Že bych byl osvícený učitel dějepisu? II

Dnes trochu k té motivaci…

Kdysi jsem si naivně myslel, že všichni žáci základních škol jsou přímo žhaví, aby mohli vstřebávat dějepisné poznatky, studovat staré texty a nadšeně psát referáty na všechna možná témata.

  Praxe mi záhy dala jasnou a srozumitelnou odpověď: „Jste na omylu, pane učiteli!“

   V nouzi nejvyšší, když už jsem ztrácel naději na změnu k lepšímu, mě napadla jedna věc. Na počátku plánované výuky středověku a obzvláště gotického slohu jsem přinesl do třídy fotku gotického kostela města, ve kterém jsem vyučoval, a položil otázku: „Co byste o tomto kostele chtěli vědět?“

  Některé odpovědi byly celkem očekávané: „Jak je starý? Kdo ho nechal postavit a proč?…“

  Otázky, které hřály srdce dějepiscovo. Většinu jich položili žáci, kteří patřili k těm pracovitějším.

  Pak ale nastoupily otázky žáků, kteří dějepis zrovna nemuseli: „Kolik takový kostel váží?“ ptal se žák se zájmem o přírodní vědy. „Proč se na to máme vůbec ptát?“ ptal se žák, který neměl pro změnu zájem vůbec o nic. Tedy o nic školního.

  Nakonec nastoupil Martin, který měl ke škole skutečný odpor, přestože byl velmi inteligentní. U něj jsem zatím bezpečně s motivací vždy ztroskotal.

  „Mě by zajímalo, co se stane, když si v kostele… (Následná pomlka byla způsobena hledáním vhodného slova, protože platilo pravidlo slušné mluvy. A zatímco Martin hledal vhodné slovo, okolo mne obcházely mrákoty z toho, co přijde.) …. když si v kostele zasouložím?“ dokončil Martin otázku.

  Třída zašuměla napětím. Podařilo se mi odolat pokušení mdlob a začali jsme třídit otázky. Na některé bylo možné odpovědět hned a jasně. Na jiné si žáci vyhledávali odpovědi v připravených pracovních listech a materiálech a následně je prezentovali.

  Nejvíce pozornosti posléze sklidil referát o výpočtu váhy kostela, který nadšený stoupenec přírodních věd provedl. Při jeho přípravě jsem mu jen tak „mimochodem“ vysvětloval pojmy jako lomený oblouk, portál atd., na které se ptal, aby správně odečetl dutiny v mase kostela.

  Martinovi jsem na jeho otázku nedokázal odpovědět. Ne že bych nechtěl, ale opravdu jsem to nevěděl. Sjednal jsem mu proto návštěvu u pana faráře, aby si pro nás mohl připravit referát, o který tentokrát mimořádně stál.

  Den po schůzce Martina s panem farářem mi někdo volal: „Poslyšte, učiteli, to byl dost divoký nápad s tím Vaším žákem a tím tématem,“ dal se do mě pan farář a dost mi můj nápad vytýkal. Ukončil ale slovy: „Ale ten Martin je zajímavý mládenec. A jak je inteligentní. Rád jsem ho poznal.“

  Martin následně přednesl velmi kvalitní referát o svěcení kostelů a o jejich znesvěcování.

  Jaksi mimoděk se mi podařilo učinit žáky spolutvůrci vyučování a jejich otázky mi pomohly napovědět, co je skutečně zajímá. Mohl jsem je tak zapojit do výuky a najít zároveň rovnováhu mezi tím, co je nutné k pochopení látky probrat jako učivo, a mezi tím, co lze přidat jako rozšiřující poznatky.

  Dalším velkým motivačním nástrojem je vyprávění. Vyprávění pověstí, legend, mýtů, lidových příběhů všech možných národů a kultur. Nevím, proč se umění vyprávět příběhy nevyučuje přímo na pedagogických fakultách. Již mnohokrát se mi podařilo motivovat žáky vyprávěním příběhů rytířů kruhového stolu, pověstí z dávných dob, životopisů světců atd. V novějších dějinách stejně dobře fungují při motivaci příběhy každodenního života obyčejných lidí.

  Dlouho jsem nechápal, proč žáci zívají při moderních dějinách a proč nechápou jejich důležitost. Zkoušel jsem různé metody a postupy, včetně těch nejmodernějších. Pak jsem je nechal být a vyprávěl příběh jednoho kněze, který zahynul v komunistické věznici. Pozornost byla náhle jedinečná. Otázky se jen hrnuly a zájem o další skutečné lidské příběhy byl obrovský. Na ně pak navázala výuka i těch méně populárních věcí – datumů, reálií…, ale tentokrát to šlo mnohem lépe, protože to mělo onen lidský rozměr.

  Problematika motivace k poznávání a studiu dějin je široká a má mnoho možností. Dovolil jsem si k debatě předložit své zkušenosti, které ale rozhodně nepovažuji za jedině možné.