Pláč starého knihovníka, aneb „moderní“ čtenářská výchova.

Rád chodím do své „alma máter“. Jednak tam dobře vaří, takže k ní radostně kráčím každé poledne na oběd a také pro vzpomínky, které se mi vybavují. Prožil jsem v ní 43 let. Nejprve jako student a pak jako učitel. A vzpomínek je mnoho. Některé jsou příjemné, jiné méně. Z těch mnoha let jsem velkou část věnoval vedle učení i péči o knihovnu. Nejprve jen žákovskou a pak, po spojení s učitelskou, dohromady. Měl jsem radost, když si studenti chodili půjčovat, když jsem mohl koupit novou zajímavou knihu a rozšířit tak inventář. K té méně radostné vzpomínce patřil okamžik, kdy přišla pověřená soudružka z OV KSČ (pro ty mladší – Okresní výbor  Komunistické strany Československa) se seznamem zakázaných knih a já je musel před ní rovnat do štůsků. Naštěstí, po „vyřazení“ si je neodnesla, ale vyhradila prostor ve sklepě a tam jsem je musel uložit a podepsat, že se nesmí dostat do rukou studentů ani nikoho jiného, aby nedošlo k morální újmě. To víte, že do půl roku se knihy přestěhovaly do uzavřených regálů v knihovně, ze kterých putovaly mimo půjčovní katalog důvěryhodným studentům a kolegům. Musím říci, že mne za to nikdy nikdo „nepráskl“.

O to větší šok jsem zažil minulý týden, když jsem šel radostně po prázdninách na oběd (to víte, že je to snazší, než vařit sám) a dovím se od kolegy: „Přijď do knihovny, jsou tam knihy na vyřazení. Snad se ti  některá bude hodit.“ Po obědě jsem spěchal do knihovny, lépe řečeno informačního centra, kde vedle regálů a stolů pro studenty bylo i 15 počítačů. Byla to chlouba školy. Když přišla některá důležitá návštěva, tak se jim to ukazovalo jako ukázka moderního centra, kde mohou studenti studovat o volných hodinách, půjčovat si knihy a zároveň využívat počítače (samozřejmě napojené na Internet). Na zemi ležela velká hromada knih, můj kolega se v ní prohraboval a na stranu dával vybrané knihy. Ta hromada knih na vyřazení, byla podstatně větší, než zakázané knihy od komunistů. Jen pro zajímavost – byy tam i Platonovy dialogy. Za chvíli i vedle mne byla hromada knih a já odcházel domů pořádně obtěžkán a naštván z toho, co jsme zjistil.

Knihovnice Jana, která vždy ochotně knihu půjčovala, je propuštěna, informační centru většinu dne uzavřeno a knihy výrazně „probrány“. Ty , které neprošly sítem byly právě na hromadě, určené do sběru. Dovedete si představit, jak mé srdce knihovníka a milovníka knih plakalo? Ale šetřit se musí, že? Je lepší založit komisi, která bude teoreticky řešit, jak rozvíjet u našich dětí čtenářskou gramotnost, než dát peníze na chod knihovny a informačního centra. Knihy si můžou půjčit v městské knihovně a informace jim natlučeme do hlavy.  Jo, jednadvacáté století – doba informační exploze. Tak taková je praxe. Od této chvíle, mně každý článek či brožura o čtenářské gramotnosti zvýší adrenalin v krvi. 

Říká se sdělená radost, dvojnásobná radost, sdělený smutek, poloviční smutek. Myslím, že to v tomto případě to pro mne neplatí. Ale aspoň jsem si na chvíli na chvíli ulevil.