Rád chodím do své „alma máter“. Jednak tam dobře vaří, takže k ní radostně kráčím každé poledne na oběd a také pro vzpomínky, které se mi vybavují. Prožil jsem v ní 43 let. Nejprve jako student a pak jako učitel. A vzpomínek je mnoho. Některé jsou příjemné, jiné méně. Z těch mnoha let jsem velkou část věnoval vedle učení i péči o knihovnu. Nejprve jen žákovskou a pak, po spojení s učitelskou, dohromady. Měl jsem radost, když si studenti chodili půjčovat, když jsem mohl koupit novou zajímavou knihu a rozšířit tak inventář. K té méně radostné vzpomínce patřil okamžik, kdy přišla pověřená soudružka z OV KSČ (pro ty mladší – Okresní výbor Komunistické strany Československa) se seznamem zakázaných knih a já je musel před ní rovnat do štůsků. Naštěstí, po „vyřazení“ si je neodnesla, ale vyhradila prostor ve sklepě a tam jsem je musel uložit a podepsat, že se nesmí dostat do rukou studentů ani nikoho jiného, aby nedošlo k morální újmě. To víte, že do půl roku se knihy přestěhovaly do uzavřených regálů v knihovně, ze kterých putovaly mimo půjčovní katalog důvěryhodným studentům a kolegům. Musím říci, že mne za to nikdy nikdo „nepráskl“.
O to větší šok jsem zažil minulý týden, když jsem šel radostně po prázdninách na oběd (to víte, že je to snazší, než vařit sám) a dovím se od kolegy: „Přijď do knihovny, jsou tam knihy na vyřazení. Snad se ti některá bude hodit.“ Po obědě jsem spěchal do knihovny, lépe řečeno informačního centra, kde vedle regálů a stolů pro studenty bylo i 15 počítačů. Byla to chlouba školy. Když přišla některá důležitá návštěva, tak se jim to ukazovalo jako ukázka moderního centra, kde mohou studenti studovat o volných hodinách, půjčovat si knihy a zároveň využívat počítače (samozřejmě napojené na Internet). Na zemi ležela velká hromada knih, můj kolega se v ní prohraboval a na stranu dával vybrané knihy. Ta hromada knih na vyřazení, byla podstatně větší, než zakázané knihy od komunistů. Jen pro zajímavost – byy tam i Platonovy dialogy. Za chvíli i vedle mne byla hromada knih a já odcházel domů pořádně obtěžkán a naštván z toho, co jsme zjistil.
Knihovnice Jana, která vždy ochotně knihu půjčovala, je propuštěna, informační centru většinu dne uzavřeno a knihy výrazně „probrány“. Ty , které neprošly sítem byly právě na hromadě, určené do sběru. Dovedete si představit, jak mé srdce knihovníka a milovníka knih plakalo? Ale šetřit se musí, že? Je lepší založit komisi, která bude teoreticky řešit, jak rozvíjet u našich dětí čtenářskou gramotnost, než dát peníze na chod knihovny a informačního centra. Knihy si můžou půjčit v městské knihovně a informace jim natlučeme do hlavy. Jo, jednadvacáté století – doba informační exploze. Tak taková je praxe. Od této chvíle, mně každý článek či brožura o čtenářské gramotnosti zvýší adrenalin v krvi.
Říká se sdělená radost, dvojnásobná radost, sdělený smutek, poloviční smutek. Myslím, že to v tomto případě to pro mne neplatí. Ale aspoň jsem si na chvíli na chvíli ulevil.
Jaroslava Pachlová
3.9.2011 at 19.28Možná se zjistí, že i ta městká knihovna je vlastně hodně ztrátová a stačí jen okresní…
Oldřich SUCHORADSKÝ
4.9.2011 at 15.30Milý kolego,
(chce se mi jako matematikovi napsat napsat kolego na druhou), protože jsem též kantor a zároveň knihovník. Ne sice školní, tu jsem jako matematik nikdy nevedl (ale jako ředitel školy ji silně protěžoval), ale vedl jsem a stále ještě vedu venkovskou knihovnu v obci kde žiji. Vaše úvaha mne oslovila hned na několika místech. Zareaguji jen na některá z nich. Já jsem s vyřazováním nepohodlných knížek už problém neměl. Revize fondu v naší knihovně proběhla na konci 60tých let, a to velmi šetrně. A potom až po dlouhých 30ti letech, a to už jsem do toho mohl mluvit tak, že jsem si \“svoje\“ knížky ochránil.
Zpět k vašim vzpomínkám. Pro místní noviny zpracováváme vzpomínky na městské knihovníky v Kopidlně a tam jeden z nich popisuje, jak 50tých létech probíhala podobná revize, na jakou vzpomínáte. Tam vyřazené knihy zachránil místní muzejník, který si ty vyřazené vzal a uložil je v prostorách muzea, kde je klidně dál půjčoval, protože na něj se přísná revize fondu nevztahovala.
V současnosti se revize v naší veřejné knihovně dělají každých 5 let a vždy je to pro mne určité trauma. Co vyřadit a co ve fondu ještě ponechat? U nás platí jednoduchá pomůcky: 10 let nepůjčená knížka se má vyřadit a uvolnit místo nové, žádanější. Ale vymysleli jsme systém, že tyto vyřazené knihy nabídneme okolním knihovnám a jejich čtenářům. Často právě ta u nás nečtená knížka je u jiných čtenářů v jiné knihovně hledaná a žije tam dál. To musí každý zkušený knihovník umět odhadnout!
Plně souhlasím s vaší závěrečnou tečkou. Dnes se u nás o všem vzletně povídá (nechci přímo napsat první neslušné slovo, které mne právě napadlo…), než aby se pro knihy a čtenářství něco konkrétního a užitečného skutečně dělalo. A když už, tak se zvýší DPH, aby si knihy už raději nikdo nekupoval a je po problému. A aby z toho neprofitovaly knihovny, tak se jim zkrátí rozpočet, a pak je to nabeton a jisté. Počítačům samozřejmě fandím a nic proti nim nemám. Ale četba a knihy by současnou elektronickou éru měly přežít, tak jako přežily inkvizici a nejrůznější revize! Jen k tomu musíme sami trochu pomoci a lépe si to ohlídat!
Mgr. Andrea Baumannová
7.9.2011 at 23.17Člověk se nestačí divit… a volá po zdravém selském rozumu. Mám podobné zkušenosti a nejen v této oblasti. Někdy si říkám, že na zodpovědná místa jsou záměrně dosazováni mimozemšťané, aby nám to tady rozklížili… Na druhou stranu je ale velmi pravděpodobné, že by se chovali rozumněji, než mnozí představitelé našeho druhu.
Školy musí šetřit, zřizovatelé jim šlapou na paty, aby se šetřilo ještě víc, a tak se dělají opatření hodná c.a k. úředníků s klotovými rukávy a bez vlastního mozku.