙂 pořádáme den otevřených dveří, probíhá „normální vyučování“ zkrácené do dvanácti, včetně oběda, na který se mohou přihlásit i přítomní rodiče
první ročník dne otevřených dveří jsme dělali uprostřed běžného týdne a nesetkal se s tak velkou účastí (logicky) .. dalším asi už pět rořníků probíhalo v sobotu a do školy přišli zástupci cca 50% rodin
děti mají vyučování povinné a jako náhradu pak volný den někdy během školního roku (svátek např. v úterý, v pondělí zařadíme náhradní volno za den otevřených dveří) .. objednáváme autobus, který objede vesnice, aby se děti do školy a ze školy dostaly .. reakce bývají celkem kladné
Oldřich SUCHORADSKÝ • Post Author •
4. 10. 2009 at 8.27Také máme na škole své Dny…“. Také jednou za rok a také v sobotu (před Vánocemi). Ale děláme je jako prezentaci práce školy formou která se blíží spíš k výstavě produktů činnosti žáků a učitelů, rozmístěných ve všech prostorách školy. Děláme to již několik let a vzpomínám, že jsme kdysi na začátku vedli debaty, jakou formou akci zorganizovat. Já jsem byl pro takovou, jaká je na Vaší škole. Myslím si, že škola by se měla veřejnosti a rodičům zvlášť otevřít v takové podobě, v jaké po celý rok pracuje. Většina kolegyň ale byla proti. Chápu, že někomu není příjemné předvádět se veřejně. Ale na druhou stranu v tom je pro učitele dobrá příležitost ukázat rodičům alespoň kousek toho, jaká ta kantořina ve skutečnosti je. A nejde tu vůbec o předvádění sebe sama, ale hlavně dětí-žáků. Tak jsem podobné akce chápal, když se na školách kde jsem působil konaly. Forma prezentační výstavy je hodně statická a zkresluje obraz toho,co se v běžné školní práci ve třídě s dětmi během školního roku dělá.
Mgr. Pavlína Hublová
4. 10. 2009 at 21.47S kolegyní jsme si přímo naordinovaly pracovní soboty – asi tak 1x za měsíc a půl. Vyplynulo to z učiva vlastivědy ve 4. a 5. ročníku.
Bydlíme v Praze, a tak je přímo hříchem nezajít si na Vyšehrad, do Betlémské kaple, na Karlův most, na Pražský hrad apod. Jenže – jak to stíhat během vyučování? Čas prostě není nafukovací.
A tak jsme nabídly vycházky pro děti i rodiče o sobotách.
Šly jsme obě – kolegyně si vzala na starosti historický výklad, já organizaci všeho ostatního. Většinou šlo s námi kolem 15 dětí, občas někteří rodiče.
Většinou jsme vše absolvovali mezi 8:00 a 13:00.
Tím, že přišly pouze děti, které měly zájem o vycházku, byla i pro nás pohodová. A my, učitelky, měly dobrý pocit z praktické výuky.
Prostě příjemná pracovní sobota.
Oldřich SUCHORADSKÝ • Post Author •
5. 10. 2009 at 14.32V článku jem hovořil o povinných pracovních sobotách, kdy se učilo ve všech třídách za účasti všech učitelů. Sobotní aktivity kreativních učitelů, to je zase jiný „šálek kávy“. A když se volné soboty zaváděly, argumentovalo se právě tím, že dnem volna vzniká prostor pro takovou činnost s dětmi, o které v komentáři píšete. To jste ale dělaly jistě z vlastní vůle a dobrovolně. je to ale krásný nápad, za který vám tleskám.
Konečně, snad to nebude vypadat jako chlubení, když napíši něco z vlastních zkušeností. O víkendech jsem se svými žáky, za pomocí rodičů a své manželky scestoval se svými žáky skoro celou republiky. Jezdili jsme jako členové šachového kroužku školy po turnajích. Přitom poznávali nové kraje a města.
V posledních létech před důchodem jsem zase některé víkendy a hlavně dny volna o státních svátcích nacvičoval se žáky psaní na klávesnici počítače. Byly to desítky, možná stovky hodin, které jsem tomu věnoval zcela dobrovolně a ze svého osobního volna, bez nároků na odměnu. Dělal jsem to nejen pro společnou zálibu, ale hlavně proto, že mi to pomáhalo v mé školníroli učitele. Nikde se lépe nepoznají žáci než při takových neformálních akcích. A v žádném jiném případě se neají tak snadno ovládat a nenásilně vychovávat. Moc mně to bavilo, i když to většina kolegů nechápala a hledala v těchto mých aktivitách cokoliv jiného, než v nich skutečně bylo.
V dnešní době by to ale bylo podstatně těžší. Změnily se podmínky a s nimi i děti, rodiče, celá společnost. Nevím, zda bych to dnes, jako mladý učitel, v takovém rozsahu vůbec „ustál“ a hlavně z čeho bych to platil.