O tom, jak jsme skrze snahu o emocionální ladění žáků k potížím přišel.
„Bylo – nebylo. Stála jedna škola a v ní, kromě jiného, byla i třída a do té třídy vedly dveře. Dveře, to je kouzelné místo …“
Vstup do třídy je místo, které stojí za pozornost. Je to vizitka, která dokáže říct úvodní větu. Lze z nich vyčíst, jací lidé se za nimi nacházejí, zda jste vítáni, a dokáží především vytvořit emocionální naladění pro ty, kteří jimi procházejí.
Snažím se proto, aby dveře do naší třídy byly dobrým a milým přivítáním všech, kdo do třídy vstupují. Aby žáci procházeli dveřmi, které je budou vítat. Je to taková „nenápadné“ emocionální ladění. Společně s dětmi je tedy zdobíme jejich vlastními obrázky, které každé září obměňujeme,
Na začátku letošního školního roku si žáci vytvořili dvojice a měli za úkol nejprve si vzájemně prohlédnout své tváře a následně nakreslit co nejpřesnější portrét svého spolužáka. Protože máme ve třídě slečnu asistentku – naší Áju, vytvořil jsem dvojici s ní a pracovali jsme spolu s dětmi. Z portrétů jsme potom vytvořili společné tablo, třídu správně označili a vše vyvěsili na dveře, aby si každý mohl prohlédnou, kdo v této třídě přebývá.
Vše se zdálo v pohodě. Děti, rodiče i náhodní kolemjdoucí si naše dílo se zájmem prohlíželi. Pro žáky už to nebyla jenom „ta“ třída, ale naše společné místo, do učitelského zápisníčku jsem si zapsal plnění jednoho z bodů osobnostně sociální výchovy …. no zkrátka vypadalo to na idylku.
Jenže ouha!
Jak už to bohužel bývá v poslední době v naší škole zvykem, tak bez jakékoli informace od vedení školy nám učitelům, začal pan údržbář šroubovat na dveře nové plastové tabule s označením třídy, jménem učitele a dokonce i s titulem. No prostě – úřednická krása.
Bohužel tabule měla přijít do místa, kde bylo naše portrétové tablo. Požádal jsem tedy pana údržbáře, aby naši třídu vynechal, nebo aby tu tabuli dal na stěnu vedle. Zahleděl se na mě smutnýma očima a řekl: „Tak to zatím necháme, jako že se řeší, kam to dáme.“
Za několik dnů byl ale zpět a se stejně smutnýma očima mi sdělil: „Já to tam hned musím dát. Dostal jsem příkaz.“
Odstranil jsem tedy tablo a nechal pana údržbáře přidělat ceduli. Obratem jsem ale přes ni opět umístil naše tablo. Pan údržbář jen smutně vzdychnul a odešel. Nakonec co, svůj úkol splnil.
Zanedlouho jsem si u oběda od paní z kanceláře vyslechl lament na téma, že nerespektuji rozhodnutí vedení o jednotném označení učeben v naší škole. Upozornil jsem tedy dotyčnou paní, že rozhodně to označení není jednotné, protože není na všech učebnách.
„Víte, jak je to drahé? Musí se to kupovat postupně!“ zněla rázná odpověď.
„Možná bychom měli ve škole zvážit, kam investovat. Znal bych několik věcí, kam se mělo investovat možná přednostně,“ zkusil jsem klást odpor.
„Vám se tohle vedení ničím nezavděčí,“ byla její poslední věta.
Poučen vážností situace jsem si raději napsal oficiální žádost se zdůvodněním, proč máme dveře do naší třídy vyzdobeny dětskými obrázky. Vycvičen psaním ŠVP jsem napsal docela slušné zdůvodnění podložené odkazem na naše ŠVP. Zároveň jsem v žádosti navrhl jiný způsob umístění oné úřední tabule.
Dlouho se nedělo nic, ale pak se nahlásila inspekce. Byl jsem povolán do úřadovny zástupce ředitele a důrazně vyzván:
„Ty obrázky musí okamžitě dolů a zůstane jen oficiální cedule!“ bylo řečeno přísně.
„Ale já jsem si dal před dvěma měsíci žádost o výjimku a navrhl jiné řešení.“
„Byla zamítnuta!“
„Ale ta žádost byla dána písemně, takže i odpověď by měla být písemná.“
„A kam jste vlastně tu žádost tedy poslal!?“
„Na Váš e-mail.“
„No tak se na to podíváme, ale ty obrázky musí dolů! Jinak je strhneme!“
Přišel jsem ke třídě a podíval se na obrázky dětí a nakonec i na ten můj. Chvíli jsem přemýšlel a pak jsem šel domů. Obrázky jsem tam nechal. Dveře prostě jsou nedílnou součástí „nenápadné“ emocionální výchovy v naší třídě.
„Od té doby uběhla již opět spousta času, školou prošla inspekce …. a obrázky jsou stále na svém místě. A pokud škola bude stát, stále tam budou.“
