Profesní růst učitele ve 21. století

Tento článek jsem napsal jako reakci na 5. lekci kurzu RVP_VT21, jež se zabývá tématem Teorie konektivismu a osobní vzdělávací prostředí.

Profesní a kariérový růst

Na úvod bych si rád ujasnil pojmy profesní a kariérový růst. Na stránkách www.poradna-prace.cz jsou definovány takto:

Profesní růst je možné vnímat jako rozvoj v rámci profese nebo pracovního místa. Školení, vzdělávací kurzy, prohlubování znalostí, zkušeností a dovedností pro výkon práce na stávajícím místě.“

Kariérový růst znamená rozvoj v rámci organizační struktury společnosti a vnímáme ho jako možnost pracovního postupu (povýšení) .“

Jak můžeme vidět, profesní růst může a nemusí přímo ovlivňovat kariérový růst. Učitel může roky zlepšovat svoje didaktické dovednosti a přesto se nestane zástupcem ředitele či ředitelem. A naopak učitel nemusí rozvíjet svoje didaktické dovednosti, aby se stal zástupcem ředitele či ředitelem.

Zároveň vidíme, že možností kariérního růstu v rámci jedné školy až tak moc není. V zásadě nastoupí na pozici učitele a tam nejspíš zůstane. Může se však stát koordinátorem některé z oblastí (např. ICT). V lepším případě to znamená i slušné platové ohodnocení navíc. Někdy je to však z pohledu učitele pouze práce navíc a jen s nadsázkou může hovořit o kariérním postupu. Zástupcem ředitele či ředitelem se stane málokdo. Důvodem je samozřejmě omezený počet těchto pozic na jedné škole a také fakt, že ne každý učitel tuto manažerskou práci zvládne. Což potvrzuje i článek na stránkách MŠMT: „Nahlédněte pod pokličku vynikající školy. Co najdete? Velmi pravděpodobně vynikajícího ředitele. A pak chvíli pozorujte školu se slabými výsledky a nevalnou pověstí. Uvidíte jen špatné učitele? Ne, především selhávající vedení,“

Na druhou stranu může učitel zůstat věrný školnímu prostředí, i když nebude přímo učit děti ve škole. Může učit budoucí učitele na vysoké škole, školit méně zkušené kolegy díky vlastním zkušenostem, psát odborné články ze školního prostředí, pracovat na školském odboru, založit a případně i řídit soukromou školu, a v neposlední řadě se úředně či politicky angažovat na ministerstvu školství. Hezkým příkladem může být Mgr. Anna Doubkova.

Možností profesního růstu je také několik. Může rozvíjet didaktické dovednosti, stát se expertem na vzdělávání dětí s výchovnými problémy, sbírat zkušenosti jako učitel dětí ze sociálně vyloučených lokalit, získávat zkušenosti jako učitel na 1. stupni ZŠ, 2. stupni ZŠ, středních školách – gymnáziích, „průmyslovkách“, učilištích, technických lyceích, na vyšších odborných školách. Může rozvíjet osobní přístup  k dětem, vylepšovat školní a studijní pomůcky atd.

S trochou fantazie a odvahou snít si každý učitel může najít tu svou cestičku, kam by chtěl jít. Je však důležité, aby uměl snít a nebál se jít za hranice svých dosavadních zkušeností a selhání.

 

Poslání, sny (vize), strategie, cíle

Jelikož jen málokterá škola, resp. málokteré vedení školy aktivně pomáhá učiteli v jeho osobním profesním růstu, je většinou pouze na něm, aby se s tímto úkolem vypořádal. A aby měl učitel profesní růst co nejvíce ve své režii (a nenechal se jen vláčet životem), je potřeba, aby měl docela jasno v několika bodech.

Poslání (PROČ? smysl života? proč existuje? proč je učitelem?) – například „Pomáhat dětem s handicapy.“

Sen (CO? za čím jde, čeho chce dosáhnout, co má na srdci?) – například „Úspěšně integrované handicapované děti ve třídě.“

Strategie (JAK? plán činností. jak naplňuje sny?) – například „Komunikace s PPP, semináře o integrování žáků s handicapy, komunikace se školami, kde úspěšně integrovali žáky, komunikace s MŠMT“

Cíl (KDY? sen s datem) – například „Do konce roku 2012 postavit speciální koutek pro nového integrovaného žáka.“

Zde uvádím příklad učitele, který má na srdci práci s handicapovanými dětmi a je ochoten pro ně udělat něco navíc nad rámec svých běžných povinností. V tomto případě má více možností, jaké kroky podniknout (PPP, MŠMT, zkušenější školy apod.). Zdrojem inspirace k této práci však nemusí být jen kolegové a kolegyně z oboru. Velkým povzbuzením mohou být i lidé jako je například Nick Vujičič.

Zájmy učitelů mohou být různorodé a ne vždy je snadné získávat informace. V takových případech mohou víc než kdy jindy pomoci moderní IT technologie 21. století.

 

Kde hledat informace? 

Jak uvádí RNDr. Jitka Rambousková na svém blogu: „pokud člověk nemá spřízněnou duši, tak se mu vpřed pohybuje hůř. Občas potřebuje povzbudit či popostrčit. Potřebuje vědět, že podobně smýšlí i někdo jiný, že někdo si s ním vymění zkušenosti, že ho někdo vyslechne. Ale kde hledat, když není fyzicky nablízku?”

Abychom mohli získávat informace, potřebujeme najít „spřízněné duše“. Sama ve svém blogu uvádí možnosti, kde hledat:

Procházet tyto stránky, články, blogy, sociální sítě a hledat kontakty může být nelehký úkol. „Takže vytvořit si vlastní PLN v českých podmínkách pro českého učitele není úplně jednoduchý úkol.“

 

PLN (Osobní vzdělávací síť)

Zkratkou PLN (Personal Learning Network) se označují vztahy s lidmi z oboru, které si vytváříme pomocí IT technologií, televize, sociálních sítí apod. Pěkně je tato síť zobrazena v článku Dr. Brdičky Osobní vzdělávací prostředí učitele.

Jak RNDr. Jitka Rambousková dále píše: „Dnes už ani nevím jak, ale podařilo se mi  přimotat se do skupiny učitelů, kteří jsou ochotni sdílet své radosti i starosti, své zkušenosti, poradí a nebojí se požádat o radu. Jsou z různých míst po republice, z různých typů škol.“ Tuto osobní síť nazývá PPLN (osobní osobní vzdělávací síť).

Jak si budovat osobní vzdělávací prostředí radí Dr. Brdička ve svém článku.

Podobně přemýšlí i Mgr. Jana Zárubová a ve svém blogovém příspěvku píše: „v duchu konektivismu vytvářím kolem sebe svoje osobní vzdělávací prostředí (PLN).“ Díky tomu „Některé znalosti mám uloženy u svých přátel.”

 

Konektivismus

„konektivismus chápe porozumění jako vlastnost sítě, v níž každý člen obhospodařuje jen určitou část znalostí. Aktuální potřeba řešit daný problém či konkrétní úkol tedy vede k dočasnému vytváření dynamicky proměnných propojení mezi uživateli sítě.“ (citace z příspěvku Mgr. Davida Mikoláše)

Jinými slovy nemusíme znát všechno v oblasti, kterou se zabýváme. K vyřešení konkrétního problému můžeme být dočasně v kontaktu s lidmi, kteří podobný problém již řešili či ještě lépe vyřešili. A mohou nám pomoci. Dočasný kontakt s těmito lidmi je ono dočasné propojení mezi uživateli sítě.

Kontakt a aktivity mezi těmito lidmi může probíhat formou kolaborace nebo kooperace.

 

Kolaborace a kooperace

Při kolaboraci (spolupráci) „všichni pracují společně koordinovaně na jednom úkolu.“ A jsou na sobě vzájemně závislí. Každý musí udělat svoji část úkolu, aby společně uspěli.

Při kooperaci (součinnosti) „lidé pracují nezávisle na individuálních úkolech, ale ve sdíleném prostředí nebo se sdílenými zdroji“. A nejsou na sobě závislí, každý se individuálně zapojuje víc nebo méně.

Obzvlášť díky kooperaci je možné IT technologie efektivně využívat při profesním růstu. Každý učitel má dnes přístup k informacím téměř odkudkoliv. Stačí mu k tomu mobil, tablet či netbook s připojením na internet. A jakmile si na tento způsob vzdělávání a na moderní technologie zvykne, bude pro něj samozřejmé podobnou cestou vést svoje žáky (viz článek iPad ve výuce matematiky a článek Přednášky budou online na iDnes.cz).

Je dobré však začít otázkami proč, co, jak a kdy.