Radost na konci

Tohle byl ale školní rok!

Byl to náročný školní rok

Nová 3. třída, přivykání práci s asistentkou a pak výměna asistentky kvůli těhotenství, hledání společné řeči s žáky a rodiči – někdy dost komplikované…. Výsledkem toho všeho bylo v červnu již značné vyčerpání a pocit, že se moc nedařilo.  Ne snad po stránce výukové, ale po stránce osobnostní. 

Ať jsme s kolegyněmi – asistentkami dělali v průběhu školního roku ledacos – cvičení osobnostní a sociální výchovy, práce s emocemi, vyprávění příběhů, sdílení vlastních prožitků atd., měl jsem dojem, že náš třídní kolektiv prostě moc  nefunguje. Některá děvčata se pořád hádala, kluci poletovali coby mušky neposedné, řešili jsme i několik vážnějších kázeňských přestupků, inu zkrátka situace nic moc.

V polovině června se ale něco začalo dít. Dostával jsem od žáků dotazy, zda bude na konci školního roku nějaký čas na to, aby mohli „něco ukázat“, jestli si mohou o přestávce „něco“ na to „ukázaní“ připravit, byl jsem požádán o to, abych se šel projít na chodbu a u dveří třídy se objevily hlídky, které signalizovaly, že se vracím do třídy. Něco viselo ve vzduchu.

A předposlední školní den to přišlo.

Žáci si sami bez jakékoli pomoci připravili a zahráli divadlo „Ze života Šmoulů“. Hráli skoro všichni, takže byli herci i diváky zároveň. Bylo vidět, jak si to užívají a jak hrají prostě pro radost. Moji ješitnost potom potěšilo, když jsem zaslechl tiché pokyny: „Vyslovuj s otevřenou pusou, ať lépe slyšíme,“ neb to jsme si vštěpovali při hodinách recitace.

A pak přišla poslední scéna, kterou bych nazval „U společného stolu.“ Šmoulové připravili hostinu ze zásob, které přinesli – jahody, sušenky, mrkev… a pozvali nás stojící: „Tak a teď Vás zveme mezi nás. Dejte si.“

I dali jsme si. Zvláště jahody byly tohoto roku sladké a sušenky dobře vysušené.

Ten rok byl skutečně náročný, ale stál za to. Dětem jsme s paní kolegyní poděkovali a měli velmi dobrý pocit. Škola je prostě taková tajemná zahrada, kde předem nevíme, co a kdy se urodí.