Jaké místo má testování při současné změně systému vzdělávání, kdy máme rozvíjet klíčové kompetence? V okamžiku, kdy encyklopedické znalosti ustupují do pozadí a my jako učitelé přestáváme býti tzv. předavači informací, ale stáváme se pouze jakými si průvodci a poradci, ztrácejí testy na svém významu. Na druhé straně naopak zase všichni začínají být posedlí testováním a vše co jde, se začíná testovat. Testovat se v podstatě dají pouze znalosti – tzn. víš, nevíš. Obávám se, že naše školství se dostává do lehce schizofrenní situace.
V podstatě můj názor zcela přesně vystihuje následující odstavec z článku pana Brdičky:
,,Provádí-li se na státní úrovni plošné testování žáků, jehož cílem je hodnocení učitelů a celých škol (s hrozbou propuštění či zavření školy), jsou nutně výsledky takového testování určující pro veškerou výukovou činnost škol. To znamená, že testování se stává hlavním nástrojem řízení celého školství. Pokud existují legitimní výukové cíle, které nejsou testy ověřovány, je celkem jisté, že nebudou naplněny. Cílem technologiemi podporovaných systémů řízení výuky se pak stává pouze příprava na testy.“
I když se to může zdát, nejsem úplným odpůrcem testování, ale výsledky těchto testů by neměly býti jediným ukazatelem úspěšnosti školy či učitele. Testy slouží motivačně, informačně, mají ověřit základní znalosti, bez nichž se nemůžeme posunout dál. Ale mají být opravdu tím jediným kritériem úspěchu? U žáků kromě znalostí rozvíjíme i dovednosti a postoje, jak budeme testovat toto? V okamžiku, kdy bychom dospěli do fáze, že odměny pro školy a učitele se budou odvíjet od úspěšnosti ve srovnávacích testech, se všichni zaměří na znalosti – a od toho se v tuto chvíli snažíme posunout dál, nebo ne?
Stanislav Cikalo
7.11.2011 at 0.21Líbí se mi Vaše poznámka, že u žáků rozvíjíme i postoje. Kéž by to byla pravda na všech školách u všech žáků. V praxi si to představuji například tak, že když nějaká mediálně známá osoba udělá něco špatného, učitel rozvine ve třídě diskuzi. Stejně tak v případě činu hodného následování. Jako učitel nemohu být vždy nestranný. Někdy prostě musím dát žákům jasně najevo svůj názor na jednání politiků, úředníků, zpěváků, herců atd. A říct žákům jasné NE nebo ANO. A díky častým diskuzím jim pomáhat s rozvojem vlastních postojů. Učitelovy postoje mohou být dobrým odrazovým můstkem v hledání vlastních postojů a názorů žáků.