Destrukční mládež II

O cestě, která může vést k řešení některých negativních jevů v chování našich žáků a studentů.

Každý žák je prostě něco jako zdroj životní energie a ne každý je ochoten ji věnovat pouze studiu. Vlastností energie je, že prostě proudí. Z některých žáků přímo tryská. Zastavit a zakázat se ten tok nedá. To pak vznikne pouze přetlak, který může vést k nečekané a destruktivní explozi, jak se často stává.

 Měl jsem ve 3. – 5. třídě skupinu chlapců, kteří prostě školu moc v lásce neměli. Učení jim šlo jakž takž, ale s kázní byly stále tu větší, tu menší problémy. Dlouho jsem nevěděl, kudy se k nim přiblížit. Nakonec pomohl obyčejný míč. Kluci totiž neskutečně milovali vybíjenou a vydrželi ji hrát dlouho a dlouho.

 „Klidně budeme hrát, co hrdlo ráčí, ale chci, abyste dodržovali domluvená pravidla. Pokud to dokážete, budeme trénovat a v 5. třídě můžeme jet na turnaj.“ položil jsem podmínku na neustálé žadonění o možnost zahrát si v hodinách tělesné výchovy, venku na dvoře atd. A co by mládenci pro svoji hru neudělali – naučili se dodržovat pravidla ve hře a k mé radosti i ve třídě. Nebyla to zrovna idylka, ale vládl klid na učení.

 Kluci svoji energii prostě převedli do hry s míčem, měli cíl a motivaci něčeho dosáhnout. V 5. třídě pak na turnaji skutečně byli. Vyhráli okresní kolo, potom krajské a v celostátním obsadili druhé místo. To bylo slávy!!! J I s panem starostou se fotili, když je přijal na úřadě a děkoval jim za vzornou reprezentaci města! Nicméně v 6. třídě již svoji energii nemají kam dávat a znovu se mluví o těch „problémových chlapcích.“

 Stejný případ byl i Milan. Byl to inteligentní chlapec, ale škola ho moc nebavila. S kázní měl velké problémy, takže rodiče často navštěvovali různé schůzky s učiteli, ředitelem, výchovným poradcem atd. Nic naplat. Odpoledne po škole Milan začal doma v dílně tvořit, pomáhal při práci, o prázdninách si hledal brigády, kde ho zaměstnavatelé jenom chválili. Pak přišel zase do školy a nastaly opět problémy. Podobných příběhů zná každý asi více.

 Karel, žák osmé třídy, byl také pěkný zlostník. Byl ke všemu kritický a ve škole zničil, co se dalo. Učitelé si nevěděli rady, odborníci z poraden jen krčili rameny, vypadalo to prostě beznadějně. Až jedna paní psycholožka se Karla vůbec na nic neptala, ale dala mu kus keramického jílu se slovy: „Prostě něco vytvoř.“

 Karel chvíli přemýšlel, ale pak začal tvořit. Neuměle, ale tvořit. Po půl hodině z ordinace odešel a na památku dostal ten kus jílu, aby mohl tvořit. Karel se od té doby změnil. Nestal se z něho vzorný žák, ale přestal ničit věci spolužáků a školy. Postupně opustil jíl a začal vyřezávat.

 V dřívějších dobách dobře věděli, že ne každé dítě chce studovat. Základem byla obecná škola.  Dál už se každý rozvíjel podle toho, jak se cítil. Když dnes vidím žáky, ze kterých budou často zruční řemeslníci, jak se ve škole doslova trápí, často si na ty doby vzpomenu.

 „Já prostě ten přetlak nějak musím vybít. Tak utrhnu kohout od topení, prokopnu dveře nebo tak něco. Nechci to dělat, ale někdy je to to jediné, co pomůže proti tomu strašnému přetlaku ve mně,“ sdělil mi žák, který v naší škole ničil kohouty od topení. Kupodivu nejde o žádného klasického „zlobivce“, ale o sportovně zdatného žáka, který má prostě energie nazbyt a nemá ji kde realizovat.

 Životní energie je mocná síla. Dokážeme-li ji podchytit a kultivovat, dokáže tvořit. Pokud ji budeme ignorovat nebo potlačovat, bude jen destruovat.

 Možná bychom se vedle „papírové reformy“ měli zaměřit i na to, jak pracovat s individuálními potřebami žáků, jejichž energie zatím místo tvoření ničí. Je to sice složitější, ale mnoho kolegů z praxe potvrzuje, že řešení „problémových žáků“ (sdílení účinných postupů, pomoc odborníků, metodické materiály atd.) je pro ně důležitější než třetí aktualizace ŠVP.