Tak jsem dočetl Ivan Klíma: Moje šílené století. Jsou to jeho paměti. Stojí to zato. Ukazuje to, že po krizi a válce byla vize socialismu pro mnoho lidí logická. A ti, co prozřeli a uvědomili si svůj omyl jsou alespoň čestní.
Já si vypsal ale dvě místa, týkající se školství:
„Čas pokojného života a tak podstatného pozorování živého a neživého světa prudce končí ve chvíli, kdy člověka vyženou do školní učebny, kde ho jako v temném žaláři drží co nejdále od rodičů, přírody, pohybu a čerstvého vzduchu, přičemž mu o tom všem vyprávějí anebo mu to ukazují na obrázcích, a ještě ke všemu ho nutí, aby se učil krasopisně vytvářet číslice a písmenka.“
A ještě jeden úryvek je trefný:
„Vysoká škola (jako každá škola) vnutí studentovi spoustu znalostí, z nichž většinu nikdy nebude potřebovat a obvykle je dříve či později zapomene. Kromě toho by však vysoká škola měla studenta naučit cílevědomému a zodpovědnému přístupu ke zkoumaným problémům, měla by ho naučit hledat prameny a pracovat s fakty. Nejdůležitější ze všeho , co může nabídnout, je setkání s osobnostmi, které mu budou příkladem v jeho dalším životě: příkladem v práci i občanských postojích.“
Jak by to mělo vypadat ve škole vypadat víme všichni, ale jak to udělat, že? To nás trápí už hodně dlouho.
Mgr. Pavlína Hublová
14.7.2011 at 20.30Milý Jendo, první citace mne opravdu pobavila. Je to naprosto trefné.
Ale abych nebyla jen ironická – bohužel je někdy téměř nemožné „vyrazit s dětmi ven“. Třeba už jen proto, že jsou prostě neukočírovatelné? A učitel, který vyráží s dětmi ven, riskuje mnohem víc, než když celé třídě ukazuje ve třídě obrázky.
Řešení pochopitelně nemám, jen přidávám názor z druhé strany.
Mgr. Jan Zouhar • Post Author •
15.7.2011 at 20.16Ano, je to tak zvláště když ve třídách je hodně dětí. to je pak opravdu vražedné.