Změnila se společnost, musí se změnit i školství a to především učitelé, jako nejdůležitější prvek v systému. Proto považuji reformu za zcela nezbytnou.
Jsem ve své podstatě člověk, který rád přijímá změny. Z toho důvodu mi nedělá potíže přizpůsobovat se novým skutečnostem. Možná právě proto jsem se pár roků před důchodovým věkem rozhodl změnit profesi: odejít ze školy a stát se nezávislým lektorem a mediátorem, tedy OSVČ (osoba samostatně výdělečně činná). A najednou vidím věci z jiné perspektivy. Je to poučné. Získal jsem odstup od profese, kterou jsem rád a s chutí vykonával desítky let. A musel jsem ledacos přehodnotit. Naučit se nebát říci že něco umím a mohu to nabídnout a říci si za svou práci odpovídající cenu, ale také soustavněji na sobě pracovat, tedy stále se vzdělávat. Takže jak se teď dívám jakoby zvenčí na své kolegy?
Když jezdím po školách a setkávám se s kolegy, tak zjišťuji, že jejich největší problém je sebevědomí. To považuji za to, co se musí změnit v prvé řadě. V typologickém testu učitelé většinou mají tyto vlastnosti: loajalita k nadřízeným, sociální cítění a obava ze změn. Rozhodnout se sám, jednat proaktivně, nebát se požadovat lepší podmínky pro svou práci, to jim činí potíže. To proto, že si neuvědomují, že jsou profesionálové, kteří něco umí a jsou nezastupitelní.
Vzpomeňme na ty ostudné stávky, které učitelé realizovali. Kolik obav jsme slyšeli: „Co tomu řekne veřejnost. Co budou chudáci rodiče dělat s dětmi, když budeme stávkovat.“ Jiné profese takové obavy nemají když požadují lepší podmínky pro svou práci. Není to projev nedostatku sebevědomí?
Absolvovali jsme velký projekt zvaný INDOŠ – rozvoj počítačových technologií na škole a počítačové gramotnosti učitelů. Učitelé trpně absolvovali různá školení, o kterých věděli, že jim na nic nebudou. Na co jim bude školení k úpravě fotografií, když neuměli pořádně základní dovednosti s počítačem a nedovedli si představit v čem jim počítače mohou pomoci v jejich každodenní práci. A neřekli: „Tak dost, my chceme něco jiného“. Takže miliony vyletěly tímto „komínem“ a efekt byl velmi malý. Není to projev nedostatku sebevědomí?
Nikdo se neobtěžoval vysvětlit jim, že je potřeba provést v jejich práci radikální změny, protože se změnila společenská a ekonomická situace a „naordinovali“ jim kurikulární reformu. Nadávali, ale smířili se. Vypracovali svá ŠVP. Teď zjišťují, že podle toho nemohou učit a začínají promýšlet změny. Konečně začínají intenzivněji promýšlet svou práci a uvědomují si, že reforma není jejich nepřítel, ale v mnoha případech umožňuje to, co „neoficiálně“ dělali. Není to projev nedostatku sebevědomí? (Francouzští učitelé před několika lety stávkovali v okamžiku, kdy ministerstvo chtělo zavést změny ve školském systému.)
Když ukončíme konzultaci k ŠVP a začneme se bavit o běžných školských věcech, tak najednou zjišťuji, kolik nápadů a obětavosti mezi učiteli je. Popisují jak a co učí, co nového vymysleli, jaké pomůcky si „na koleně“ vytvořili. A zjišťuji, jak velký potenciál mezi učiteli je. A pak jim řeknu: „To je výborné, to byste měli uveřejnit na portále rvp.cz, protože to může pomoci i ostatním kolegům.“ A najednou se odmlčí a řeknou, že to je těžké, že to ještě není dobré a že to je drobnost, která by ostatní nezajímala. A že na to nemají čas. Za těmi slovy se něco skrývá. Není to nedostatek sebevědomí? Posuďte sami.
Stále jsem přesvědčen, že platí starý slogan: v jednotě je síla. A říkám jim proč nejsou v odborech a netlačí na své „bosy“, aby lépe prosazovali jejich profesní a sociální zájmy. Většinou mlčí a na otázku kdo je v odborech, zvedne ruce pár starších kolegů. Prý to stejně nemá cenu, řeknou ostatní. Není to nedostatek sebevědomí?
Co je to sebevědomí? Uvědomění si v čem je má cena, co mohu společnosti nabídnout a co od společnosti za to chci. Sebeuvědomění si svých pozitivních vlastností a potřeba pracovat na svých slabinách. Uvědomění si co od života a své profese očekávám a co jí chci dát. Stručně řečeno, nenechat se životem vláčet, ale uvědoměle jej usměrňovat. Být neustále v interakci se světem kolem sebe a vyvozovat z toho závěry. Nečekat co nám život přinese, ale vědomě ho usměrňovat. Třeba tím, že si budeme uvědoměle vybírat ty vzdělávací akce, které potřebujeme ke svému rozvoji a ne ty, kam nás vedení pošle. Těžko můžeme naše žáky učit to, co sami neumíme.
Takže co je naším největším problémem? Také si myslíte, že je to sebevědomí? Jak ho získat? Poraďte.
Libor Kyncl
7.1.2010 at 1.21Ano, to je ono!!! Naprosto souhlasím. Zažil jsem si něco podobného, ve trošku mladším věku, též: Odešel jsem ze školy, kde jsem strávil nádherných 16 let. Opustil jsem svůj skleník, který si své květinky- učitele- hýčká, ale zároveň jim příliš neumožňuje se zpod té jejich školní/školské pokličky rozhlédnout…
Píšeš: „Změnila se společnost, musí se změnit i školství a to především učitelé, jako nejdůležitější prvek v systému.“ Každá změna s sebou nese obavu, strach. A co udělá člověk, když se bojí? Zaútočí, nebo uteče. To platí už od dob, kdy člověk poprvé stanul před mamutem – a ucítil strach. Netvrdím, že útok je vždy to pravé.
Myslím si, že člověk – v našem případě učitel – by si v každé chvíli, v každé situaci měl uvědomit nejen situaci, která nastala kolem něho, ale také SEBE v ní. Ano, i já myslím na sebevědomí.
„Rozhodnout se sám, jednat proaktivně, nebát se požadovat lepší podmínky pro svou práci…“ to je velice těžké. Co tedy dělat pro získání sebevědomí? Myslet na ně. Uvědomovat a pěstovat si je. Začněme třeba tím, že přijmeme ocenění naší práce. Nevykrucujme se, když nás někdo chválí. Berme vážně toho, kdo o nás mluví v dobrém. Stojí ho to energii. Třeba je dobrý v tom, že umí dobře ocenit dobrou práci. Umějme to přijmout. A nejen to: Umějme se při přijímání ocenění vzpřímit a říct: „Ano, jsem profesionál.“
Mgr. Jana Kneřová
9.1.2010 at 22.52Milý Jendo, zrovna jsem se vrátila z divadla z představení České nebe ( Cimrmani). Pan Svěrák dokonale ztvárnil to tak malinké učitelské seběvědomíčko, že nešlo nevzpomenout si na tento blog.